Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí

Společnost přátel historie města v měsíci lednu

 Nový rok jsme zahájili pravidelnou schůzkou v pondělí 14. ledna. Za zimní plískanice zaplnilo příjemně vytopenou zasedací síň MěÚ celkem 24 posluchačů. Lednovou schůzkou jsme navázali na loňský rok, kdy jsme si připomínali 100. výročí vzniku Republiky přednáškou Renaty Černé Jablonné za první republiky. Renata Černá, kastelánka zámku Lemberk, si připravila přednášku na téma Lemberk po roce 1918. Lemberk byl samostatným panstvím patřícím Clam-Gallasům, a proto byl jeho vývoj poněkud odlišný od Jablonného.

V úvodu se Renata zaměřila na postoje šlechty před válkou a těsně po ní a její „národnostní“ postoje. Šlechta se považovala za kosmopolitní. Většina rodů měla svá sídla po celém území Rakouska-Uherska. Po vzniku republiky nastala vlna odrakouštění a šlechta byla vnímána nepřátelsky jako symbol Rakouska-Uherska. Další část přednášky se tedy zaměřila na vztahy nové republiky a šlechty. Byly vyjmenovány a přiblíženy zákony, které omezovaly moc šlechty. Jednalo se především o zákon č. 61/1918 Sb. o zrušení šlechtictví, řádů a titulů a jeho následná novela z roku 1920 (zákon 243/1920 Sb.). Další zákony silně zasahovaly do majetkových poměrů šlechty: zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení velkostatků, zákon č. 215/1919 o zabrání velkého majetku pozemkového (Záborový zákon) či zákon č. 329/1920 o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (Náhradový zákon). Všechna tato opatření namířená proti šlechtě byla vysvětlena a zdůrazněny dopady na majetkové poměry nejen šlechty. Dotkly se totiž i podnikatelů a průmyslníků. Zmíněná opatření vedla k tomu, že šlechta zprvu vnímala nově vzniklý stát negativně.

Krátce bylo zmíněno i období druhé republiky a protektorátu a následně jsme se již ve vyprávění posunuly na velkostatek Lemberk patřící Františku hraběti Clam-Gallasovi. Ten kromě panství Lemberk (2 038,43 ha) vlastnil panství Frýdlant (17 944,09 ha), Grabštejn (5 252,16 ha) a Liberec (6 365,76 ha). Pozemková reforma zestátnila 20 031 hektarů půdy a silně zasáhla nejen do života hraběte Františka, ale stovky obyčejných lidí, které na svých panstvích zaměstnával. V době reforem měl již 60 let a po zbytek života se nebyl schopen smířit s tím, že po generace budovaný majetek nebude moci dále předat svým dcerám.

Po výše uvedených opatřeních zůstal v držení Clam-Gallasů zámek Lemberk (zde zůstal příležitostně užívaný apartmán a část zámku byla zpřístupněna veřejnosti), Bredovský letohrádek se zahradou, pivovar s restaurací, vodárenská věž s vodárnou, kaple Nejsvětější Trojice, pieta, Haupmanova kaple, hrázděné a roubené domky a část lesů. Na zámek přesídlila roku 1920 prvorozená dcera hraběte Františka Kristýna, která přebírá, jako způsobilá osoba, zbytkový velkostatek. Roku 1921 se však provdala za hraběte Arco-Zinneberga a stěhuje se do Německa. Lemberského panství se poté ujímá čtvrtá dcera Gabriela. Ve vyprávění Renata neopomněla přiblížit životy Františka Clam-Gallase i jeho dcer.

V další části se pak již věnovala samotnému zbytkovému velkostatku. Věnovala se Bredovskému letohrádku, který sloužil jako sídlo lesní správy a byt zahradníka. Zahrada byla přetvořena z okrasné na užitkovou a sloužila jako zahradnictví. K zahradě náležela ještě štěpnice, sad a ovocné aleje. Zahradníci zde byli František Kostroun a po něm Emil Heiecil.  Bývalý pivovar sloužil již jen jako sklad a sklepy byly využívány k uskladnění ledu. V nájmu jej měli Anny Scholzová a poté Amálie Webrova. Statek pod zámkem a sním spojené pozemky, rybníky a sádky získal od Národní jednoty severočeské roku 1925 Karel Peyer. Ten si později majetek odkoupil do svého vlastnictví. Renata stručně povyprávěla o životě tohoto nájemce a v závěru se věnovala všednodennímu životu lemberských obyvatel. Zmínila první českou školu na Lemberku, která fungovala v budově bývalé věznice od roku 1927. V roce 1937 odkoupila princezna Gabriela Auerspergová velkou budovu před zámkem, kam se škola přesunula. Po Mnichovu však byla škola zabrána a v budově umístěn Hitlerjugend. Přešla k restauracím: Zámecká zahradní restaurace (na lemberské návsi), Hospoda u Zeleného údolí (u sádek), restaurace Švýcarský dům či Šibeniční restaurace a nevynechala ani Zdislavinu studánku, jejíž původní název byl Bodláková a spojení se Zdislavou se objevuje až v 2. polovině 19. století.

Pečlivá příprava a skvělý přednes vynesl Renatě zasloužený potlesk a po 19 hodině jsme se rozcházeli do svých domovů.

Fotografie z přednášky ZDE

                                                                 Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města v měsíci únoru

            Ve spolupráci s městskou knihovnou se uskutečnila v pondělí 11. února pravidelná schůzka naší Společnosti. Zasedací síň zaplnilo celkem 31 posluchačů, které přivítal předseda Společnosti Jaroslav Slabý. V krátkosti všechny pozval na příští schůzku a informoval o termínu autobusového zájezdu na Levý Hradec a Budeč, který se uskuteční v sobotu 11. května 2019. Hana Janďurová vzpomněla naši členku Zdenku Štěpánkovou, která nás náhle opustila, a její památku jsme uctili minutou ticha.

           Poté dostala již slovo Dana Zpěváková, která informovala o připravovaných akcí knihovny. Následně mezi námi přivítala hudebníka, textaře, spisovatele, nakladatele a především zájemce o historii Josefa Pepsona Snětivého. Ten k nám poprvé zavítal loni v březnu s přednáškou o vladaři a vojevůdci Albrechtu z Valdštejna. Jelikož však nestihl probrat celé téma, bylo přislíbeno, že se uskuteční druhá část. Přednášející poděkoval Daně Zpěvákové i nám za pozvání, kterým byl velmi potěšen. Sdělil nám, že dne 25. února uplyne již 385 let od zavraždění Albrechta z Valdštejna a o jeho vzestupu a velmi prudkém pádu se zaměří v pokračování dnešní přednášky. Současně nás informoval, že první přednášku na toto téma přednesl dne 14. října 2017 v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Ve stejný den, ale před 50 lety, vzniklo i Divadlo Járy Cimrmana, s jehož spoluzakladatelem Miloněm Čepelkou absolvoval nejedno vystoupení. V Cimrmanovském duchu pak svou přednášku zahájil: „Jednou z nejpozoruhodnějších postav dějin vojenství je Albrecht z Valdštejna. Můžete s tím nesouhlasit, můžete o tom vést spory, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat.“

           Na úvod přednesl z vlastní tvorby poetický Sonet opočenský a již se zaměřil na „meteoritický pád“ slavného vojevůdce. Valdštejn se dostal velmi vysoko a o to strmější byl jeho pád, který však měl své epizody. O vysvětlení Valdštejnova vysokého vzestupu se poprvé pokouší roku 1643 Galeazzo Gualdo Priorato ve Valdštejnově životopisu. Ten jako jednu z možných příčin Valdštejnovy ctižádosti zmiňuje starobylost rodu a současně chudobu. Na tuto teorii navázal i přednášející, který po stručném představení rodu Valdštejnů přešel na Valdštejnova studia, kdy se poprvé silně projevuje jeho ctižádost, charakteristické rysy i jeho prudká povaha. Po studiích a kavalírské cestě zahajuje dvacetiletý Valdštejn roku 1603 svou vojenskou dráhu. Z Valdštejnova osobního deníku se dovídáme, že při uherském tažení 1604/05 u Košic onemocněl „na uherskou nemoc a mor“. Otázce jeho zdraví byla rovněž věnována velká pozornost, neboť není zcela jasné zda „uherskou nemoc“ (syfilis) skutečně měl či nikoliv. Byl dvakrát ženatý, ale nejsou zmínky, že by nakazil některou z manželek. Jediný syn zemřel krátce po narození a dospělosti se dožila jediná dcera. Trpěl však dnou, která v kombinaci se syfilidou či jinou nemocí mohla stát za prudkými výkyvy Valdštejnových nálad, kdy trpěl záchvaty velikášství či naopak depresí a apatií.

           Jedním z Valdštejnových rysů bylo, že velmi rád „provokoval“ např. velkolepý palác v Praze. K tomu přispěly vojenské úspěchy i jeho strmá kariéra – 1622 hrabětem, 1623 knížetem, 1625 říšským knížetem a vévodou frýdlantským. Volí si rodové heslo „Závisti navzdory“. Společenský vzestup přináší i první intriky. Jeho nepřátelé poslali císaři stížnost o 42 bodech, v níž Valdštejna obviňují z nezákonných machinací a zločinů. Později získává vévodství zaháňské a hlohovské, čímž se stává i trnem v oku říšským knížatům. Dodnes se historikové nemohou shodnout, zda za jeho pád mohou více domácí či říšští šlechtici. Roku 1625 staví pro císaře Ferdinanda II. velkou armádu a vyráží s ní do bojů v severním Německu. Během tažení se mu podařilo obsadit Halberstadtsko a Magdebursko, kde vznikla základna pro Valdštejnova vojska. Obratným manévrováním a dobrou taktikou se mu podařilo vyřešit válečný konflikt s Dánskem bez velkého krveprolití a zbytečných výdajů.

            Poutavé vyprávění Josefa Snětivého bylo zpestřeno písní „Mám jedno mrňavé údolí“ z alba Půlnoční vzkaz, po kterém jsme přešli na další příčiny Valdštejnova pádu. Jako kompenzaci válečných výdajů získává Valdštejn Meklenbursko a titul vévody, čímž se stal říšským knížetem nezávislým na císaři. Dále získal hodnost generalissima (nejvyšší velitel císařských vojsk) a také admirála v Baltickém a Oceánském moři (velitel dosud neexistujícího císařského loďstva). Proti Albrechtovi, který stál na vrcholu moci, se zvedla vlna závisti, kritiky a intrik. K tomu přispělo i Valdštejnovo opovrhování lidmi u dvora, tvrdý postup při pacifikaci severočeským měst po Bílé hoře, účast v mincovním konsorciu i jeho zdravotní stav. Vše vedlo k tomu, že jej císař Ferdinand II., na nátlak kurfiřtů, „pouze“ odvolal roku 1630 z funkce generalissima. Albrecht z Valdštejna se urazil a stáhl se do Jičína a věnoval se rozvoji svého panství. V Jičíně chtěl dokonce zřídit i biskupství či pěstovat bource morušového a výrábět hedvábí. I po vévodově propuštění jej Ferdinand II. často žádal o radu ve vojenských věcech. Ten mu bez jakékoliv zášti ochotně radil a mohl tak alespoň částečně ovlivňovat vojenské dění. Po porážce císařských armád je Valdštejn požádán, zda by se nevrátil znovu na post vrchního velitele císařských armád. Funkci přijímá s několika podmínkami: přejímá velení celé armády (tedy i nad španělským vojskem), zbavuje armádu duchovních a nechal odvolat Ferdinanda III. Získává tak mnohem větší moc než předtím. Válené štěstí se opět obrací na stranu Ferdinanda II. V nerozhodné bitvě u Lützenu (16. 11. 1632) padl švédský král Gustav II. Adolf a císařská armáda se stáhla. Valdštejn byl v bitvě zraněn. Ústup armády, Valdštejnovo léčení, i přezimování vojska v Čechách bylo císaři předkládáno jako zrada a stále více lidí usilovalo o jeho sesazení z nejvyšších míst. Pro císaře Ferdinanda II. by to však znamenalo vyplatit Valdštejnovi vysoké odstupné i pohledávky, které vůči vévodovi měl (3 milionů zlatých), na což se v císařské pokladně nedostávalo. Vykonstruovaná obvinění a nátlak říšských kurfiřtů vedli nakonec Ferdinanda II. 24. ledna 1634 k podepsání dekteru, jímž zbavil vojsko věrnosti Valdštejnovi a velitelem jmenoval Matyáše Gallase. K dekretu byl připojen i tajný dovětek: „Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít!“

Albrecht z Valdštejna se i přes svůj zhoršující se zdravotní stav vydává do Chebu, kde byl 25. února 1634 zavražděn Walterem Deverouxem. Společně s ním byli na chebském hradě zavražděni i jeho nejbližší.  

      V poslední části svého vyprávění se Josef Snětivý zaměřil na osudy strůjců spiknutí proti Valštejnovi. Jan Matyáš Gallas se ujal velení císařských armád a získává frýdlantské vévodství a Smiřice, Ottavio Piccolomini získává hodnost maršála, 100 000 zlatých a náchodské panství – záhadně zemřel roku 1856, Walter Butler získáv hraběcí titul, panství Doksy, Bernštejn a Deštnou – zemřel koncem roku 1634, Walter Leslie získává panství Nové Město nad Metují, kde dobře hospodařil a dožil se poměrně vysokého věku, hlavní vrah Walter Deveroux dostává odměnu 2000 tolarů a nakonec se ještě domohl tří dvorů.

           Své velmi poutavé vyprávění, ve kterém přinesl nový pohled na Albrechta z Valdštejna, zakončil písní Divoké ostružiny z alba Půlnoční vzkaz. Zasloužený potlesk a poděkování zakončili po 19 hodině únorovou schůzku. K dispozici byla ke koupi i řada publikací. Velký dík zaslouží nejen přednášející, ale i Dana Zpěváková, která Josefa Pepsona Snětivého mezi nás pozvala.

Fotografie z přednášky ZDE

                                                                             Za Společnost Jaroslav Slabý

           Zimní chumelenice, prudký vítr, dopravní uzávěra náměstí i několikahodinový výpadek elektrického proudu – to vše předcházelo a provázelo naši pravidelnou březnovou schůzku. I přes tento nečas dorazilo do zasedací síně MěÚ celkem 16 posluchačů, které přivítal předseda Jaroslav Slabý. Přivítal i našeho přednášejícího RNDr. Dominika Rubáše, který přicestoval z Českého Dubu a jak sám sdělil, provázelo ho na cestě 10 cm sněhu.

           Na samý úvod však dostala slovo naše čestná členka Jaroslava Šiftová, která nejdříve omluvila rodiče a již se ujala představit program květnového autobusového zájezdu „Nejstarší Přemyslovci“. Zájezd bude směřovat na Levý Hradec, kde si prohlédneme kostelík sv. Klimenta a přemyslovské hradiště a dále budeme pokračovat na Budeč u Zákolan. Zde nás bude čekat 750 m pěší chůze (zčásti do mírného kopce) k rotundě sv. Petra a Pavla a přemyslovskému hradišti. Cestou budeme míjet i rodný dům Antonína Zápotockého. Zájezd zakončíme ve Staré Boleslavi zaslouženou pauzou na občerstvení a prohlídkou kostela sv. Klimenta a baziliky sv. Václava. V závěru si prohlédneme exteriér baziliky Nanebevzetí Panny Marie a kaple bl. Podivena.

           Po této prezentaci a představení zájezdu dostal slovo náš host Dr. Rubáš z Geoparku Podralsko, který přijel přednášet o Přírodních klenotech Podještědí, které léta zkoumal a zahrnul je do své stejnojmenné knihy, která vyšla v prosinci 2017. V úvodu představil na fotografii svého psa, kterému knihu věnoval, neboť jej při jeho toulkách po většinu času provázel a poděkoval sponzorům i všem, kteří mu s knihou pomáhali. Upozornil, že k vydání knihy uspořádal již 12 besed a tato v Jablonném, které je v knize také zmíněno, je to již třináctá přednáška. Hranici Podještědí vymezil přednášející Ještědským hřbetem a rozdělil jej na sedm geomorfologických celků: Sychrov - Mnichovo Hradiště, Kotel - Mohelka, Dejvické polesí, Českodubsko - Hodkovicko, Ještěd – Bezděčín, Havran – Výpřež a úpatí Lužických hor – Osečná. Celé toto území představil po geologické i geomorfologické stránce. K dispozici měl bohatou obrazovou prezentaci, kdy jsme si mohli prohlédnout i 3D geomorfologickou mapu. V krátkosti zmínil i ochranu přírody, památné stromy i chráněného vlka obecného či chráněné rostliny: sasanka lesní, vstavač osmahlý či lilii zlatohlavou.

           Po tomto úvodu představil jednotlivé oblasti Podještědí, tak jak jsou popsány v knize. Každá kapitola byla představena mapkou s vyznačenými významnými místy a lokalitami, která může sloužit i jako turistický průvodce. První kapitola nese název Od Sychrova k Mnichovu Hradišti, kraj skalních srubů a památných stromů. Zde představil především Jizeru, která bývala mnohem širší a vymodelovala zdejší krajinu. Poukázal na říční terasy, které Jizera vytvořila a porovnával tok řeky na současných i starých mapách. Představil vrch Káčov s ukázkou vulkanické činnosti v podobě 20 milionů let starého zkamenělého sopečného sopouchu a s jedinečným pohledem do Podještědí. Ve druhé kapitole nás zavedl od Kotle k Mohelce s hlubokými údolími a jeskyněmi a tajemnými Čertovými zdmi. Jde o území s množstvím pseudokrasových a krasových jeskyň a především tajemnem opředenými Čertovými zdmi. Jde o významnou evropsky chráněnou lokalitu s vodorovným ložením čediče se stářím až 75 miliónů let. Ve třetí kapitole nás zavedl asi do nejatraktivnější oblasti pro exkurze Děvínského polesí - kraje pískovcových skal, polzenitu a železné rudy. Představil Malý a Velký Jelení vrch, Kozí hřbet, Děvín se zříceninou stejnojmenného hradu, Hamerský Špičák, Černé jezero, Široký kámen, Stohánek, zkamenělé stromy u Skalního divadla i studánky či památné stromy. Čtvrtá kapitola nás zavedla do kraje kuest a druhohorních zkamenělin na Českodubsko a Hodkovicko. V úvodu vysvětlil pojem kuesta, jde o pískovcovou desku nakloněnou Ještědským hřbetem a zaměřil se na popis nejzajímavějších míst: Kostelní vrch, skalní útvary v Trávníčku, Letařovice, Český Dub a Idin pramen, malou Čertovu zeď či staré pískovny u Luhova. Kapitola pět vedla podél lužického zlomu za dalekými výhledy a drahými kameny od Ještěda k Bezděčínu Byla představena nová publikace kolektivu autorů Lužický zlom hranice mezi dvěma světy, která představuje jednu z nejvýznamnějších geologických struktur Českého masivu významně utvářejícího krajinu severních Čech. Opět představil nejvýznamnější a nejzajímavější lokality této oblasti: Důlní skály s jaspisovými lomy, vířivé kameny či Ještědský kras s přibližně 25 jeskyněmi. Předposlední kapitola nás vedla krajem vápencových lomů, květnatých bučin a náprstníků od Havrana po Výpřež, kterou jsme zahájili na nejvyšší pískovcové skále v celé oblasti Havranu, odkud jsme se přesunuli do lomu Velký Vápený. Zde Dr. Rubáš zmínil západní jeskyně s krasovými útvary či studánky pod lomem. Neopomněl také Solvayův lom, kde se těžil velmi čistý vápenec či Jezerní dóm v Nedobytné jeskyni, kterou považuje za jednu z nejkrásnějších krasových jeskyní v Podještědí. V poslední kapitole jsme se dostali i do Jablonného. Krajem pastvin, čedičových vrchů a ledovcových morén jsme se vydali od úpatí Lužických hor k Osečné. Cesta začala na Stříbrníku pod Žibřidicemi a vedla Jitravským sedlem přes Sloní kameny, Johannesberg, pískovny a štěrkovny, Janovice v Podještědí na Krkavčí návrší u Křižan se skalním hřibem a skončila opět na Stříbrníku.

           Přednášející a autor knihy všechna popisovaná místa osobně navštívil a prozkoumal. Knihu obohatil kresbami, fotografiemi svými i svých známých, mapkami a plánky či verši. Pečlivá příprava, bohatá obrazová prezentace i s ukázkou nejmodernější techniky vynesla přednášejícímu Dr. Rubášovi zasloužený potlesk. Účastníci obdrželi ještě geoturistickou mapu Národní geopark Ralsko a mohli si též zakoupit představenou publikaci Přírodní klenoty Podještědí. Po čtvrt na osm jsme se pomalu rozcházeli do svých domovů.

Fotografie z přednášky ZDE

                                                                                                                      Za Společnost Jaroslav Slabý

          V dubnu jsme již podruhé v letošním roce využili nabídky Dany Zpěvákové z Městské knihovny. Ta uspořádala v sobotu 20. října 2018 literární procházku nově otevřenou naučnou stezkou „Po stopách Karoliny Světlé“. Průvodcem byl člověk nejpovolanější - Pavel Bulíř. Čtyřhodinová procházka s vyprávěním byla velmi zajímavá, a proto bylo dohodnuto pozvat pana Pavla Bulíře mezi nás. Setkání se uskutečnilo v pondělí 8. dubna v 17 hodin v zasedací síni MěÚ. Přítomných 24 posluchačů přivítal Jaroslav Slabý a ve stručnosti informoval o autobusovém zájezdu „Po stopách nejstarších Přemyslovců“, který se uskuteční v sobotu 11. května. Poté již předal slovo Daně Zpěvákové, která mezi námi přivítala pana Pavla Bulíře, jehož prababička byla sestrou Petra Mužáka.

          Pan Bulíř zahájil své vyprávění narozením Johanny Rottové na Popeleční středu 24. února 1830 v Praze. V den křtu (25. 2.) byla Poštovská ulice zaplavena a proto kněz musel na bárce připlout a křest provést doma. Následovalo vyprávění o školní výuce až po seznámení s Petrem Mužákem, který ji vyučoval hře na klavír. Roku 1848 ji vlastenecky nadšený Petr Mužák doprovázel, s dovolením rodičů, na Slovanský ples na Žofín a pěstoval v ní vlastenectví. Později se stal i jejím manželem. Po smrti jediné tříměsíční dcerky Boženky ji lékař doporučil, aby se duševně zaměstnávala. To nalezla v rozvíjení svého literárního talentu. Roku 1835 odjela Johanna poprvé do manželovy rodné vesnice Světlé pod Ještědem na zotavenou. Kraj ji natolik okouzlil, že se sem s několika výjimkami vracela dalších 35 let. Pro svůj první zveřejněný text do Almanachu Máj zvolila pseudonym Karolina Světlá – Karolina podle své neteře narozené ve stejném roce jako Boženka a Světlá podle rodné vesnice manžela.

          Právě ve Světlé začal pan Bulíř další část svého vyprávění, které se již věnovalo jednotlivým zastavením naučné stezky. Jeho vyprávění bylo doprovázeno fotografiemi Dany Zpěvákové z října loňského roku. Stezka, dlouhá 7,5 km, spojuje místa, která se objevují v jejich románech a povídkách. Prostřednictvím 12 panelů a 18 zvukových nahrávek seznamuje turisty s životem a dílem Karoliny Světlé. Své vyprávění zaměřil na místa spojená s Karolinou Světlou či místy a postavami z její tvorby a obohatil je o různé zmínky o lidech, kteří na daných místech bydleli či dosud bydlí. Nedostatečná znalost díla K. Světlé a neznalost terénu způsobovala posluchačům vzhledem k velkému množství detailů a podrobností ztrátu souvislostí. Přesto byl pan Bulíř oceněn za své vyprávění potleskem a na závěr padaly i zajímavé dotazy k jeho přednášce.

          Děkujeme tímto nejen panu Pavlu Bulířovi, ale i Daně Zpěvákové, která nám tuto přednášku zajistila. Mohu přislíbit, že i v příštím roce máme již jednu společnou přednášku domluvenou.

          S naučnou stezkou se můžete seznámit prostřednictvím webových stránek http://www.karolinasvetla.cz.

            Forografie z přednášky ZDE

                                                                                                                       Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí v měsíci květnu

„Po stopách nejstarších Přemyslovců“ – 11. května

           Na měsíc květen připravila Společnost hned tři akce. První akcí byla již v březnu ohlášená a prezentovaná tematická exkurze „Po stopách nejstarších Přemyslovců“, kterou připravila a vedla naše čestná členka PaedDr. Jaroslava Šiftová. Zájezd připadl na sobotu 11. května, tedy den před „zmrzlými muži“. Naštěstí si to stihli vybrat týden předem, kdy v sobotu padal místy i sníh a objevily se i přízemní mrazíky. Předpověď v den zájezdu také nebyla příznivá, ale to nás neodradilo a zcela jsme zaplnili autobus 17 členy a 15 hosty. Vzhledem k cenám a mírnému poklesu zájmu byl objednán menší autobus pana Lutonského, který dorazil těsně po sedmé hodině ranní na zastávku Zdislavy z Lemberka. Odtud jsme vyrazili směr Mimoň, kde přistoupilo dalších 5 účastníků.

          Úvodního slova se ujala „naše Jára“ a sdělila nám základní informace a pokyny k zájezdu. Před Prahou proběhla krátká zastávka a poté jsme vyrazili k našemu prvnímu cíli – Levému Hradci. Základní informace k tomuto místu nám cestou přednesla Dr. Šiftová. Na místě jsme vyčkali příjezdu průvodce, s nímž jsme se vydali na prohlídku přemyslovského hradiště a nejstaršího křesťanského kostela sv. Klimenta. Prohlídku jsme zahájili před vlastním hradištěm, které se rozkládá na více než 6 hektarech a je rozděleno roklí Ve Vikouši na předhradí a akropoli. Pomalu jsme se přesouvali na akropoli, kde stával knížecí palác a stojí kostel sv. Klimenta. U informačních panelů nás průvodce seznámil s bohatou historií tohoto místa i s rozsahem tehdejšího přemyslovského území včetně způsobu vlády „ze sedla“. Historie místa sahá dle Kosmy až ke knížeti Neklanovi, který zde nalezl útočiště ve válce s Lučany. Místo je spolehlivě doloženo s knížetem Bořivojem. Pramenem je Kristiánova legenda, která popisuje Bořivojův křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Po tomto křtu získal Bořivoj mnoho darů a kněze Kaicha pro něhož byl na hradišti postaven kostel ke cti blahoslaveného Klimenta. Šlo o dobu, kdy v Čechách začalo zapouštět kořeny křesťanství a budovaly se základy českého státu. Přelom 9. a 10. století byl současně dobou formování středočeské domény prvních Přemyslovců. O velkém významu tohoto místa svědčí i volba Vojtěcha druhým pražským biskupem 19. února 982. Po tomto úvodu následovala prohlídka interiérů kostela sv. Klimenta, kde nás všechny zaujala především fresková výzdoba v presbytáři zachycující výjevy ze života Ježíše Krista i Panny Marie. Tento mariánsko-christologický cyklus je doplněn v klenbě postavami církevních otců, proroky a evangelisty. Upozorněni jsme byli i na postavu sv. Vojtěcha ve výklenku. Po této prohlídce jsme mohli sestoupit po prudkých schůdcích i k základům původní rotundy. Společně s průvodcem jsme pak absolvovali procházku po akropoli, při které nám vyprávěl další osudy tohoto místa, stavbu železnice i to, že se místo a okolí stalo vyhledávaným výletním místem a atraktivní lokalitou pro zámožné Pražany, kteří si v okolí budovali nákladné vily. Za poutavý a srozumitelný výklad byl pan průvodce odměněn potleskem.

          Ač se už na pana průvodce lepila další skupina, vrátil se s námi do pokladny a umožnil zájemcům zakoupit si suvenýry, čehož řada účastníků využila. Mnozí rovněž využili i nabídky pana řidiče a zakoupili si něco malého na zahřátí.  Poté jsme nastoupili a vyrazili k dalšímu cíli – Budči. Jelikož se nebylo možné spojit s průvodcem na Budči, byla cesta poněkud napínavější. Vše ale dobře dopadlo. Po zastavení v Zákolanech již bylo jasné, že průvodce je na cestě. Naše průvodkyně vydala pokyny a kolem sochy Antonína Zápotockého jsme se vydali do mírného kopce na Budeč. Cestou jsme byli upozorněni na rodný dům Antonína Zápotockého, kolem kterého jsme procházeli. Počasí nám již přestávalo přát a po příchodu na Budeč nás zasáhl déšť. Ze Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, které rotundu na Budči spravuje, dorazil náš průvodce Mgr. Krinke a přivezl některé naše členy. Ač nás skrápěl déšť, schováni pod lipami a deštníky vyslechli jsme velmi zajímavý úvod k tomuto místu považovanému za jeden ze symbolů české státnosti. Poté jsme se přesunuli do rotundy sv. Petra, která je třetí nejstarší církevní stavbou na našem území. Vystavěna byla knížetem Spytihněvem (vládl 895-915) a dochovala se takřka v původním stavu. Průvodce se zaměřil na vývoj a formování českého přemyslovského státu, stejně jako na Levém Hradci byla zmíněna „vláda ze sedla“ či křest knížete Bořivoje z rukou arcibiskupa Metoděje. Rozvoj tohoto hradiště nastal za knížete Spytihněva. V polovině 10. století byl na hradišti vystavěn druhý kostel zasvěcený Panně Marii. Kostel však zcela zanikl. Dochované písemné prameny z 10. století se o tomto hradišti zmiňují pouze v souvislosti se sv. Václavem, který se zde vzdělával. I tyto události byly při výkladu zmíněny doloženými archeologickými nálezy dosvědčující existenci školy. Byli jsme upozorněni, že se na hradišti nenacházela žádná školní budova a že výuka probíhala přímo v rotundě, kde se nacházíme. Následoval popis interiéru a vybavení, které je z moderní doby. Pan magistr neopomněl zmínit ani přiléhající hřbitov s hroby významných osobností. Z nich zmínil především MUDr. Karla Slavoje Amerlinga a jeho manželky Svatavy či historika Otty Urbana. Po prohlídce jsme měli možnost zakoupit si suvenýry a za stálého deště jsme se vydali zpět do Zákolan k autobusu, který nás převezl do Staré Boleslavi. Zde byl dán rozchod na občerstvení.

          V 16 hodin jsme se všichni shromáždili u boleslavské brány a přesunuli se bazilice sv. Václava. Zde jsme udělali skupinovou fotografii a zaposlouchali se do výkladu Dr. Šiftové. Ta navázala na předchozí výklady a přešla přímo k sv. Václavovi a událostem, které se na tomto místě odehrály – dle starého datování roku 929, dle nového roku 935. Popsala zdejší Boleslavovo hradiště, konflikt obou bratří a vyvrcholení tohoto konfliktu Václavovou vraždou. Věnovala se následným osudům Václavových ostatků, jejich převozu do Prahy provázeného množstvím zázraků a rozvoji jeho úcty. V krátkosti se zaměřila i na interiéry obou kostelů, které v době naší návštěvy byly z důvodu rekonstrukce uzavřeny. Zmíněn byl i relikviář s ostatkem bl. Karla Habsburského, jehož ostatek opatruje i bazilika v Jablonném.

Pomalu jsme se přesouvali k baroknímu mariánskému kostelu, který byl rovněž uzavřen z důvodu rekonstrukce. V průběhu prohlídky nás překvapila i uzávěra centra města z důvodu běhu městem, a tak jsme ještě museli při přesunu uhýbat běžcům. U Mariánského kostela nás naše Jára seznámila s historií palladia země české a jeho osudy. Zmíněna byla sv. Ludmila, která tento obrázek získala od samotného Metoděje, sv. Václav, který jej od babičky získal a nosil jako talisman i bl. Podiven, který jako věrný sluha talisman sňal zavražděnému Václavovi a prchal jej ukrýt. Věnovala se i událostem spojeným s nalezením talismanu a co vše následovalo, než se z něj stalo palladium = ochranný symbol země. Palladiem nazývali ve starověkém Řecku dřevěnou sošku bohyně Pallas Athény, přenesenou podle báje z Tróje, která symbolicky zajišťovala ochranu města. Tento výraz se začal později používat k označení obrazů, reliéfů nebo soch, které měly ochrannou funkci. Velmi zajímavý a poutavý výklad však přerušila bouřka a silný déšť, který nás všechny zahnal do autobusu. Zde však výklad pokračoval a dověděli jsme se další zajímavosti. Krátce po 18 hodině jsme všichni příjemně unaveni, ale plni nových poznatků a dojmů vystupovali v Jablonném a s přáním klidného zbytku víkendu se rozcházeli do svých domovů.

          Velké poděkování zaslouží Jaroslava Šiftová, která tento zájezd připravila a ujala se i role průvodkyně. Všichni ji touto cestou děkujeme a těšíme se na další přednášku či exkurzi. Dík patří i panu řidiči Lutonskému, který nás spolehlivě dopravil tam i zpět. Nesmíme zapomenout ani na MěÚ Jablonné, s jehož finanční pomocí jsme mohli tento zájezd uskutečnit. Dle dosavadních ohlasů to byl opět velmi zdařilý zájezd.

Fotografie ze zájezdu ZDE

Kunratické Švýcarsko – 13. května

          Hned v pondělí 13. května se uskutečnila naše pravidelná schůzka. Zasedací síň zaplnilo 22 posluchačů, kteří si přišli poslechnout přednášku Mgr. Tomáše Vlčka o Kunratickém Švýcarsku. Všechny přítomné přivítal předseda Jaroslav Slabý a v krátkosti informoval o sobotním zájezdu a chystaném vlakovém výletu do Mimoně. Poté již předal slovo našemu přednášejícímu, který poděkoval za pozvání a informoval nás o oblasti, která se stala předmětem jeho zájmu. Na úvod vymezil trasu, kterou nám v přednášce představil: Brniště – Velenice – Svitava – Lindava – Kunratice – Drnovec – Mařeničky – Mařenice – Krompach. Své vyprávění zahájil v Brništi, kde v nedávné době vznikla v historické úvozové cestě novodobá galerie sochařských výtvorů. Tato akce vyvolala ne příliš kladnou odezvu a od dalších výtvorů již bylo upuštěno. Poté přešel již k historickým výtvorům lidové zbožnosti, které jsou v této oblasti velmi silně zastoupeny. Své vyprávění začal snad u nejznámějšího výtvoru - Božího hrobu u Velenic. Místo, které zvenku nepůsobí nijak významně je výtečnou ukázkou tvorby lidového umělce, který vytvořil ojedinělé dílo. Tato památka je již zaznamená i v publikaci Kamila Podroužka „Člověk a pískovec“, kde mu je věnována velká pozornost. Dověděli jsme se, že po domluvě je možné si zapůjčit ve Velenicích klíč a prohlédnout si interiér tohoto Božího hrobu. Toho využil i Tomáš Vlček a tak jsme si mohli prohlédnout detaily z interiéru. Po představení Božího hrobu jsme ještě zůstali ve Velenicích a seznámili se s dalšími památkami: fara, výklenkové kaple a reliéfy. Poté jsme se přesouvali ke Svitavě, kde byly zmíněny brusírny skla, kaplička sv. Antonína a tzv. Pusté kostely, u nichž se nachází zajímavý reliéf oplakávání Krista. Cestou z Lindavy do Kunratic se přednášející zastavil u skalní kaple, kterou roku 1834 vytesal kunratický sedlák Franz Bělic. O sto let později ji renovovala sekce Horského spolku pro nejsevernější Čechy. Jeho členy byly řídící učitel Karl Beckert a četnický strážmistr Josef Bundesman. Jim vděčíme za renovaci této kaple, ale i za řadu dalších památek v této oblasti. Členové spolku byli velmi aktivní, sbírali pověsti, které vydávali, pracovali na reliéfech a toto území velmi propagovali.

          Ve vyprávění jsme pokračovali kolem známé Skály smrti s reliéfem rytíře pronásledujícího dívku, která se před ním vrhá se skály. Zmíněna byla i pověst a její varianty vážící se k tomuto místu. Kolem Horního a Dolního kunratického rybníka přešel k jeskyni Waltro, kde se měla údajně za války skrývat partyzánská skupina Waltro. Tato skupina byla ve vyprávění zmíněna včetně jejího velitele Waltra Hofmanna a vzpomínek místních pamětníků na něj. A již jsme se přesunuli na geologicky a historicky významnou lokalitu – Dutý kámen. Zde se přednášející zaměřil na zajímavou sloupcovou odlučnost pískovce, tzv. Karolinino sedátko či reliéf romantického básníka Theodora Körnera. Z Dutého kamene jsme pokračovali k Mařeničkám, kde byl zmíněn reliéf Nejsvětější Trojice a pokračovali k dalšímu reliéfu - Útěku do Egypta. V Mařenicích byla zmíněna nově opravená Kalvárie a sochy nedaleko ní. V dalším putování byly přiblíženy reliéfy v Krompachu a Radvanci. V závěru byly zmíněny ještě některé zajímavosti a kuriozity: reliéf v údolí Peklo představující filozofa F. Nietzeho a nikoliv po léta tradovaného J. V. Stalina, boží hrob v Kamenickém Šenově, reliéf žebračky na Nové Huti či turnérský kříž v Prysku.

          Při poutavém vyprávění čas rychle plynul a po hodině a půl jsme se rozcházeli do svých domovů. Zmíněné památky nejsou zatím nikde uceleně zpracovány a o mnohých nevědí ani místní. Za poutavou přednášku byl Tomáš Vlček odměněn zaslouženým potleskem.

       Vlakový výlet do Mimoně – sobota 18. května

Po uzávěrce Zpravodaje uskutečnila naše Společnost třetí květnovou akci. Byl jí vlakový výlet do Mimoně. Mimoň jsme již navštívili v září loňského roku, kdy jsme prošli úsek od nádraží kolem školních budov na Kostelní vrch. Zde jsme navštívili kostel sv. Petra a Pavla a vystoupali i na přilehlou věž. Po prohlídce interiéru pokračovala prohlídka po Kostelním vrchu, odkud jsme pokračovali na Křížový vrch, kde jsme si prohlédli interiér Kaple smíření a dověděli se i o popravišti, které v těchto místech stávalo. Skvělým průvodcem nám byl náš člen a znalec místní historie pan inženýr Jiří Šťastný. Jelikož Mimoň skýtá ještě mnohé další zajímavosti, bylo domluveno, že uskutečníme ještě jednu návštěvu. Termín připadl na sobotu 18. května, kdy se celkem 7 zájemců a jeden pes vydalo vlakem do Mimoně. I přes komplikace způsobené výlukami jsme zdárně dorazili na místo. S naším průvodcem Jiřím Šťastným jsme se sešli až u muzea, kde jsme se přivítali a po zakoupení vstupenek jsme se vydali na prohlídku Božího hrobu. Po usazení v ambitech nás Jirka velmi poutavě seznámil ve stručnosti s dějinami města a nejvýznamnějšími majiteli. Poté jsme již přešli k historii vlastního Božího hrobu, která začíná u rakouského šlechtice Jana Putze z Adlersthurmu. Ten se roku 1625 rozhodl podniknout cestu do Jeruzaléma a navštívit místa spojená s utrpením a smrtí Ježíše Krista. Zde vznikla myšlenka vybudovat kapli Božího hrobu i ve své vlasti. Pečlivě si proto vše zakreslil a vydal se na zpáteční cestu, při které zjistil, že si zapomněl zakreslit rozměr ke vchodu ke Kristovu hrobu a rozměr kamene, který hrob zakrýval. I přes veškeré těžkosti a nástrahy, která tehdy taková cesta skýtala, se vydal zpět do Jeruzaléma chybějící údaje zjistit. Při zpáteční cestě vážně onemocněl a půl roku se léčil v Římě. Po uzdravení se vrátil přes Loreto zpět do Vídně. Ve střední Evropě stále zuřila třicetiletá válka, a proto nebylo možné stavbu realizovat. Jan Putz tedy vyčkával a politicky se angažoval. Po skončení války zakoupil roku 1651 v dražbě panství Stráž a Mimoň. Krajina se mu natolik zalíbila, že se rozhodl mimoňský zámek přestavět na své letní sídlo. Městečko začal zvelebovat a roku 1655 rozhodl, že kapli Božího hrobu realizuje právě v Mimoni. Pro stavbu byla vybrána lokalita „Na pískách“ u přechodu přes Ploučnici. Pro realizaci stavby byl vybrán architekt Santini Bossi, který toho času pracoval v Litoměřicích, kde roku 1655 vzniklo nové biskupství. Ještě před zahájením stavby se roku 1660 prudce zhoršil zdravotní stav Jana Putze a proto ve své závěti uložil svým synům výstavbu Božího hrobu jako podmínku dědictví. Ještě téhož roku zemřel. Stavbu zahájili jeho synové roku 1665 a dokončili ji roku 1667. Santini Bossi postavil kapli v podobě starořímského halového domu s vnitřním otevřeným atriem ohraničeným obvodovou zdí. Do takto vzniklého nádvoří umístil vlastní Boží hrob postavený přesně podle plánů, které obdržel od Jana Putze. Po tomto úvodu jsme si prohlédli celý areál včetně vlastního Božího hrobu.  Zmíněny byly i proslulé pašijové hry, které se zde konaly. Nezapomnělo se ani na události roku 1866, po kterých v areálu zůstal hrob pruských a rakouských vojáků z bitvy u Kuřívod. Připomenut byl i rod Hartigů, kteří rovněž vlastnili toto panství a členové tohoto rodu, kteří zde v areálu našli místo svého posledního odpočinku. Po prohlídce areálu jsme přešli do vedlejší budovy bývalého špitálu, kde se nyní nachází místní muzeum, které jsme si rovněž prohlédli opět za podrobného výkladu našeho průvodce. Prohlédli jsme si nejen historickou expozici a umrlčí komoru, ale i aktuální výstavy. Tam nás zaujali obrazy Stanislavy Doležalové z Jablonného. Po prohlídce jsme konstatovali, že jde o malou, ale zdařilou expozici a povzdechli si, že Jablonné nic takového nemá, i když jeho historie je neméně zajímavá než ta mimoňská. Po zakoupení suvenýrů jsme vyrazili k dalšímu naplánovanému cíli – zámeckému parku. Připomněli jsme si historii zdejšího zámku a při procházce parkem jsme byli upozorňováni na jeho zajímavosti: pomník básníka Horatia, ohradní zeď, rekonstruovaný rybník, plánovanou hrobku Františka de Paula z Hartigů či kopii pramenu Géronstere z lázní Spaa v Belgii. Zmíněn byl i již neexistující vyhlídkový pavilon nad pramenem, z kterého byl prý nádherný výhled do okolí. Abychom si mohli představit, jak tento pohled vypadal, pozval nás Ing. Šťastný do svého bytu na sídlišti. Z oken se nám naskytl neopakovatelný pohled na Mimoň a okolí.  Čas rychle plynul, a jelikož se už blížila 14 hodina, přesunuli jsme se do restaurace Beseda, abychom se posilnili. Přestože bylo plno a my spěchali na rychlík, byli jsme obslouženi velmi rychle. Při posezení na terase jsme našemu průvodci poděkovali za perfektní a precizní výklad, který i přes nachlazení zvládl na výbornou. Krátce před 15 hodinou jsme se rychlíkem vraceli zpět do Jablonného.

                                                                                   Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města v měsíci červnu

Čeští svatí – pondělí 10. června

          Pravidelná schůzka se uskutečnila v pondělí 10. června, kdy jsme mezi námi přivítali naši čestnou členku Jaroslavu Šiftovou. Vzhledem k předešlé tematické exkurzi „Po stopách nejstarších Přemyslovců“ došlo ke změně plánu a byla připravena přednáška na téma Čeští svatí. Nikomu z přítomných 22 posluchačů to nevadilo. V úvodu nám přednášející ve zkratce vysvětlila jak to se svatými je a jak se rozdělují. Poté přešla na zemské patrony, kteří byli pro raně křesťanské státy nesmírně důležití. Neexistoval žádný státní útvar, který by neměl boží ochranu zaštítěnou právě svým patronem. Za patrony byli vybíráni svatí, kteří byli něčím příkladní a ojedinělí. Měla existovat jejich relikvie, která byla následně opatrována a uctívána. Pro naše země jsou zemskými patrony sv. Konstantin a Metoděj, jejichž význam se začal rozvíjet až v době národního obrození. Dále to jsou sv. Kliment, jehož ostatek získal kníže Bořivoj a jemuž zasvětil první kostelík na Levém Hradci, sv. Kosma a Damián, jejichž kostel se nacházel ve Staré Boleslavi a sv. Vít, který patřil k velmi oblíbeným světcům 10. a 11. století. Rámě sv. Víta obdržel sv. Václav od Jindřicha Ptáčníka a dal pro ně vybudovat rotundu na Pražském hradě (základ dnešní katedrály sv. Víta). Dalším z patronů je sv. Wolfgang, který byl v 10. století biskupem v Řezně. Za svého působení uznal nezávislost pražského biskupství a podporoval pražské biskupy. Jeho patronaci velmi prosazoval především Karel IV. a část ostatků nechal uložit i do svatovítské katedrály. Dodnes se u nás nacházejí pouze 4 kaple zasvěcené sv. Wolfgangovi a jedna z nich je i v Jablonném. Císař Karel IV. zavedl i kult dalšího patrona sv. Zikmunda, jehož skoro celé ostatky přivezl roku 1365 a uložil do svatovítské katedrály. Další patron sv. Norbert, zakladatel premonstrátského řádu, si na své uvedení mezi patrony musel počkat až do 17. století, kdy jeho ostatky koupil roku 1627 Ferdinand II. k posílení katolické víry a uložil je v klášteře na Strahově. Výklad o zemských patronech byl, jak je u Dr. Šiftové zvykem, obohacen o různé zajímavosti a perličky ze života zmíněných patronů či osudů jejich ostatků. Vše pak bylo zasazeno do historického kontextu.

          Po zemských patronech přišli na řadu čeští světci. Začali jsme nejstarším z nich sv. Ivanem/Janem (800-851). Pocházel z Braniborska z knížecí rodiny, ale než se stal knížetem, poznal křesťanskou víru a odešel jako poustevník do Čech k Berounce. Zde si ochočil laň a v ústraní poustevničil. Dle legend mu laň zastřelil při honu kníže Bořivoj a sv. Ivan jej natolik zaujal, že jej pozval na Levý Hradec, aby zde kázal. Tady jsme byli upozornění, že v legendách je lecos povoleno, neboť kníže Bořivoj se narodil až roku 850. Legendy jsou také jediným zdrojem informací o další svaté – Ludmile. S tou jsme se setkali již na exkurzi v kostelíku sv. Klimenta na Levém Hradci. Kněžna, babička a vychovatelka sv. Václava sv. Ludmila pocházela snad ze srbského rodu Pšovanů, jež sídlil v oblasti Mělníka. V legendách vystupuje především jako babička sv. Václava – toto označení značí nejen příbuzenskou vazbu, ale je odvozeno od slova babit tedy pomáhat při porodu. Kolem třicátého roku ovdověla, ale nadále si udržovala silný vliv na dvoře. Dne 13. února 921 zemřel kníže Vratislav a jeho manželka Drahomíra se měla ujmout vlády za nedospělé syny Václava a Boleslava, jejichž výchova byla přenechána právě Ludmile. Obě ženy měly rozdílný pohled na politickou situaci a prosazovaly odlišné postoje. Ludmila byla odejita na Tetín, kde byla 16. září 921 zavražděna na popud kněžny Drahomíry. Její ostatky nechal převézt vnuk Václav a pohřbil je ve svatojiřské bazilice, kde přečkali i rozsáhlý požár hradu a spočívají zde dodnes. Plynule jsme tak přešli ke sv. Václavovi (*907?-†935) o jehož životě víme sice také poskrovnu, ale více než o Ludmile. Narodil se patrně ve Stochově nedaleko Libušína, kde dodnes stojí dub, který nechala vysadit r. 903(!) Ludmila na počest Václavova narození. Z exkurze víme, že byl vychováván na největším přemyslovském hradišti na Budči, kde se o výchovu staral kněz Učeň. Historici se dodnes nemohou shodnout na příčinách rozporu Václava a Boleslava. Jedna z teorií tvrdí, že Boleslav byl starší než Václav, ale nebyl vybrán pro vládu, další pak, že Václav byl sice starší, ale narodil se ještě před nástupem Vratislava na knížecí stolec a knížecím synem byl tedy až Boleslav. Dle Kosmovy kroniky vyčítal Boleslav Václavovi jeho slabost a placení tributu: 120 volů a 500 hřiven stříbra. Jak nám bylo vysvětleno, nebylo takový poplatek možný splatit – přemyslovské državy byly v oblasti Praha – Kladno, stříbrné doly ještě nebyly objeveny a nebylo tedy možné shromáždit tolik dobytka a stříbra. Tribut pacis však byl zcela běžný způsob platby za ochranu a využívalo jej mnoho panovníků, včetně samotného Boleslava, který jej nakonec také platil Sasům. Ve vyprávění se naše Jára zaměřila na Václava jako normálního muže. V legendách se píše, že pokud to někdy přehnal s vínem, oblékl ráno žíněnou košili a kál se, rád hrál také kostky. Je pravděpodobné, že měl i manželku a dědice, neboť povinností panovníka bylo zajistit nástupce. Antropologický výzkum Dr. Vlčka charakterizuje Václava jako silného vyspělého muže, na jehož lebce a kostech byly objeveny četné zhojené rány. Nebyl tedy pouze světec, jak jej líčí legendy. Následně jsme se vrátili k událostem roku 935, které jsme si přiblížili již ve Staré Boleslavi. Z legend je sice informací dostatek, ale faktů je málo. Rozcházejí se dokonce i legendy, kdy ve dvou se píše, že Václav vycházel ze mše, když byl napaden. Po Václavově zavraždění byli pobiti i jeho stoupenci a Václavovi ostatky pohřbila kněžna Drahomíra v kostelíku sv. Kosmy a Damiána v Boleslavi. Dnes na tomto místě stojí bazilika sv. Václava. Po třech letech nechal Boleslav převézt Václavovi ostatky do Prahy, čímž si udělal velkou reklamu, neboť takový převoz se rovnal svatořečení a země tak měla vlastního mučedníka z knížecího rodu. V souvislosti s tímto převozem byly zmíněny i zázraky, které se cestou odehrály. Nezapomnělo se ani na věrného sluhu sv. Václava bl. Podivena, který ukryl Václavův talisman Paladium i jeho sestru Přibyslavu. Pochopitelně nechyběla spousta zajímavostí a perliček např. o ztracené dolní čelisti, či věrné podoby parléřovské sochy sv. Václava v jeho kapli v katedrále s jeho ostatky.

          Při tomto velmi poutavém vyprávění nikdo z nás nesledoval čas a všichni jsme s velkým zájmem poslouchali. Jelikož českých svatých zůstává ještě velká řádka, bylo rozhodnuto přednášku ukončit a pokračovat někdy příště. Můžeme se tak těšit na sv. Vojtěcha, bl. Vintíře, sv. Prokopa, bl. Hroznatu, sv. Anežku, sv. Zdislavu, sv. Johánka z Pomuku, ctihodnou Marii Elektu či Jana Nepomuka Neumanna. O termínu přednášky budeme včas informovat. Za precizní přípravu a perfektní výklad sklidila „naše Jára“ zasloužený potlesk a všichni se již těšíme na její další přednášku.

          Všem členům a příznivcům přejeme příjemné prožití letních prázdninových měsíců a budeme se těšit na viděnou na našich dalších akcích. Během prázdnit to bude výstava Naše tradice a v září další akce.

                                                                         Za Společnost Jaroslav Slabý

Výstava Lidové tradice

          Během prázdnin vrcholily přípravy na výstavu Lidové tradice, kterou pořádá Město Jablonné v Podještědí a Společnost přátel historie města. Hlavní autorka a realizátorka Hana Janďurová odvedla opětovně skvělou práci. Společně s realizačním týmem a sponzory připravila texty, oslovila spoluobčany i školská zařízení a vypůjčila si množství exponátů. O vítečné aranžmá se postarala Libuše Ivanová. Členky Společnosti přichystaly drobné občerstvení, které v mnoha případech doplnilo jednotlivé výstavní celky.

          Výstava odstartovala v pondělí 12. srpna v 16:30 vernisáží, které se účastnilo na 50 hostů z řad vedení města, členů Společnosti, realizačního týmu a vystavovatelů. Po hudebním úvodu žáků místní ZUŠ přivítal přítomné předseda Společnosti a ve stručnosti výstavu představil. Poté předal slovo hlavní organizátorce Haně Janďurové. Odvedenou práci všech ocenil starosta města Jiří Rýdl a hlavním organizátorkám předal květiny. Přítomní si prohlédly lidové tradice v průběhu kalendářního roku, které jsou rozmístěné ve třech místnostech zámečku. Vystavené celky přibližují sv. Martina, advent, Mikulášské obchůzky, Vánoce, Silvestr, Tři krále, období masopustu je zastoupeno karnevalem, zabíjačkou, vynášením zimy a plesovou sezónou, následují největší svátky roku Velikonoce, pálení čarodějnic a 1. máj. Nechybí ani poutě, které jsou v našem případě zaměřené na sv. Zdislavu, dožínky či svatba. V přátelské atmosféře při prohlížení vystavených kousků čas plynul jako voda a rozcházeli jsme se až kolem 19 hodiny s tím, že si budeme muset udělat čas a na výstavu minimálně ještě jednou dorazit.

          Výstava Lidové tradice je otevřena od 14. srpna do 28. září v pondělí, středu, pátek a sobotu v době od 10 do 17 hodin. Na výstavě je možné zakoupit drobné propagační materiály města a baziliky minor.

          Výstava byla ukončena v sobotu 28. září. Výstavu realizovala ve spolupráci s městem naše Společnost. Hlavní autorkou a realizátorkou byla Hana Janďurová, které se podařilo sestavit texty a oslovit vystavovatele, kteří zapůjčili předměty pro výstavu. Nespočet hodin organizace, telefonování, shánění exponátů a jejich doprava do zámečku vyvrcholilo těsně před výstavou vlastní instalací, která si vyžádala 74 hodin a probíhala pod vedením hlavní aranžérky Libuše Ivanové. O zajištění služeb se postarala Naďa Pernerová a propagaci zajistil Jaroslav Slabý. Kromě města Jablonného výstavu sponzorovali: Zdena Veštšíková, Marie Truhlářová, Laco Psigoda, Iva Psigodová, Ludmila Patráková, Eva Drábová, Blanka Marčeková, Vlasta Dozorcová, Lenka Nováková a Ivana a Radek Patrákovi. Dozor, který si vyžádal 189 hodin, zajišťovali většinou členové společnosti. Nejvíce služeb (16) odsloužila Naďa Pernerová. Výstavu navštívilo celkem 566 návštěvníků (294 dospělých a 272 dětí). V knize návštěv se objevilo celkem 67 pochvalných zápisů. Likvidace výstavy si vyžádala 28 hodin a na paní Haně Janďurové leželo další břemeno - navrátit zapůjčené exponáty zpět majitelům. Výstava sklidila velký úspěch a autorce a realizačnímu týmu náleží velký DÍK za odvedenou práci a množství hodin strávených přípravami.

                                                                                                                                                                 Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města v měsíci září

Českolipský archiv a město Jablonné  - pondělí 9. září

          Během prázdnin připravila Společnost výstavu Lidové tradice, kterou je možné si prohlédnou do 28. září v zámečku Pachtů z Rájova. Pravidelná schůzka se po prázdninách uskutečnila v pondělí 9. září v 17 hodin v zasedací místnosti MěÚ. Přítomných 19 posluchačů přivítal předseda Společnosti. V úvodu schůzky jsme vzpomněli a minutou ticha uctili odchod dvou našich členek paní Antonie Šofrové a paní Miroslavy Koubkové. Přítomní byli dále informováni o připravovaném zájezdu Po stopách Markvarticů a pozvánce na vzpomínkovou akci na hraničním přechodu Dolní Světlá – Waltersdorf.

          Jelikož si v letošním roce připomínáme 770. výročí první písemné zmínky o městě, rozhodli jsme se mezi nás pozvat ředitele Státního okresního archivu v České Lípě PhDr. Petra Kozojeda, který naše pozvání přijal a velmi rádi jsme jej mezi námi přivítali. Právě archivy jsou místa, kde se dají nalézt nejrůznější historické informace. A právě o tom, jak archiv funguje a co vše se v něm dá nalézt, přijel povyprávět Dr. Kozojed.  Svou přednášku nazval Českolipský archiv a město Jablonné. V úvodu představil vlastní archiv, který je součástí Státního oblastního archivu v Litoměřicích. SOA v Litoměřicích je správním úřadem přímo řízeným Ministerstvem vnitra České republiky. Jeho územní působnost je vymezena územím krajů Libereckého a Ústeckého. Zahrnuje pod sebou okresní archivy: Česká Lípa, Děčín, Chomutov, Jablonec nad Nisou, Liberec, Litoměřice, Louny, Most, Semily a Teplice.

Okresní archivu byl zřízen roku 1951, ale místo archiváře bylo obsazeno až roku 1953. Jako skutečný archiv začal fungovat až roku 1955, kdy se jeho ředitelkou stala Marie Vojtíšková. Po správní reformě v roce 1960 se archiv stal vedoucím místem nově vzniklého okresu s pobočkami v Bělé pod Bezdězem, Novém Boru, Kamenickém Šenově a Jablonném v Podještědí a převzal rovněž fondy z nově připojených území z okresních archivů Litoměřice a Liberec. S tím souviselo i následné stěhování do budovy augustiniánského kláštera v České Lípě v letech 1960-1964. Po roce 1990 nastaly opět prostorové potíže, a proto bylo rozhodnuto o stavbě účelové archivní budovy, se kterou se začalo roku 1996. V březnu 1999 se archiv otevřel veřejnosti. Sídlí na Střelnici a je vybaven badatelnou s 12 místy a jeho činnost zajišťuje 7 pracovníků. V současné době archiv spravuje 1704 fondů, které zabírají 4030 bm (běžných metrů) a badatelská knihovna čítá 23841 knih. Po tomto historickém úvodu přešel na vlastní činnost archivu, která by se dala rozdělit na tyto základní oblasti: předarchivní péče, archivní péče, zpřístupňování archiválií, badatelská agenda, vyřizování dotazů a žádostí, mimořádné úkoly, publikační činnost a prezentace archivu. O každé z uvedených činností se Dr. Kozojed stručně zmínil. Poutavá byla pasáž o přebírání písemností ze spisoven do archivu, kdy se občas stane, že z „bezcenného“ materiálu může být zajímavost. Zajímavá informace byla o postupné digitalizaci jednotlivých fondů, kdy je možnost najít si již některé písemnosti na internetu. V současné době to jsou především matriky. Mnozí z nás ani netušili, co vše se za prací v archivu skrývá. Poslední část přednášky se věnovala již písemnostem, které jsou v archivu uloženy. Ke každému fondu je vyhotoven inventář, který obsahuje historii původce, časový rozsah fondu a přehled písemností. Po celkovém přehledu veškerých fondů uložených v archivu se přešlo již na fond Jablonného. Archiv Jablonného byl založen roku 1926 jako součást muzea. V letech 1950-1954 archivář Emanuel Hlaváček roztřídil, sepsal a zavedl evidenci fondů, ve které pokračoval jeho nástupce Josef Šichan. Po správní reformě převzal archiv roku 1963 okresní archiv Česká Lípa. V prezentaci pak představil jednotlivé fondy týkající se Jablonného a k prohlédnutí nám zaslal inventář. U jednotlivých fondů (např. archiv Jablonného, MNV, Městský úřad, Okresní úřad, Landrát, Okresní národní výbor a řadu dalších) představil časový rozsah, počet běžných metrů a informoval o tom, co zajímavého obsahují. Všechny nás zaujala nejstarší písemná listina uložená ve zdejším archivu pocházející z roku 1364.

Za pečlivou přípravu a skvělý přednes byl Dr. Kozojed obměněn zaslouženým potleskem. Jsme rádi, že si udělal čas a dorazil mezi nás, abychom si udělali představu nejen o tom, co práce archiváře vůbec obnáší a jak náročná je, ale také co a jak v archivu hledat. Tímto ještě jednou děkujeme.

                                                                                 Za Společnost Jaroslav Slabý

Po stopách Markvarticů – sobota 21. září

          Poslední letní sobotu se díky finančnímu přispění města uskutečnil letošní druhý autobusový zájezd „Po stopách Markvarticů“. Organizátoři Lenka Nováková a Jaroslav Slabý připravili pro účastníky zajímavý program. Autobus pana Lutonského zaplnilo 21. září celkem 21 účastníků. Čekala je trasa Zvířetice, Kosmonosy a Michalovice. Přítomné přivítal předseda a seznámil je s programem zájezdu, který se týkal rodu Markvarticů, který úzce souvisí právě s Jablonným. Markvarticové byl starobylý rod, který ve 12. století držel rozsáhlé území v severních Čechách a mnozí jeho členové zastávali významné dvorské či zemské úřady. Rod se rozdělil na pět větví (z Lemberka, z Vartemberka, ze Zvířetic, z Michalovic a z Valdštejna) z nichž do současné doby žije pouze linie Valdštejnská.

          První zastávkou bylo Podhradí a zdejší informační centrum, které je věnováno hradu Zvířetice. Hrad založil nejmladší syn pana Havla z Lemberka a jeho manželky Zdislavy – Zdislav. Prostřednictvím slova i krátkého videodokumentu nás v infocentru podrobně seznámili se založením hradu, jeho přestavbě na zámek, po jeho proměnu ve zříceninu a následnou záchranu. Nejzajímavější však byl projekt, který nám umožnil cestování v čase prostředky virtuální reality. Formou virtuálního 3D videa jsme otevřeli brány časoprostoru, vrátili se do roku 1683 a prohlédli si zámek v dobách jeho největšího rozkvětu a slávy za hraběnky Eleonory. Jedná se o neopakovatelný zážitek, který stojí rozhodně za vidění. Po tomto úvodu jsme si prošli budovu infocentra, kde jsme si prohlédli historická vyobrazení Zvířetic, model hradu i model zámku. Expozice byla doplněna regionálními výrobky. Seznámeni jsme byli i s hrou tajemství trezoru hraběnky Eleonory a někteří šťastlivci nakoukli i do Eleonořina trezoru. Po zakoupení suvenýrů jsme se v doprovodu pana Vojtěcha Dvořáka, autora projektu, vydali na prohlídku zříceniny. Pan Dvořák nás na každém místě seznámil s různými zajímavostmi a výklad doplnil počítačovou rekonstrukcí, jak objekt vypadal v roce 1683. Po prohlídce mnozí z nás využili možnost a vystoupali na věž, odkud se nabídl nádherný rozhled do okolí. S časovým skluzem jsme v poledne neradi opouštěli Zvířetice. Všem na Zvířeticích patří velký dík za výtečný nápad a jeho realizaci umožňující přesun v čase. Rozhodně návštěvu doporučujeme.

          Dalším cílem byli Kosmonosy, kde byla pauza na oběd a občerstvení. V půl druhé jsme se všichni shromáždili v areálu Lorety, kde se nám dostalo vřelého uvítání. Paní průvodkyně se nám velmi skvěle věnovala a během takřka dvouhodinové prohlídky nám ukázala veškeré skvosty a sdělila zajímavosti navštíveného místa.  Dověděli jsme se co vše provázelo výstavbu originální Lorety v Itálii i o následném šíření jejich kopií po celém světě včetně našich zemí.  Došlo pochopitelně i na místní Loretu, za kterou vděčíme rodu Černínů, kteří si Kosmonosy vybrali jako své letní sídlo. Nikdo z nás netušil, že zdejší vlastní Santa Casa (Svatá chýše) je samostatnou stavbou a viditelná část je jen „šperkovnicí“ chránící tento poklad. O této skutečnosti jsme se mohli vzápětí sami přesvědčit. V ambitech byla připomenuta rodina Jelínků, kteří se proslavili jako sochaři a řezbáři a shlédli jsme jejich sem svezená sochařská díla. Této rodině je připisována i výzdoba morového sloupu na náměstí v Jablonném. Této významné umělecké rodině je věnován i prostor kaple sv. Martina, která byla rovněž součástí naší prohlídky. Kromě řezbářských děl jsme si zde prohlédli i model Kosmonos a sestoupili i do krypty, která slouží příležitostným výstavám. Po vyčerpávající prohlídce a vynikajícím výkladu sklidila paní průvodkyně zasloužený potlesk. Po zakoupení suvenýrů a společné fotografii jsme se přesunuli k autobusu a vydali se k poslednímu cíli – Michalovicím.

          Zřícenina Michalovic leží nedaleko Mladé Boleslavi a za její vznik vděčíme opět rodu Markvarticů – pánům z Michalovic. Autobus nás dovezl co nejblíže hradu a po krátkém výstupu jsme stanuli před pokladnou. Po předchozích zážitcích jsme byli poněkud zklamáni, neboť nás nečekal žádný průvodce a většina suvenýrů byla již vykoupena. Obdržený letáček s historií byl přečten na proslulé šikmé věži – michalovické putně. O naklonění této věže, která je šikmější než věž v Pise, jsme se dověděli teprve po zatočení klikou u zvukového průvodce v předhradí. Po prohlídce hradu jsme se vydali zpět k autobusu, kde padl návrh navštívit ještě lokalitu Radouč, kde sídlí syslí kolonie. Většina byla pro a tak jsme se vydali za syslíky. Louku jsme našli, ale nedávné přízemní mrazíky a množství lidí patrně způsobili, že jsme nezahlédli ani jednoho sysla. Tato přírodní památka byla naší poslední zastávkou a již jsme se vydali na zpáteční cestu. Při zpáteční cestě bylo konstatováno, že šlo o další zdařilý zájezd, ke kterému přispělo i nádherné slunečné počasí. Poděkování si zaslouží i pan řidič, který nás v pořádku dopravil tam i zpět. Po 18 hodině jsme vystupovali plni dojmů a zážitků v Jablonném.

Společnost přátel historie města v měsíci říjnu

Václav IV. a počátky husitství – pondělí 14. října

          V pondělí 14. října se uskutečnila pravidelná schůzka Společnosti. Zasedací síň zaplnilo celkem 32 posluchačů. Velmi nás potěšila účast našeho čestného předsedy Jaroslava Oplta. Námi oblíbená přednášející PaedDr. Jaroslava Šiftová si připravila téma Václav IV. a počátky husitství k 600. výročí první pražské defenestrace. V úvodu „naše Jára“ sdělila, že tato přednáška je věnována právě Jaroslavu Opltovi, který úspěšně překonal zdravotní komplikace, a jeho manželce Ludmile, která byla a je velkou oporou.

          V úvodu velmi stručně představila základní informace o Václavovi IV., který se narodil 26. 2. 1361 v Norimberku pětačtyřicetiletému Karlu IV. a jeho třetí manželce Anně Svídnické. Otec byl na vytouženého syna maximálně pyšný a již jako dvouletého jej nechal 15. 6. 1363 korunovat za českého krále. Zmíněna byla i zpráva o této události z pera Dr. Pavla Žídka, který Václava příliš nemusel. Vzápětí se stal maličký Václav markrabětem braniborským a vystupoval na listinách jako svědek. Coby sedmiletý byl pověřen správou království a doprovázel otce i na cestách po říši. Císař Karel IV. vozil syna všude sebou, aby mu vše ukázal, ale vladařské a státnické dovednosti syna nenaučil. Vše mu bylo předkládáno doslova na podnosu, aniž by Václav musel cokoliv řešit. Následovalo Václavovo hodnocení od kronikářů, kdy je líčen velmi rozporuplně: zráč a opilec, lovec, zuřivec, zvíře, spravedlivý král, líný král. K tomuto byl podán náležitý a velmi zajímavý výklad, proč byl právě takto hodnocen. Souvisle přešla na politickou i hospodářskou situaci, která se po Karlově smrti velmi prudce změnila a se kterou se nový panovník musel vypořádat. Velké morové epidemie vedly k otázkám, kde je Bůh, následovaly dva velké hladomory, které vyvolaly hospodářskou krizi. Dochází k papežskému schizmatu (dva a posléze tři papežové), v říši povstala knížata, šíří se reformace a dochází k pogromům na Židy. Jak konstatovali již mnozí historikové, byla situace taková, že by ji těžko zvládal i zkušený císař Karel IV. Václav IV. se snažil nastalé problémy řešit, ale byl v některých rozhodnutích váhavý a dlouho mu trvalo, než se rozhodl. Díky této nerozhodnosti byl v říši sesazen z trůnu. Poutavě nám Dr. Šiftová vysvětlila konflikt mezi králem Václavem a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna (původně dobří přátelé), který vedl k umučení Jana z Pomuku, a rovněž vysvětlila, kde se vzal Jan Nepomucký. Plynule přešla na domácí situaci, kde se zvedal odpor proti církvi a sílily hlasy po její reformě. Reformu podporoval jak Václav IV., tak i pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Zmíněn byl koncil v Pise, dekret kutnohorský, pálení Wiclifových spisů i vykázání Jana Husa z Prahy a jeho následnou cestu do Kostnice. Upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského vedlo k radikalizaci domácí situace. Tato dramatická situace vyvrcholila v neděli 30. července 1419, kdy se v chrámu P. Marie Sněžné sešli ozbrojení věřící a odtud vytáhli k novoměstské radnici. Zde došlo k vyhození konšelů z oken (defenestraci). Tato událost je považována za počátek vypuknutí husitských válek. Krále Václava IV. zastihla informace o defenestraci na Novém Hradu u Kunratic, kde jej 16. srpna v návalu vzteku ranila mrtvice. Přednášející se v závěru ještě stručně zmínila o pohřbu Václava na Zbraslavi, vyplenění a zneuctění jeho ostatků husity a následným pohřbem v katedrále sv. Víta po boku otce.

          Po velmi zajímavém výkladu se nikomu z přítomných nechtělo odcházet a přednášející sklidila zasloužený potlesk.

                                                                                                     Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí v měsíci listopadu

          V pondělí 11. listopadu na svátek sv. Martina se v zasedací síni MěÚ v Jablonném sešlo 27 posluchačů. Původně plánovaná přednáška Mgr. Lenky Novákové Toulky okolím Jablonného se z důvodu nemoci přednášející musela zrušit. Radě Společnosti se však podařilo získat náhradu v podobě naší čestné členky PaedDr. Jaroslavy Šiftové, která nám vyhověla a navázala na svou říjnovou přednášku o našich svatých.

          V úvodu představila internetovou vědomostní soutěž „Svatá Zdislava a Liberecký kraj“, kterou sama připravila v rámci oslav 800 let od narození sv. Zdislavy z Lemberka. Soutěž je určena pro tři věkové kategorie a bude pětikolová. Veškeré informace jsou k dispozici na webových stránkách města Jablonného (zde budou zveřejněny i výsledky) a na stránkách Společnosti.

          Pokračování svého vyprávění o našich svatých začala v 2. polovině 10. století u sv. Vojtěcha, o jehož životě se dovídáme převážně z legend, především od jeho nevlastního bratra Radima, který psal legendu již o svatém (Vojtěch byl totiž svatořečen již dva roky po své mučednické smrti). Vojtěch se narodil jako třetí dítě knížete Slavníka z mocného rodu Slavníkovců a již od mládí projevoval známky vysoké inteligence. V sedmi letech vážně onemocněl a rodiče jej přislíbili Bohu, pokud se uzdraví. Vojtěch se uzdravil a ve 12 letech byl biřmován saským biskupem Adalbertem, po němž přijal i jméno. Po studiích se stává knížecím kaplanem na Levém Hradci. Účastníci květnového zájezdu si vybaví Vojtěchovu fresku v presbytáři tamního kostela. Po smrti pražského biskupa Dětmara usedá roku 982 právě Vojtěch na biskupský stolec. Vojtěch se seznámil s představiteli reformního clunyského hnutí benediktinů, kteří vystupovali proti pohanským přežitkům, obchodu s křesťanskými otroky a zavrhovali i kněžská manželství a stejné požadavky na reformu církve se snažil uplatňovat i v polopohanských Čechách. Narazil však nejen na odpor knížete, ale i řady duchovních. Proto se Vojtěch rozhodl s nevlastním bratrem Radimem opustit diecézi. Opuštění diecéze vyvolalo velký ohlas po celé křesťanské Evropě a na žádost knížete Boleslava II. se roku 992 vrací zpět. Přivádí s sebou i skupinu italských benediktinů, pro které roku 993 založil náš nejstarší mužský klášter v Břevnově. V brzké době se znovu rozhořely spory mezi knížetem Boleslavem a Vojtěch znovu opouští Čechy a vydává se do Říma, kde jej zastihla zpráva o vyvraždění příbuzných na Libici roku 995. Návrat do vlasti už nepřicházel v úvahu a Vojtěch se rozhodl pro misijní činnost mezi pohanskými Prusy, kde nalezl i mučednickou smrt. Vojtěch byl osobností evropského formátu, což se projevilo i po jeho smrti. Polský kníže Boleslav Chrabrý vykoupil od pohanů Vojtěchovi ostatky a císař Ota se postaral o jeho svatořečení. Vojtěch se stal patronem Polska, které díky tomu získalo vlastní arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal Radim. Stejné úcty požíval Vojtěch i v Uhrách, kde podle tradice měl roku 994 pokřtít prvního uherského krále Štěpána. Ostatky sv. Vojtěcha, Radima a pěti bratří přivezl zpět do Čech Břetislav I. roku 1039 z válečné výpravy společně se 100 vozy kořisti. Ostatky byly uloženy do rotundy sv. Víta, ale arcibiskupství se naše země nedočkaly. Břetislav si výpravou rozhněval papeže a jako výraz pokání založil kapitulu ve Staré Boleslavi, kam umístil ostatky pěti bratří. Ve svém výkladu naše Jára zmínila i záhadu Vojtěchovi lebky, která je uchovávána nejen v relikviáři na Pražském hradě, ale rovněž i v Hnězdně a Cáchách. Světcovi kosterní pozůstatky zkoumal v letech 1973-74 antropolog Emanuel Vlček. Ten po prozkoumání obou lebek (hnězdenská byla ukradena) došel k závěru, že pražská lebka je pravá. Na závěr byl zmíněn nový náhrobek v pražské katedrále z roku 2018.

          Z přelomu 10. a 11. století byl připomenut méně známý bl. Vintíř (Guntherus) o jehož životě se rovněž dozvídáme pouze z legend. Pocházel údajně z německé knížecí rodiny a byl spřízněn s uherským králem Štěpánem i císařem Jindřichem II. Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými knížaty Oldřichem a Jaromírem. Koluje pověst, že byl kmotrem Oldřichova syna Břetislava. Osudové bylo setkání s biskupem Gothardem, na jehož popud se Vintíř rozhodl pro život v benediktinském řádu. V té době byl již vdovcem a otcem minimálně dvou dětí. Majetek odevzdal klášteru Göllingen a po vykonání poutě do Svaté země vstoupil r. 1006 do benediktinského řádu. Zpočátku se nemohl vzdát světských radovánek, ale později odchází do samoty jako poustevník. Prochází Bavorskem, krátce pobyl v Rancingu a poté na bavorské straně Šumavy zakládá poustevnu (dnešní klášter Rinchnach) a podílí se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele. Později se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde roku 1045 i zemřel. Pohřben byl v břevnovském klášteře.

          Dalším z významných světců je sv. Prokop, o jehož životě se opět dozvídáme většinou z legend. Přednášející porovnávala legendy se skutečností. Prokop opravdu mohl pocházet ze vsi Chotouň, ze zemanské rodiny a měl i dědice – syn Jimram. Dostalo se mu dobrého vzdělání v Maďarsku nebo snad i Řecku (Prokop – Prokopius), kde se dobře seznámil staroslověnštinou. V období 11. – 13. století bylo oblíbené a rozšířené poustevnictví a poustevny byly často zakládány i na šlechtických sídlech. Pro poustevnický život se rozhodl i Prokop a s několika spřízněnými mnichy se uchýlil do jeskyně v Dalejích u Jinonic a později do sázavských hlubokých lesů, kde vybudoval přístřeší a kapli P. Marie. Zde se opět objevuje množství legend – orání s čertem či setkání s knížetem Oldřichem (historikové se přou, zda šlo o Oldřicha či jeho syna Břetislava) při honu na jelena. S knížecím souhlasem a z vlastních prostředků Prokop buduje sázavský klášter a stává se jeho opatem. Stavba byla dokončena až za knížete Břetislava I. roku 1039 a klášter se stal významným střediskem slovanské liturgie a písemnictví.  Prokop byl ctěn již za svého života a záhy po smrti se jeho hrob v sázavském klášteře stává poutním místem. Světcem a národním patronem se stal za Přemysla Otakara I. roku 1204, kdy byl svatořečen. Po jeho smrti se v úřadu opata sázavského kláštera vystřídal jeho synovec Vít a následně i jeho syn Jimram. Za císaře Maxmiliána I. byly ostatky sv. Prokopa přeneseny do kostela Všech svatých na Pražském hradě.

          Méně známou osobností je bl. Hroznata, který pocházel z rodu Hroznatovců. Po smrti manželky a jediného syna se rozhodl pro účast v křížové výpravě s císařem Fridrichem Barbarosou, který však cestou zemřel. Hroznata došel do Říma, kde se rozhodl pro budovatelskou činnost. S papežovým souhlasem postavil klášter premonstrátského řádu v Teplé a stal se jeho proboštem. Při jedné z cest byl zajat německými rytíři a uvězněn. Opat jej chtěl vykoupit, ale Hroznata odmítl, aby klášter obětoval takovou sumu peněz a raději volil smrt v žaláři. Jeho mučednický kult byl potvrzen papežem Lvem XIII. teprve roku 1897.

          Nošením dříví do lesa by bylo představovat sv. Zdislavu z Lemberka, a proto jsme přešli k její součastnici sv. Anežce České (1211-1283). Anežka byla dcerou Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské a od mala byla součástí dynastických a politických plánů. Již jako tříletá byla zasnoubena se slezským princem Konrádem a poslána se setrou Annou do Slezska, kde je vychovávala teta Hedvika (pozdější světice a patronka Slezska). Po Konrádově náhlé smrti se obě sestry vrací zpět do Čech a vychovávány jsou v cisterciáckém klášteře v Doksanech, kde Anežka získala na svou dobu rozsáhlé vzdělání. Jako osmiletá byla zaslíbena synovi císaře Fridricha II. budoucímu Jindřichovi VII. Štaufskému a novým místem výchovy se stal rakouský dvůr, kde její vzdělání pokračuje i v oblasti dvorské a politické. Vyhlédnutý ženich Jindřich Štaufský byl nakonec oženěn s Markétou Babenberskou (ta se podruhé provdala za Přemysla Otakara II.) a 14letá Anežka se podruhé vrací do Prahy. Roku 1226 se uskutečnilo zasnoubení s anglickým králem Jindřichem II. Plantagenetem, který však zasnoubení roku 1229 zrušil. O Anežku se znovu začal zajímat Jindřich VII (byl však ženatý s Markétou Babenberskou) a situaci zachraňoval jeho otec císař Fridrich II., který požádal o Anežčinu ruku. V té době však již nežil Anežčin otec a Václav I. nechal své oblíbené sestře svobodu rozhodnutí. Anežka se rozhodla pro duchovní dráhu. S podporou matky a bratra Václava I. zakládá špitál sv. Františka a velkoryse postavila klášter Na Františku a to jak pro větev ženskou (klarisky) i mužskou (minorité). První sestry dorazili z ciziny, ale záhy vstupují do kláštera dcery českých šlechticů. Po vzoru sv. Kláry, s kterou udržovala písemný styk, vstupuje Anežka roku 1234 do řádu a stává se starší sestrou. Byla první královskou dcerou, která vstoupila do chudého řádu sv. Kláry. Současně byla Anežka zakladatelkou mužského rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou (jediný český mužský řád), který působil nejen v jím založeném špitálu, ale záhy i v dalších zemích. Ač se Anežka stala řeholnicí, stále zůstávala Přemyslovnou a zasahovala do politiky. Urovnávala např. spor bratra Václava I. se synem Přemyslem Otakarem II., kterého následně podporovala v boji s Rudolfem I. Habsburským. I. Legendy o sv. Anežce, proslulé dobročinností a milosrdenstvím, vznikaly vzápětí po její smrti (6. března 1282 v úctyhodném věku 71 let). Církev Anežku blahoslavila roku 1874. Svatou se Anežka stala 12. listopadu 1989 a následné oslavy jejího svatořečení významně přispěly k pádu komunistického režimu.

          Na závěr byla zmíněna postava Blaženy/Vilemíny/Guglielma (1210-1281), která přišla mezi léty 1260-1270 do Itálie, kde strávila zbytek života. Dle dochovaných zpráv přišla ze severu dcera a sestra krále a proto je Vilemína ztotožňována se sestrou sv. Anežky. V Itálii navázala kontakty s cisterciáckým řádem a snad se stala i jejich terciářkou. Proslula moudrostí, ctností a zbožností a shromáždila kolem sebe kruh ctitelů, kteří v ní viděli učitelku. Byla jí přičítána zázračná uzdravení a ještě za svého života byla považována za světici a ztělesnění svatého Ducha. Podstatou jejího učení byla teorie o vykoupení nevěřících a o významu ženského pokolení pro spásu lidstva. Po její smrti byla pohřbena v cisterciáckém opatství Chiaravalle, které se rázem stalo poutním místem. Někteří stoupenci začali považovat Blaženu za ztělesnění Krista a snili o vytvoření ženské církve s papežkou a kardinálkami = vilemité. Proti této sektě vystoupila roku 1284 inkvizice a procesy se táhly až do roku 1300, kdy byli upáleni hlavní představitelé vilemitů. Společně s nimi skončily na hranici i ostatky Blaženy, což vyvolalo velkou kritiku, neboť důkazy o jejím kacířství nebyly průkazné.

          Opět velmi zajímavé a poutavé vyprávění bylo odměněno zaslouženým potleskem a málokomu se chtělo odcházet. Můžeme přislíbit, že se uskuteční ještě jedno pokračování na téma českých světců.

Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města v prosinci

          Na začátku adventu v neděli 1. prosince se uskutečnilo již popáté požehnání adventního věnce na Náměstí Míru a zapálena byla první adventní svíce. Adventní věnec paní Šárky Šúchalové se stal tradičním setkáním občanů při začátku adventu. Požehnání předcházel koncert otevírání adventu v bazilice minor, kde vystoupil dětský pěvecký sbor Noktuelky z místní ZUŠ pod vedením Lucie Martínkové a smíšení pěvecký sbor Aurea Rosa z Liberce pod vedením Jany Konvalinkové. Oba sbory pak doprovázely i požehnání věnce, které provedl P. Pavel. První svíce zapálila jeho autorka Šárka Šúchalová.

          Poslední akcí Společnosti v letošním roce byla výroční členská schůze, která se konala v pondělí 9. prosince od 16 hodin v sále Společenského centra. Přítomných 33 členů a 5 hostů přivítala Hana Janďurová a Jaroslav Slabý přečetl výroční zprávu za uplynulý rok, kterou doprovodil bohatou obrazovou prezentací. Zprávu o hospodaření přečetla Naďa Pernerová. Ke slovu se dostali i naši hosté. Pan starosta Jiří Rýdl poděkoval za činnost Společnosti, stejně tak jako místostarosta Petr Sadílek. Slova uznání pronesl i čestný předseda Jaroslav Oplt, kterého jsme mezi námi velmi rádi přivítali. Jaroslav Slabý následně poděkoval za velmi zdařilou instalaci výstavy Lidové tradice Libušce Ivanové a jménem Společnosti ji předal květiny. Všichni jsme se shodli, že výstava i další akce by se neobešli bez osobního nasazení Hanky Janďurové, která rovněž jménem Společnosti obdržela kytici. Čestná členka Jaroslava Šiftová se této schůze neúčastnila, ale i jí bylo poděkováno nejen za perfektní přednášky a organizaci zájezdu, ale také za přípravu internetové vědomostní soutěže o sv. Zdislavě. Tuto soutěž sama jménem Společnosti připravila k výročí 800. let od narození Paní Zdislavy. I pro Dr. Šiftovou byl připraven dárek. Ještě jednou všem děkujeme za jejich práci.

          Následovala tradiční nadílka, kde více jak sto dárečků roznášeli Ježíškové Naďa Pernerová a Jaroslav Slabý. O přípravu tomboly se postarala paní Ludmila Patráková a Eva Javorková. Dárečky udělali radost a v příjemné atmosféře jsme setrvali až do půl sedmé, kdy jsme se pomalu rozcházeli.

Společnost přátel historie města

Jablonného v Podještědí

přeje všem

členům i příznivcům především hodně zdraví, štěstí a spokojenosti do roku 2020

                                                              Za Společnost Jaroslav Slabý