DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 07.07.2024 17:12:24 

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí

Akce roku 2023

 

Společnost přátel historie města v lednu 2023

          Na první letošní schůzku v pondělí 9. ledna dorazilo celkem 27 posluchačů. Přivítali jsme mezi námi i nové členky a jsme rádi, že o naši činnost je stále zájem. Pro letošní rok jsme spojili síly s Danou Zpěvákovou z Městské knihovny, která pro nás připravila celkem tři akce. První byla s Akademií třetího věku, která od roku 2015 připravuje zábavně vzdělávací programy. Zakladatelem Akademie a vedoucím lektorem autorských pořadů je Ing. Petr Šika, který jako pedagog působí v akademickém prostředí v Česku, na Slovensku, v Německu a Rakousku.

         Pro leden bylo vybráno téma zábavná historie kriminalistiky, která je doslova protkaná zajímavostmi a Dana Zpěváková mezi námi přivítala Ing. Petra Šiku, který se tématu výborně zhostil. Vyprávění zahájil počátky moderní kriminalistiky, které nacházíme v pařížské Brigade se Sûrete (první moderní policejní organizace). Jejím zakladatelem a velitelem byl bývalý zločinec Eugène-François Vidocq (*23. 7. 1775 - † 11. 5. 1857), který je současně považován za spoluzakladatele mnoha oborů moderní kriminalistiky. Z Francie jsme se přenesli do viktoriánského Londýna, kde v druhé polovině roku 1888 řádil snad nejznámější vrah prostitutek Jack Rozparovač. Šlo o prvního sériového vraha moderního typu, vedl korespondenci s médii i policií a jeho vraždy vyvolaly paniku. Se svými oběťmi zacházel s nevídanou brutalitou a jeho identita zůstávala dlouho neznámá. Dle Ing. Šiky by tímto tajemným vrahem měl být polský židovský přistěhovalec Aaron Kosminski.

         Ani naše země nezůstala pozadu. Synonymum pro lumpa, pacholka a syčáka hojně používané nejen v Čechách a na Moravě, ale i v německy mluvících zemích má základ ve skutečné postavě Jana Jiřího Grasela (* 4. 4. 1790 - † 31. 1. 1818). Své zločiny páchal nejen v Dolních Rakousích, ale i na území jižních Čech a jižní Moravy. Za svůj krátký život v čele loupežnické bandy spáchal více než dvě stovky zločinů, jako byly krádeže, vloupání, loupeže, a dvě vraždy. U prostého lidu i vrchnosti budil opravdový strach. Roku 1815 padl do léčky a rok trvalo vyšetřování jeho zločinů. Společně se svými dvěma druhy byl roku 1818 veřejně oběšen ve Vídni.

         Mezi další známá jména patří Václav Babinský (*20. 8. 1879 - † 1. 8. 1879), který kolem roku 1830 zorganizoval menší loupežnou bandu a přepadával pocestné. Zatčen byl roku 1832 v obci Kuří Vody a převezen do vazby v Praze odkud se mu podařilo utéci. Znovu byl zatčen roku 1835 a o pět let později byl ve věku 44 let odsouzen ke dvaceti letům těžkého žaláře na Špilberku. Po zrušení věznice na Špilberku byl přemístěn do Kartouz (Valdice u Jičína). Když byl Babinský jako 65letý propuštěn ujaly se ho řádové sestry sloužící v Kartouzích a ubytovaly jej v blízkosti kláštera v Řepích u Prahy, kde pracoval jako zahradník až do své smrti. Ve volných chvílích chodil do hospod, kde vyprávěl každému, kdo byl ochoten zaplatit útratu, poutavé historky „svého“ loupežnického života. Legenda o „slavném loupežníku“ vytvořila romantická literatura v době Babinského důchodu. První sešitové vydání jeho „udatných“ skutků vyšlo již roku 1862. Málokdo z nás věděl, že Babinský byl inspirací pro Václava Čtrvtka, který jezdil do Jičína k dědečkovi a vyslechl si nejeden příběh slavného loupežníka. Zúročil je u svého loupežníka Rumcajse.

         V čase jsme se pak přenesli do nové republiky na proslulou pražskou čtyřku, kterou proslavil především seriál Hříšní lidé města pražského. Role Jaroslava Marvana vycházela ze skutečné postavy kriminalisty Josefa Vaňáska (*1. 11. 1877 - † 8. 2. 1938). Zmíněn byl jeho nevyřešený případ „vražda Otýlie Vranské“.

         Vyprávění pokračovalo italskou a ruskou mafií, zmíněn byl i případ semínkového generála Jana Šejny, největší filmový podvod i nejkurióznější podvod odcizení 69 tun kmínu. Zakončení přednášky bylo vskutku famózní. Největším podvodem první republiky byl prodej Karlštejna, za kterým stál syn vlašimského zubaře Harry Jelínek (*14. 10. 1905 - † 1982). Na závěr proběhl malý vědomostní kviz.

         Při poutavém vyprávění čas letěl skutečně jako voda a rozcházeli jsme se před 19 hodinou. Dík patří nejen přednášejícímu, ale i daně Zpěvákové, která pro nás tento program připravila.

                                                                                           Za Společnost Jaroslav Slabý

        

 

 

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí v únoru

 

          Po lednové přednášce na téma kriminalistiky bylo na únor připraveno neméně zajímavé téma: Stopy loupežníků v Máchově kraji. Přednášku si pro nás připravila regionální badatelka, historička, kronikářka a dlouholetá ředitelka Městského kulturního střediska v Doksech PhDr. Renata Mauserová. V pondělí 13. února postupně zaplnilo 32 posluchačů zasedací síň MěÚ.

          Po přivítání a organizačních věcech jsem již předal slovo paní doktorce. Ta si na základě bádání připravila povídání o literárním ztvárnění a skutečných osudech dvou známých loupežníků: Mikeše Pancíře ze Smojna a Wenzla Kummera. Současně jako velká ctitelka a znalkyně díla Karla Hynka Máchy poukázala na stopy, jež se promítají v legendárním Máji do postavy Viléma, strašného lesů pána.

          Vyprávění jsme začali rodem Pancířů ze Smojna. Šlo o nižší šlechtický rod pocházející ze Zákupska, v jehož okolí se nacházelo Smojno. Prvním historicky doloženým příslušníkem rodu byl jednooký válečník Fridman ze Smojna vyskytující se na listině Hynka Berky z Dubé roku 1296. Roku 1306 je v další listině označován již jako narušitel zemského míru. Při korunovaci Jana Lucemburského 7. února 1311 držel královskou korunu a byl pasován na rytíře. Patrně on nechal založit u Svitávky osadu, která se stala základem pozdějších Zákup. Dalším známým příslušníkem rodu byl Jan Pancíř. Za svou neobyčejnou udatnost ho Karel IV. obdaroval zlatým řetězem a dal mu v zástavu hrad Žampach. Jan se stal loupeživým rytířem a jako zemského škůdce ho nechal Karel IV. dle legendy oběsit právě na darovaném zlatém řetězu. Pancířové časem zchudli a z některých členů se stali lapkové a loupeživým byl následně zván celý rod Pancířů. Další známou postavou byl Mikeš (Mikuláš) Pancíř. Od roku 1427 žil na skalním hradě Sloup a odtud podnikal loupeživé výpravy po okolí i do Saska. Byl aktivním účastníkem vojenských výprav v letech 1429 - 1430, loupil v Lužici, Sasku a na Záhvožďské obchodní stezce. Roku 1445 byl zajat vojsky lužického Šestiměstí a mnoho jeho sídel bylo popleněno. Vztahuje se k němu pověst, kdy v době hladomoru odmítl otevřít sýpky. Deputaci měšťanů pozval do stodoly, kterou následně uzavřel a nechal zapálit. Hlad dolehl i na myši, kterým se podařilo dostat do uzavřených sýpek. Mikeš Pancíř se před nimi uchýlil i s obilím na ostrůvek uprostřed Velkého rybníka. Myším se však podařilo vodu překonat a Mikeš Pancíř byl myšmi sežrán, proto se ostrůvek nazývá Myší. Kořeny této legendy sahají do Německa 10. století. Mohučský arcibiskup Hatto II. rovněž v době hladomoru neotevřel své sýpky, prosící rolníky nechal ve stodole upálit, a ještě se jim škodolibě posmíval slovy: „Slyšte, jak myši pištějí.“Ale i na něj nakonec došlo, když jej v jeho úkrytu ve věži hradu (myší věž na Rýně) dostihly myši a sežraly ho.

          Nejvýznamnějším loupežníkem pocházejícím z Máchova kraje byl Wenzel Kummer – Bimscher Wenzel (Český Vašek = Böhmischer Wenzel) - Bimšvenc z obce Víska v Podbezdězí. Narodil se 7. září 1767 a patří nepochybně k nejslavnějším rodákům této obce. Působil nejen v Čechách, ale též na Žitavsku a ve Slezsku, kde vedl své loupežnické bandy, z nichž každá měla asi 20 osob. Proslul především svými útěky z nejrůznějších vězení. Již jako mladík utekl z „polepšovny“ manufaktury Vincence hraběte z Valdštejna a Františka hraběte Kinského v Bělé pod Bezdězem, následoval útěk z vězeňské věže v Nymburku, podzemního vězení pod mladoboleslavskou radnicí či z nucené vojenské služby v Hradci Králové. Patrně nejslavnější útěky byly z vězeňské pevnosti Ortenburg v Budyšíně, odkud se mu podařilo utéci dvakrát. Roku 1822 byl opět zajat a uvězněn na dvacet let v Josefově. Po odpykání trestu byl roku 1842 propuštěn a vrátil se do rodné Vísky, kde v březnu 1843 zemřel. Odpočinek našel na hřbitově u kostela sv. Václava v Bezdědicích. Fakta o jeho životě byla konfrontována s literární fikcí. Wenzel Kummer jako obávaný loupežník vstoupil také do literatury, ale autoři krvavých románů si jeho život přikrášlili natolik, že pod nánosem smyšlenek zmizela fakta. Začalo se tradovat, že byl nemanželským dítětem jakéhosi šlechtice, nevlastní otec ho týral, s ještě mladou matkou měl tak těsný vztah, že došlo i k incestu. Skutečnost je taková, že jeho rodiče byli řádně sezdáni, ale jeho matka Johanna zemřela v době velkého hladomoru roku 1772 v pouhých 38 letech. Otec se znovu oženil a měl další děti.

          Poprvé o Wenzelovi Kummerovi píše Gustav Adolph Berthold (* 9. 2. 1819 – † 14. 3. 1894) – pod pseudonymem Guido Waldner psal krvavé romány a patří mezi jejich významné autory. Jeho díla vycházela v Drážďanech ve stejném nakladatelství jako romány Karla Maye. Roku 1856 vychází jeho román „Der Räuberhaupmann Wenzel Kummer, genannt der böhmische Wenzel. Seitenstück zu Johannes Karaseck mit 3 Abbildungen“. Román se těšil velké oblibě, i když byl pouze snůškou legend a téměř pohádkových příběhů.

Anonymní a velmi oblíbený krvavý román „Odvážní vůdcové pytláků, podloudníků a lupičů z pohraničního území česko-saského“ vycházel sešitově na počátku 20. století a dosáhl velké popularity (98 sešitů o 2 344 stranách). V této edici vychází roku 1909 i příběh věnovaný Wenzelu Kummerovi. Autorem je patrně Jiří Svátek. Wenzel Kummer se jako kamarád a zástupce Václava Babinského objevuje v románu Olgy Votočkové-Lauermannové „Loupežník Babinský“, Praha 1930. Opět jde o fikci, neboť ti dva se nikdy nepotkali. Ještě v současné době je na německé straně Wenzelu Kummerovi věnována pozornost. Rozsáhlá kapitola „Der Räuberhauptmann Wenzel Kummer, genannt der Böhmische Wenzel“ je obsažena v knize: Sachsens Mordbrenner, Räuber, Pascher und Wildschützen im Erzgebirge und in der Oberlausitz (Sasští vrazi, loupežníci, pašeráci a hajní v Krušných horách a Horní Lužici),. která vyšla roku 1993.  Napínavou a zábavnou formou jsou líčeny skutečné příběhy a legendy z Horní Lužice a východního Saska v díle Andra KrenzeNa historických stezkách“. Povídka „Matka v nouzi“ je věnována právě Wenzelu Kummerovi. Vyšlo roku 2018. Na české straně vyšly v roce 1999 Pověsti z Podbezdězí Zdeňka Hoffmana, v nichž autor věnuje 11 příběhů našemu Kummerovi. Toto vydání bylo ilustrováno Luďkem Maňáskem a odtud byl převzat obrázek Wenzela Kummera pro plakátek.

          Opomenout nešlo ani Karla Hynka Máchu a jeho strašného lesů pána. V jeho příběhu je obsažena legenda nejen o Wenzelu Kummerovi, ale i skutečná událost otcovraždy, k níž došlo roku 1774 v rodině bohatého sedláka z Dubé. O hrůzostrašné události, kdy 21letý syn ubil chmelovou tyčí svého otce, se Mácha mohl dozvědět z vyprávění dokského vinárníka A Titzeho, který byl s rodinou Schiffnerů spřízněn.  

          Na závěr byla zmíněna skutečnost, že v muzeu „Carla Swobody“ v Schirgiswalde-Kirschau u Budyšína je uložena jediná dochovaná podobizna Wenzela Kummera. Náš legendární loupežník měl dokonce ve Vísce nad rodnou chalupou i své vlastní muzeum, které založil roku 2017 Roland Heina, majitel Kummerovi rodné chalupy a badatel, který očistil loupežníka od nánosu legend. Dnes je muzeum umístěno na zámku v Bělé pod Bezdězem.

 

          Zajímavé téma, příjemné vyprávění doplněné bohatou obrazovou prezentací by se dalo poslouchat delší dobu. Po hodině jsme se neradi rozcházeli z vytopené zasedací místnosti. Doktorka Mauserová sklidila zasloužený potlesk a ještě jednou jí za tuto přednášku děkujeme a budeme se těšit na další zajímavá témata. Mohu slíbit, že jsou již předjednána na další rok.

 

                                                                     Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Společnost přátel historie města v měsíci březnu

 

          Druhé pondělí v měsíci, 13. března, zaplnilo zasedací síň MěÚ v Jablonném celkem 36 posluchačů, aby si vyslechli přednášku PaedDr. Jaroslavy ŠiftovéSvatí ochránci a ojedinělá patrocinia Libereckého kraje“ z přednáškového cyklu Symbolika Libereckého kraje. Všechny jsem přivítal, poděkoval za hojnou účast a předal slovo přednášející. 

          Jak jsme se již dověděli v předchozích částech, tak přestože je náš kraj druhý nejmenší, máme zde velké množství církevních památek a řada z nich má nějaké prvenství. V úvodu „naše Jára“ vysvětlila pojem patrocinium = zasvěcení kostela světci. Vyvíjelo se souběžně s rozvojem křesťanství a šlo o dobovou a módní záležitost. Se zasvěcením kostela souvisela i pouť na svátek světce, jemuž byl kostel zasvěcen. Kromě tradiční pouti a mše svaté bylo posvěcení (posvícení – hody) bohatě slaveno. Později se odehrávala nejčastěji po sklizni. Přispělo k tomu i nařízení Josefa II z roku 1787, které předepisovalo pouze jedno posvícení, a to v neděli po sv. Havlu (16. října).

          Hlavní patronkou Libereckého kraje je sv. Zdislava z Lemberka, která je současně i patronkou Litoměřické diecéze. V dnešní době je této světici zasvěceno několik kostelů a kaplí. Představení této světice v Jablonném by bylo nošením dříví do lesa a přešlo se k svatým ochráncům a ojedinělým patrociniím našeho kraje. Představeny byly světci a světice, které jsou v republice zastoupeny velmi zřídka: sv. Helena (Krásný Les) Současně byly zmíněny i kostely zasvěcené těmto svatým.

Svatá Helena je v republice zastoupena pouze jedním kostelem v Krásném Lese stejně tak jako sv. František z Pauly, s kterým se můžeme setkat v Albrechticích v Jizerských horách. V Liberci na Perštýně byl v areálu tzv. Liebigova městečka vystavěn kostel zasvěcený sv. Vincenci z Pauly. V kraji se můžeme setkat také se sv. Bonifácem (Dolní Hanychov), sv. Fabián a Šebestián (Zákupy), sv. Maxmilián z Pongau (Křižany), sv. Pankrác (Jítrava), sv. Kryštof (Kryštofovo Údolí), sv. Alžběta Uherská (Cvikov), sv. Antonín Veliký (Liberec), sv. Jošt (Pertoltice u Frýdlantu), sv. Zikmund (Stráž pod Ralskem), sv. Stanislav z Krakova (Loukov v Hájích), sv. Jiljí (Bezděz), sv. Linhart (Hlavice) a 14. svatých pomocníků (Semily, Grabštejn, Krompach). Zmíněny byly i zajímavosti těchto kostelů.

Poslední část přednášky se věnovala ochraně a pomoci Panny Marie, jejíž kult se velmi rychle šířil především v pobělohorské době. V kraji nalezneme 4 mariánská poutní místa: Hejnice, Bozkov, Horní Police a Liberec Ruprechtice a velké množství mariánských patrocinií. Na nich byl představen život Panny Marie. Neposkvrněné početí se týká sv. Anny, jejíž dítě bylo zbaveno hříchu (kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Horní Řasnici). Kostely sv. Anny nalezneme např. v Jeřmanicích, Tanvaldu, Velkých Hamrech, Dětřichově, Vyskeři a dalších místech. Narození Panny Marie zastupují kostely v Turnově, Kravařích, Dubnici či České Lípě. Kaplička v Hájích nad Jizerou připomíná Zvěstování Panně Marii.  Navštívení Panny Marie namaloval chrastavský rodák Josef Führich a můžeme se s ním setkat např. v Liberci Harcově, Lučanech nad Nisou, Horním Vítkově či Chotovicích. Svatá cesta tvořená sedmi výklenkovými kaplemi zasvěcených Panně Marii Sedmibolestné se nachází u jedné ze zdí hřbitova v Jestřebí. Kapli Sedmibolestné Panny Marie najdeme v části Rádla v Milířích. Nanebevzetí Panny Marie nesou kostely ve Vyskeři, Raspenavě, Desné, Novém Boru, Oknech, Slunečné či Jestřebí. Panně Marii Pomocnici křesťanů je zasvěcen kostel v Nové Vsi nad Nisou či kaple v Hamru na Jezeře a Kravařích. Kaple Panny Marie Sněžné nalezneme v Pihelu u Nového Boru a v Horní Řasnici. Povídání jsme zakončili Pannou Marií Lourskou  v Modlivém dole u Svojkova.  

Poutavé povídání doplněné bohatou obrazovou prezentací přinášelo spoustu nových poznatků, ale čas neúprosně běžel. Výtečný přednes byl oceněn potleskem. Velmi neradi jsme se před 19 hodinou rozcházeli do svých domovů.

                                                                                                         Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města v měsíci dubnu

 

Na pondělí 17. dubna připravila Dana Zpěváková z Městské knihovny nejen pro Společnost besedu se spisovatelem Vlastimilem Vondruškou. Očekávala se větší účast, proto se schůzka uskutečnila v sále společenského centra. Zájem nás však překvapil i potěšil a museli se přidávat ještě židle. Začátek byl v 17 hodin, ale již po čtvrté se začali scházet první posluchači a probíhala nepřetržitá autogramiáda donesených či na místě zakoupených knížek. Sál zaplnilo na 80 posluchačů, které v 17 hodin přivítal Jaroslav Slabý a uvítal mezi námi i našeho vzácného hosta, kterému předal slovo. 

Vlastimil Vondruška v úvodu připomněl 30 výročí, kdy se poprvé objevila postava Oldřicha z Chlumu a také jaké problémy byly s překlady nejen jeho jména do cizích jazyků. Zmínil i úsměvnou historku s překladem vlastního jména, kdy se stalo, že jej jednou v němčině uvedli jako von Druška. Plynule se přešlo na vtipné momenty z autogramiád a besed i jak se dostal vlastně k psaní a vývoji jeho tvorby od poezie k historickým románům. Neopomněl zmínit svá studentská léta, kdy s psaním začínal, příhody ze studií a především dívku Alenu, do které se zamiloval a s kterou tvoří dodnes šťastný pár. Po vojenské službě psal pod pseudonymem Jan Alenský sloupky pro časopis Signál. Zde v povídce Krev na lopuchu, jak sám uvádí, překročil onu pomyslnou hranici faktů a reálií s beletrií.

Svá díla nechává číst manželce, která je rovněž spisovatelkou a vzdáleně je spřízněná s Boženou Němcovou či A. Čermákem, starostou Chicaga, vedou vzájemné polemiky a vymýšlejí různé zásady. Rozhoduje subjektivní pohled. Vývoj postavy hlavního hrdiny přiblížil na konkrétním případu z Nymburka. V období adventu došlo v noci ke vloupání do řeznického krámu. Během loupeže začal padat sníh a stopy v čerstvém sněhu ráno dovedli rychtáře k lupiči, kterým byl obyčejný občan, který kradl jen z důvodu, aby nasytil rodinu. Loupež se uskutečnila v noci, což bylo považováno za přitěžující okolnost (čím větší riziko, při trestném činu, tím nižší trest) a hrozil trest oběšení. Konšelé si však uvědomili, že jde o poctivého člověk, který má jen smůlu (spadl, zlomil si nohu, přišel o práci,…). Existovali sice zákony a obecné tresty, ale soudci měli soudit dle svědomí a srdce, museli brát v potaz i křesťanské milosrdenství. Nakonec bylo rozhodnuto, že odsouzený si měl se svíci stoupnout před kostel a prosit za odpuštění. Všichni měšťané mu odpustili a oloupený řezník mu část lupu i ponechal.

Žádná beletrie není vědecké dílo a neobejde se bez fabulace a zjednodušení. To bylo opět ukázáno na několika konkrétních příkladech souvisejících s architekturou (U. Eco – Jméno růže, R. Šimáček – Zločin na Zlenicích hradě). Typickým zjednodušením je i pivo. To středověké mělo jiný způsob výroby a často se podávalo v miskách se lžící a „žralo se“ (odtud výraz „ožrat se“, víno se pilo – opít se). Těžko by se četlo „zašel do šenku, dostal misku s pivem a ožral se lžící“.  Poukázáno bylo i na mentalitu středověkého člověka, který měl tři základní pilíře: přecpat se, ožrat se až spadnu pod stůl a dosyta se pomilovat. Opět vše doloženo na příkladech, především otázka milování a prudernosti. Tato kapitola vzbudila velký zájem.

V závěru poukázal opět na mentalitu lidí, ze které bychom si měli vzít příklad. Středověký člověk měl velmi složité podmínky (hladomory, války, mor,…), ale věřil ve vlastní síly a Boží pomoc. Byl pozitivní, nepřipouštěl si strach a především zodpovědný. Stála za ním rodina, o kterou se musel postarat a bránit jí, když bylo potřeba. Dnešní doba je plná strachu (Covid, očkování, válka,…) – ustrašený člověk je poslušný.  Besedu zakončil citátem Jana Amose Komenského: „Věřím i já Bohu. Že po přejití vichřic hněvu… vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český

Při zajímavém a poutavém vyprávění čas doslova letěl. Ani jsme se nenadali a byla tu sedmá hodina. Nikomu se nechtělo odcházet. Dotazy nebraly konce stejně jako závěrečný zasloužený potlesk. Velký dík patří i Daně Zpěvákové, která tuto besedu zajistila. Pevně věříme, že i přes nabytý program Vlastimila Vondrušku mezi námi opět přivítáme.

                                                                                                              Za společnost Jaroslav Slabý 

Společnost přátel historie města v měsíci květnu

          Svatá Žofie, nebo-li uplakaná Žofka, dostála svému jménu a po celý půl den nás skrápěla deštěm. Odpoledne se vyčasilo a za sucha jsme se v 17 hodin sešli v zasedací místnosti MěÚ. Rada Společnosti probrala připravované akce na druhou polovinu roku. Vše se týkalo především zájezdu.

          Všechny přítomné jsem přivítal a poděkoval za účast. Hned v úvodu jsem informoval o připravovaném autobusovém zájezdu. Po domluvě s Dr. Jaroslavou Šiftovou je naplánována exkurze do památkové rezervace Trávníky, která představuje památky podkrkonošské lidové architektury. Trasa je nenáročná, cca 1 km dlouhá. Součástí trasy je objekt na Bělišti , kde je umístěno národopisné muzeum. V případě zájmu bude následovat přesun do Jablonce nad Nisou. Termín zájezdu – sobota 16. září 2023.  Bližší informace přineseme v dalším Zpravodaji.

          Na dnešní přednášku jsem si připravil pokračování vyprávění o lidových zvycích a obyčejích první poloviny roku. První část v listopadu jsem zakončil svátkem sv. Silvestra, kterým jsem dnešní přednášku i zahájil. Oslavy jeho svátku končí starý rok a začíná se rok nový. Jde však o zcela novodobou záležitost, neboť pro naše předky byly důležitými mezníky fáze Měsíce a Slunce, kolem kterých se soustředilo nejvíce obřadů. Na Nový rok většina obyvatel planety očekává s nadějí, co jim nový rok přinese. Bývá zvykem přát si zdraví a štěstí. Z novoročních pověr se dodnes udrželo „jak na Nový rok, tak po celý rok“. Lidé se nemají hádat, rozčilovat a zlobit. Je dobré mít na sobě něco nového a pár mincí v kapse. Hospodyně se báli, aby se ten den něco nerozbilo, celý rok by byl rozkřápaný, z domu se nic nevynášelo ani nepůjčovalo, protože by to chybělo. Hospodyně nesměly prát ani uklízet, aby se ten rok neudřely. Pečlivě se sledovalo, kdo jako první vstoupí do domu – dítě znamenalo štěstí, stařena neštěstí. K obědu se podávala čočka nebo ovar. Husa, kuře či jiný opeřenec znamenal, že ulétne štěstí.        Dodnes udržovaným zvykem je posílání novoročenek. Za jejich „průkopníka“ můžeme považovat Karla hraběte Chotka, který rozesílal malované lístky s přáním zdraví a štěstí jako „omluvenku“ do rodin, kam se mu nechtělo na zdvořilostní návštěvu.

          Vánoční období končí svátek Tří králů 6. ledna, který církev slaví jako svátek Zjevení Páně. Vysvětlil jsem původ tohoto zvyku, symbolické K+M+B spojené s letopočtem i tříkrálovou koledu, která v současnosti znovu ožívá díky charitativní Tříkrálové sbírce.

          2. února se slaví svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově nazývaný Hromnice. Od 10. století se v kostelech žehnaly svíce, které si lidé zapalovali doma jako ochranu před bleskem i před ďáblem. Tento svátek již zapadá do tzv. liturgického mezidobí – v lidovém prostředí zvaném masopust. Nejedná se o svátek církevní, ale byl zařazen do církevního kalendáře, neboť jeho termín se určuje podle Velikonoc. Masopustní neděle může připadnout v rozmezí od 1. února do 7. března. Oslavy jsou často dávány do souvislosti se starověkými bakchanáliemi na počest boha vína, veselí a plodnosti Bakcha. Jde o velmi zvláštní svátek, neboť se jej nikdy nepodařilo přizpůsobit liturgickým předpisům a oblíben byl u všech vrstev obyvatelstva od nejchudších až po panovnické dvory. Pořádali se karnevalové hostiny, taneční zábavy a průvody masek. Se zábavou souviselo i dobré jídlo, neboť šlo o čas zabíjaček. Masopust vrcholil úterkem, kdy se konaly průvody masek (chodili po celé období) končící často symbolickým „pochováním basy“ na znamení, že končí zábava. Obchůzky přinášely nejen zábavu, masky vinšovali úspěšný hospodářský rok, zdraví a plodný dobytek. Dodnes se v náznacích dochovalo i vinšování z oblasti plodnosti mužů a žen. V oblibě krom masa bylo i pečené pečivo: koblihy, šišky či boží milosti.

          V tomto masopustním období jsem zmínil ještě svátek sv. Doroty (6. února) a sv. Valentýna (14. února), který je vnímán jako novodobý komerční svátek, ale jeho kořeny jsou evropské a sahají až do 3. století př. n. l. Papež Řehoř Veliký je patronem žáků, zpěváků, hudebníků, zedníků, knoflíkářů a jeho svátek 12. března je slaven jako svátek žáků a školáků. Žáci v převlecích za řehořské vojáky chodili tento den koledovat. Na tento den připadal i začátek polních prací. Platilo pořekadlo „Na sv. Řehoře lenoch sedlák, který neoře“. Začátek orby se na mnoha místech slavil tzv. voračkami, které v mnohém připomínaly oslavy masopustu.

          Popeleční středa zahajuje 40ti denní postní dobu. Po celou dobu se nekonaly žádné zábavy, hlučné svatby a platil zákaz nočních milostných schůzek. Strava se omezovala na jednoduchý bezmasý jídelníček. V tento den se v kostelech světí popel z kočiček, které byly posvěceny minulý rok. Tímto popelem, dělá kněz věřícím na čele křížek se slovy „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“. Po mši chodili muži do hospody „spláchnout popelec“. Věřilo se, že je pak po celý rok nebudou štípat mouchy a komáři. Na Popeleční středu se nesmělo příst a šít - věřilo se, že by slepice nenesly vajíčka, podebíraly by se prsty, kulhaly by krávy a žáby by žraly na poli len. Nesmělo se ani štípat dříví - aby se sekera později nesvezla do nohy. Ani drát peří se nesmělo - štípaly by blechy.

          V dlouhém postním období se význam přikládal nedělím. Bylo jich šest a každá měla jiný název a v různých krajích se mezi nimi zvyky prolínaly.

1. neděle postní (Invocabit)

Černá, Pytlová - ženy odkládaly pestré oblečení na znamení půstu a oblékaly tmavé.

Liščí - matky pekly v noci preclíky, aby to děti nevěděly a pak je věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady - děti věřily, že jim je nadělila liška

Pučálka – podle pokrmu z naklíčeného a nabobtnalého hrachu

2. neděle postní (Reminscere)

Pražná - pražila se nedozrálá obilná zrna, z nichž se připravovalo jídlo pražmo a polévka praženka, také

Černá, Samometná

3. neděle postní (Oculi)

Kýchavná podle kýchání. Věřilo se, že nedělní kýchání zaručuje štěstí, kolikrát ten den člověk kýchne, tolik roků bude živ. Kdo tento den třikrát kýchne, bude po celý rok zdráv. Pořádné kýchnutí pročišťuje tělo a tak se vyvolávalo i různými bylinkami či šňupacím tabákem. Roku 590 n.l. za papeže Řehoře Velikého vypukl mor, projevující se chřipkovými příznaky. Proto se na každé kýchnutí mělo říci „Pozdrav Pán Bůh“ a Bůh pak dotyčného uzdravil

4. neděle postní (Laetare)

Družebná (také Družbadlná nebo Družbadlnice) – v tento den se trochu uvolnila přísná postní pravidla, lidé se mohli scházet, pobavit a zatancovat. Někde chodíval družba spolu se ženichem do domu, kam chtěli o pomlázce přijít na námluvy. Někde se pořádaly jakési „Mejdany“ svobodných dívek, každá přinesla něco dobrého a pak to společně snědly a vypily na důkaz křesťanské družby.  Další názvy Liščí, Středopostní, Růžová.

5. neděle postní (Judica)

Smrtná (Smrtelná) – v kostelech se zahalovaly kříže, ale název je odvozen ze starého slovanského zvyku – vynášení Smrti. Smrtka se vynášela z vesnice a podle možností a místní tradice se hodila do vody, svrhla ze skály, zahrabala do země či spálila. Často se pak všichni účastníci dali na útěk. Kdo se opozdil nebo zakopl, hrozila mu do roka smrt.                                                                                                                                                                                                                                     

6. neděle postní (Palmare)

Květná, Květnice - také Beránková, Palmová. Připomínal se Kristův vjezd do Jeruzaléma, kdy byl vítán palmovými ratolestmi. U nás tuto roli převzali „kočičky“, které se tento den světili v kostele a tím získávali magickou moc. Chránily dům i pole, zastrkávaly se za svaté obrázky nebo za kříž ve světnici, také za krovy a nad dveře i okna a ponechávaly se tam celý rok. Zhotovovaly se z nich malé křížky, které se zapichovaly do polí a nosily se do stájí. Dlouhé pruty zajišťovaly vysoké obilí a len. Svěcené kočičky se polykaly proti bolestem v krku a zimnici.

          V některých oblastech se chodilo s „lítem“, zelenou ratolestí ozdobenou barevnými fábory či barevnými skořápkami. Šlo o dívčí záležitost, kdy dívky s lítem chodily dům od domu s přáním dobré úrody, koledami či říkadly.


Původ a datum Velikonoc

          Kořeny Velikonoc sahají dál než k počátku našeho letopočtu. Vycházejí z židovské slavnosti zvané pesach - uchránění, ušetření, přejití (odtud latinské, řecké a ruské pascha, naše pašije) na počest vysvobození Židů z egyptského otroctví. Křesťané se snažili oddělit Velikonoce od židovského svátku a začali slavit vzkříšení Spasitele. Německé a anglické pojmenování Velikonoc - Ostern a Eastern - připomíná starogermánskou bohyni jara a plodnosti Ostaru (ranní červánky, jitro), jejímž protějškem byla slovanská Vesna. S obdobnými svátky se setkáváme i u pohanů, kteří v tu dobu slavili příchod jara.

          Nikajský koncil r. 325 rozhodl, že Velikonoce mají připadnout na první neděli po prvním jarním úplňku po jarní rovnodennosti. Jejich datum tedy kolísá mezi 22. březnem a 25. dubnem. Letos připadlo velikonoční pondělí na 10. 4. 2023

          Poslední týden postu se nazýval Pašijový, Svatý, též Veliký. Hned po Květné neděli začíná v domácnostech velký úklid a přípravy na velké svátky. Modré pondělí, šedivé úterý nemají liturgický význam a nepojí se k nim ani lidové obyčeje. Středa se podle vymetání sazí z komínů nazývá Sazometná. Někde též Škaredá. Lidé se nesměli mračit, jinak by se škaredili každou středu v roce. Následuje tzv. svaté třídenní. Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota.

Na Zelený čtvrtek si křesťané připomínají Poslední večeři Páně, jeho modlitbu v Getsemanské zahradě a následné zajetí. Název vznikl patrně zkomolení německého Greinendonnerstag (lkavý čtvrtek) na Grünner Donnerstag = Zelený čtvrtek. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, kopřivy, různé druhy zelí), aby byl člověk celý rok zdravý. Naposledy zazní kostelní zvony. Místo zvonů se ozývají klapačky a řehtačky. Při posledním zvonění by lidé měli cinkat mincemi v kapse, aby se jich peníze po celý rok drželi.

          Lidé prováděli mnoho pověrečných úkonů zajišťující ozdravení těla. Vstávali časně ráno, pomodlili se a pak se omývali rosou nebo v potoce, aby zabránili onemocnění. Další úkony se týkaly očisty domu. Hospodyně zametly a smetí pálily nebo odnášely za vesnici, aby se ve stavení nedržely myši, blechy a jiná havěť. Myši se také vyháněly rachocením a rámusením.  Hospodář večer po západu slunce vykropil dům i jeho okolí svěcenou vodou z nového hrnečku, aby zahnal čarodějnice. Zvláštní význam měl med, který musel být darovaný. Jedlo se obřadní pečivo – jidášky, pomazané medem, jako ochrana před uštknutím a žihadly.

          Velký pátek je dnem hlubokého smutku. Nekonají se mše, nezvoní zvony, nehrají varhany. V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován.

Pro obyčejný lid byl tento den plný záhad a kouzel. Věřili, že v tento den mají magické úkony, věštby a modlitby obzvlášť velkou sílu a účinnost. Mnozí vstávali před východem slunce, aby se omytím v potoce či řece uchránili nemocí a bolestí. Voda byla blahodárná i pro dobytek i očištění domácnosti. Největší sílu měla proudící voda v místě soutoku několika pramenů. Musela být nabrána za tmy a nemělo se při tom mluvit. Chlapci se snažili vylovit z vody ústy kamínek a hodit jej přes rameno, aby je po celý další rok neboleli zuby.  Šlo o den plný zákazů: nesmělo se pracovat na poli (hýbat se zemí), zametat, příst plátno nebo prát prádlo. Někde však naopak ženy šily, protože se věřilo, že kdo má na šatech alespoň několik stehů ušitých pašijovými nitěmi, bude chráněn před uhranutím, nehrozí mu utonutí ani jiná újma. Nesmělo se nic nikomu půjčovat, darovat, prodávat ani vynášet z domu. Tento den se hodí také pro různé druhy věštění a připomenout bychom si měli i osoby, které již mezi námi nejsou. Otevírají se skály a země vydává své poklady. Pátek byl také dnem čarodějnic - lidé věřili, že kdyby čarodějnice získala nějaký jejich předmět (pramen vlasů, kravské chlupy, hrnek mléka), mohla by je pomocí takového vontu uhranout, naplnit ho zlou energií a kletbou a ukrýt ho někde ve stavení nebo v chlévě - pak by se začaly dít hrozné věci - lidé by onemocněli, krávy by dojily krev, ovocné stromoví by zasychalo.

Poslední postní den byla Bílá sobota (Veliká), kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu. Po stránce liturgické se tento den konala jen noční bohoslužba - tzv. vigilie (bdění). Před noční bohoslužbou se symbolickým křesáním zapaluje před kostelem oheň. Svěcení ohně zavedla církev již v 8. století s cílem podchytit rituální pálení pohanských ohňů v období přechodu zimy a jara. Od ohně se zapaloval paškál, který se přenesl do kostela. Od něj zapalovali své svíčky věřící. Lidé se snažili získat i několik uhlíků z hranice před kostelem, aby využili jejich ochranou a očistnou moc. Posvěceným ohněm se doma zapaloval nový oheň. Ohořelá dřívka se zapichovali do pole jako ochrana před kroupami, povodněmi a dalšími pohromami nebo do hnoje proti čarodějnicím. Uhlíky zastrčené za trám měli chránit dům před požárem. Aby se dařilo ovoci, chodilo se tento den třást ovocnými stromy. Vrcholí velikonoční slavnosti - vigilie. Přichází Veliká noc, odtud vznikl název celých svátků, při níž se oslavuje Zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

          Na Boží hod velikonoční (Den vzkříšení Ježíše Krista)se světily velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, chléb, vejce a víno, které měly připravit po dlouhém půstu tělo na návrat k tučnější stravě. Doma pak každý dostal kousek posvěceného pokrmu, dostal i dobytek i kdokoliv přišel do stavení. Součástí tradic byla procesí kolem polí, někde konaných na koních. Šlo o obřadní rituál, který měl zajistit dobrou úrodu. Do polí se zapichovaly křížky ze svěceného dřeva. Dnes známé především u Lužických Srbů v Lužici.

O Velikonočním (červeném) pondělí se chodilo na pomlázku. Magický pohanský zvyk k zajištění plodnosti a zdraví. Muži čerstvými proutky vyháněli z žen nemoci a šleháním na ně sílu přenášeli. Na oplátku je ženy odměňovaly zdobenými vejci (příslib budoucího života). Neopomněl jsem připomenout a vysvětlit i význam Velikonočních symbolů: beránek, zajíc, kraslice, pomlázka, mazanec či jidáše.

V závěru jsem zmínil ještě první neděli po Božím hodu Velikonočním, tzv. neděli Provodní. Provoda byl staroslovanský pohanský svátek zemřelých. Šlo o bujarou oslavu, během níž Slované vzpomínali na své mrtvé a místy se oslavy odehrávali přímo na hrobech zemřelých. Známá koleda se tedy zpočátku psala „hody, hody do Provody“ a teprve později „hody, hody doprovody“.

Sedmá neděle po Božím hodu velikonočním se nazývá Hod Boží svatodušní - Seslání Ducha svatého. V lidovém prostředí Letnice, které zakončují Velikonoční svátky. O dalších svátcích si povíme v listopadu.

Přednášku jsem doprovodil bohatou obrazovou prezentací, která sklidila velký úspěch.

                                                                                  Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Společnost přátel historie města v měsíci červnu

 

          Předprázdninová schůzka se uskutečnila v pondělí 12. června. Zasedací síň MěÚ zaplnilo postupně 25 posluchačů, kteří dorazili na pokračování cyklu Svatí ochránci Libereckého kraje. Cyklus pro nás připravila naše čestná členka, všemi oblíbená, Jaroslava Šiftová.

          V úvodu byl představen plán autobusového zájezdu, který pro nás rovněž připravila. Jeho cílem bude Železný Brod, tamní památková rezervace Trávníky a Jablonec nad Nisou. Poté se již přešlo k tématu přednášky. Březnovou schůzku zakončila místa spojená s Pannou Marií, matkou Boží, a nyní jsme navázali jejím synem Ježíšem. Patrocinia a sakrální stavby se orientují na klíčové události jeho života: křest, boží muka, křížové cesty, kalvárie, piety či Boží hroby. V kraji nalezneme i památky připomínající Nanebevstoupení Páně, Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Nalezení či Povýšení sv. Kříže. Kříže. Po Ježíši Kristu jsme se přesunuli k Nejsvětější Trojici, Seslání Ducha svatého a Všem svatým. V další části byli zmíněni novozákonní světci, apoštolové a mučedníci a památky jim zasvěcené.

          Poutavé a zajímavé vyprávění bylo doprovázeno bohatou obrazovou prezentací a „naše Jára“ sklidila zasloužený potlesk. Podrobnější obsah přednášky naleznete pod článkem. Velmi neradi jsme se plni nových poznatků rozcházeli do svých domovů.

           Jménem celé Společnosti Vám všem přeji klidné a pohodové letní měsíce a těšíme se opět v září.

                                                                                                                                         Za Společnost Jaroslav Slabý

Novozákonní světci a martyrové, ochránci Libereckého kraje

 

          Druhá část přednáškové minisérie o svatých ochráncích Libereckého kraje se zaměřila na svaté patrony, k nimž se obyvatelé při zasvěcování sakrálních objektů obraceli nejčastěji, v jejichž přízeň a ochranu věřili. Zatímco první díl byl věnován ojedinělým patrociniím a mariánským poutním místům, druhý představil novozákonní světce, apoštoly a prvokřesťanské mučedníky, kteří jsou v našem kraji připomínáni, i lokality, kde jim je zasvěcen kostel či kaple nebo kde jejich socha místo ochraňuje a žehná mu.

          Mnohé sakrální stavby Libereckého kraje jsou zasvěceny samotnému Ježíši Kristu nebo evangelijní události, která se s ním pojí. Jeden z frýdlantských svatostánků je zasvěcen samotnému Spasiteli, v Josefově Dole v Jizerských horách je kostel Proměnění Páně, připomínající zázrak na hoře Tábor, který dokázal Kristovu božskou podstatu, v Desné stojí chrám Nanebevstoupení Páně, evokující odchod vzkříšeného Krista do Božího království. Ježíšovo ukřižování a pohřeb připomínají nejen četné křížové cesty a boží muka, ale i architektonicky cenné kaple Božího hrobu v Mimoni, Liberci nebo Velenicích. V Liberci, Jablonci nad Nisou a v Horním Maxově jsou kostely zasvěceny Nejsvětějšímu srdci Páně, kultovnímu symbolu Ježíšova lidství, lásky i oběti (úcta k němu se šířila především v 19. století). Kříž, klíčový symbol Ježíšovi oběti i křesťanství, je základem patrocinia Nalezení sv. Kříže (odkazuje k legendistické události, kdy v roce 325 při hledání Božího hrobu císařovna Helena údajně objevila příčný trám a další zbytky Kristova kříže) kostelů v Liberci, České Lípě, Dubé a Frýdlantu. Povýšení sv. Kříže (vrácení relikvie do Jeruzaléma roku 628, před tím byly zbytky kříže uloupeny Peršany) připomíná zasvěcení chrámů v Jablonci nad Nisou, České Lípě, Kunraticích, Mistrovicích (Nový Oldřichov) a kaple v Jesenném.

Velmi oblíbené je u nás i ve světě „všeobsahující“ patrocinium Nejsvětější Trojice, připomínka trojjedinosti Boží (Otec, Syn, Duch svatý). V Libereckém kraji se s ním setkáme ve Velenicích, Holanech, Petrovicích, Polevsku, Novinách pod Ralskem, v Bílém Potoce pod Smrkem a Jindřichovicích pod Smrkem, ve Vratislavicích nad Nisou, Českém Dubu, ve Bzí i v Horních Štěpanicích. Další kostely (Višňová, Český Dub, Rýnovice) jsou zasvěceny sv. Duchu. Specifické postavení má mezi patrony archanděl Michael, ochránce Božího království a vítěz nad Antikristem (Zjevení Janovo), ochránce vysoko položených míst, přemožitel zla a anděl strážný. Oblíbenost jeho kultu rostla vždy v dobách ohrožení (pronásledování křesťanů, morová epidemie, války). V Libereckém kraji jsou mu zasvěceny kostely ve Smržovce a Bulovce. O „univerzální“ ochranu by mohly usilovat chrámy Všech svatých v České Lípě, Kunraticích, Stvolínkách a Levinské Olešnici, v jejich případě ale patrocinium odkazuje spíše ke Slavnosti Všech svatých (1. listopadu).

          Velmi oblíbenými patrony byli a jsou tradiční novozákonní světci, osobnosti, které byli podle evangelií a Skutků apoštolských Ježíšovi nejblíž a které zároveň stály u zrodu a šíření křesťanství. K takovým patří sv. Jan Křtitel, Ježíšův příbuzný, jenž měl Spasiteli „připravit cestu“, Ježíše pokřtil a vlastním příkladem askeze i kritickými slovy usiloval o nápravu tehdejší společnosti. Jeho odkaz je připomínán téměř v každém kostele, kde na baptisteriu najdeme výjev zachycující Ježíšův křest. V našem regionu je Janu Křtiteli zasvěcena řada sakrálních staveb např. v Liberci Rochlici, Janově nad Nisou, Zdislavě, Nudvojovicích u Turnova, Polubném, Studenci, Veselé, Jestřábí v Krkonoších nebo v Zákupech. V Kamenickém Šenově je kostel zasvěcen Narození Jana Křtitele, v Semilech Umučení Jana Křtitele. V souvislosti s tímto patronem bychom neměli zapomenout ani na jeho matku sv. Alžbětu, patronku kaple v Harrachově. Nejdůležitější novozákonní postavou je jistě Ježíš, ale o něm i o jeho matce již byla řeč. Zaměříme se tedy na posledního člena Svaté rodiny, sv. Josefa, v evangeliích poněkud „upozaděného“ pěstouna, ochránce a vychovatele, ve středověku velmi oblíbeného světce. S jeho patrociniem se pojí např. kostel v Krásné (Pěnčín) u Jablonce nad Nisou, na Hrubé Skále, v Druzcově nebo v Loučné. Pozornost si jistě zaslouží i tajemná Marie Magdalena, Ježíšova přítelkyně, kvůli pozdějším legendám poněkud kontroverzní, ale možná právě proto velmi oblíbená světice. Je patronkou kostelů v Mařenicích, České Lípě, Holanech, Frýdlantu-Větrově a v Arnolticích.

          S prvotním šířením Ježíšova učení jsou bezprostředně spjati apoštolové, pověřeni nejen svým učitelem, ale i sesláním Ducha svatého prvokřesťanskou misií. Od dob raného středověku patří někteří z nich k nejuctívanějším tradičním světcům, jiní v evropském prostředí takřka upadli v zapomnění. Nejvýznamnější pozici má v tzv. Dvanáctce sv. Petr, nejen proto, že byl Ježíšem označen za toho, kdo má po nanebevstoupení Páně vést věřící, ale i proto, že se stal v Římě biskupem a tím (obrazně řečeno) zakladatelem papežství. Většinou bývá uctíván ve dvojici s tzv. 13. apoštolem Pavlem z Tarsu, misionářem a autorem základních věroučných tezí a zároveň mužem, který byl, stejně jako Petr, umučen a pohřben v Římě v 60. letech 1. století. Sv. Petr a sv. Pavel jsou patrony kostelů v Ludvíkově, Tanvaldu, Semilech, Mimoni, Prysku a Volfarticích. Celoevropsky uctívaným apoštolem je sv. Jakub Větší (Starší). Jeho hrob v Santiagu de Compostela patří k nejstarším poutním místům Evropy a cesty k němu vedou ze všech jejich „koutů“. Tzv. severní svatojakubská cesta prochází i naším krajem, a právě na ní leží kostely, které jsou sv. Jakubu zasvěceny: Přepeře, Železný Brod, Košťálov, Horní Libchava, Letařovice, Jindřichovice pod Smrkem (zaniklý). Sv. Ondřej, Petrův starší bratr a misionář uctívaný především v Řecku a zemích východního Balkánu, ochraňuje kostel v Jestřebí. Sv. Filip a sv. Jakub (spojuje je společný „pohřeb“ v Bazilice dvanácti apoštolů v Římě 1.5.570) jsou patrony kostela ve Všeni a v Roztokách. Sv. Bartoloměj, misionář umučený v Arménii, středověký patron západní Evropy, jehož kult výrazně podporoval i král Karel IV., je ochráncem kostelů v Držkově, Hrádku nad Nisou, Doksech a Žandově.

          Ve středověku patřili k nejuctívanějším svatým martyrové, raní křesťané a mučedníci. Byli vzorem pevného názoru, odvahy, ochoty pro Krista a víru zemřít. Legendy o jejich osudech a tragické smrti byly velmi oblíbené. Jejich relikvie ochraňovaly, jejich život a smrt inspirovaly umělce, ale také vrchnost či církev, hledající „silné“ patrony pro nové sakrální stavby. Ochráncem kostelů v Jablonném, Jilemnici, Tatobitech, Černousích, Chrastavě, Dlouhém Mostě, v Jezvé i na Práchni se stal sv. Vavřinec, diákon v době pontifikátu Sixta II., umučený ve 3. století upálením na roštu za to, že majetek chrámu rozdal potřebným, aby ho nemusel vydat císaři. Spolu s ním byl popraven i sám papež a další čtyři jáhni, mezi nimi Jiří a Agapit z Praenestre, spolupatroni mimoňského chrámu. Od 13. století v Evropě sílila úcta ke 14 svatým pomocníkům, přímluvcům a ochráncům před neštěstím a nemocemi. Někteří z nich byli vzýváni pouze ve skupině (sv. Akátius, Cyriak, Diviš) a jejich samostatná patrocinia jsou spíše výjimečná. Kostely sv. Kryštofa nebo sv. Jiljí již byly zmíněny v předchozí části, v Libereckém kraji ale najdeme i ojedinělé exteriérové sochy sv. Blažeje (Zákupy), ochránce před nemocemi krku, uší i zubů, a sv. Markéty (Turnov, Valdštejn), patronky těhotných a ochránkyně před zraněním, či kapli sv. Eustacha (Ralsko), ochránce před rodinnými neshodami: Patronem Osečné a Kořenova je další člen „Čtrnáctky“, jeden z nejoblíbenějších mučedníků raného středověku a český zemský patron sv. Vít, malý chlapec, který byl pro víru mučen a sťat. Stráž nad Nisou, Nové Město pod Smrkem, Mříčnou, Vysoké nad Jizerou, Vlastibořice a Sloup ochraňuje sv. Kateřina Alexandrijská, egyptská princezna, která dokázala o křesťanské pravdě přesvědčit 50 pohanských myslitelů, odmítla se provdat za císaře a vzdát se víry, a proto byla mučena v soukolí s hroty a poté sťata. Mučednickou smrt podstoupila také svatá Barbora, tajná křesťanka popravená vlastním otcem, patronka kostela v Rynolticích a v Zahrádkách. Tady Barboru na hlavním oltáři „doprovázejí“ sochy dalších pomocníků, mj. sv. Erasma, ochránce před bolestmi břicha, či sv. Panteleona, ochránce před rakovinou a plicními nemocemi. Velké oblibě se ve středověku těšili i svatí ochránci – vojáci, vzory rytířů. K Takovým patřil poslední ze „Čtrnáctky“ sv. Jiří, římský voják, tajný křesťan a drakobijce, umučený na počátku 4. století, ochránce Jenišovic, Karlovic, Dobranova a Chlumu, a především sv. Martin z Tours, římský voják, misionář, biskup a zakladatel první klášterní komunity v Ligudé, patron kostelů v Olešnici a Bulovce. Vzývaným světcem byl i sv. Florián, voják umučený utopením, ochránce před ohněm a suchem. V našem regionu je mu zasvěcena kaple v Ralsku-Náhlově. Častá jsou také patrocinia sv. Mikuláše, v předloženém výčtu jediného „nemučedníka“, biskupa z Myry, dobrodince a ochránce dětí i námořníků. V našem kraji mu jsou zasvěceny kostely ve Světlé pod Ještědem, Bílém Kostele nad Nisou, Mníšku, Lomnici nad Popelkou, Horní Branné, Turnově, Drchlavě a v Brništi.

          Patrony dalších sakrálních staveb v našem kraji se stali i mnozí „historicky mladší“ křesťané, misionáři, církevní učitelé a dobrodinci, zakladatelé klášterních řádů i poustevníci. O jejich osudech a místech jim zasvěcených si ale budeme povídat až někdy příště.

 

                                                                                                                                  Jaroslava Šiftová


Společnost přátel historie města v měsíci září

 

          Prázdniny utekli doslova jako voda a Společnost po pauze zahájila opět svou činnost. Září nás překvapilo nadprůměrnými teplotami, ale i přes horko a dusno panující v pondělí 11. září zaplnilo zasedací síň MěÚ 14 posluchačů. Přednášku pro nás zajistila paní Dana Zpěváková z Městské knihovny. Na programu byla Zábavná historie filmu z cyklu Akademie třetího věku Ing. Petra Šiky.

          Na úvod jsem přivítal Ing. Šiku a informoval o připravovaném zájezdu, který se uskuteční v sobotu 23. 9. a předal slovo přednášejícímu. Přednášející si připravil unikátní zajímavosti z počátků kinematografie. V první části se zaměřil na významné mezníky v dějinách filmu:

1985  - oživlé obrázky, bratři Louis a Auguste Lumiérové – „otcové moderního filmu“ = počátek kinematografie

          - konstrukce vlastní filmové kamery (kombinace snímání, kopírování a promítání)

- První film Dělníci opouštějí továrnu Lumiére v Lyonu – 46 sekund

1920  - založení filmového studia Hollywoodland – továrny na sny, který léta vládl filmové branži

1927  - Miloš Havel – založení Lucerna film a ateliéry AB Barrandov

          - zvukový film – zde jsme byli seznámeni s problémy, které nástup zvukového filmu způsobil a geniálním vynálezem filmové klapky

1932  - barevný film

2000  - digitální film

2010  - 3D film

2017  - MultiD kina – 5D filmy

Ve vyprávění se pokračovalo Barrandovskými ateliéry a jejich osudy za protektorátu, kdy se točily oddychové komedie, z nichž některé jsou oblíbené dodnes. Vzpomenuty byly Katakomby, Přítelkyně pana ministra, či Když Burian prášil. Zajímavou částí byly rekordy a kuriozity z filmového světa:

-          první český film Dostaveníčko ve mlýnici Jana Kříženeckého

-          první český herec Josef Šváb Malostranský

-          největší studia světa Bollywood v Indii pro indický trh a řada dalších

Přednášku zakončilo představení nejvýznamnějších hvězd stříbrného plátna zahraničních: Sean Conery, Liz Taylorová, Richard Burton, Sophia Loren, Paul Newmann, Claudia Cardinalová, Jean Paul Belmondo, Brigitte Bardotová a domácích: Nataša Gollová, Oldřich Nový, Adina Mandlová, Jaroslav Marvan, Lída Baarová, Jan Kačer, Květa Fialová, Olga Schoberová a Vlasta Burian.

          Přednáška přinesla mnoho zajímavostí a poznatků ze světa filmu, zavzpomínali jsme na známá jména či filmy a přednášející sklidil zasloužený potlesk. Díky zaslouží i Dana Zpěváková, která pro nás přednášku zajistila.

 

                                                                         Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Společnost přátel historie města Tématická exkurze Za krásami Libereckéhéh kraje

           První podzimní den v sobotu 23. září se uskutečnil, díky sponzorskému daru Města Jablonného v Podještědí a pana Jindřicha Drába ml., plánovaný autobusový zájezd za krásami Libereckého kraje. Organizátorkou a průvodcem této tematické exkurze nám byla Jaroslava Šiftová. V 8 hodin vyrazilo z Jablonného autobusem 32 účastníků. V Liberci jsem přistoupil společně s naší průvodkyní a pokračovalo se do Železného Brodu. Zde nás na Kostelním návrší čekala pracovnice tamního muzea Mgr. Petra Hejralová, která nás seznámila s historií Železného Brodu. Osada Brod vznikla při brodu přes Jizeru a první písemná zmínka pochází z roku 1352. Ve středověku se zde v hamru zpracovávala železná ruda z okolí, podle toho dostala osada přídomek Železný. Z řemesel převládalo soukenictví, v druhé polovině 19. století, zde začalo sklářství, kterým se město proslavilo po celém světě a které zde existuje dodnes. Naším cílem byla zdejší památková rezervace Trávníky, kterou jsme zahájili u někdejšího perníkářství - Jechovsko, podle učitele Jecha. První zmínka o domě je z roku 1687, ale současná podoba je až z roku 1799. Následoval výstup ke kostelu sv. Jakuba Většího, u kterého se nachází dřevěná zvonice z roku 1761. Ta však roku 2007 vyhořela, ale byla obnovena včetně tří nových zvonů. Z Kostelního návrší jsme prošli ulicí Františka Balatky v místech dávné obchodní stezky se zachovalými roubenkami s vyřezávanými štíty a míjeli jsme další zajímavé stavby: roubené Velovsko, klasicistní Grosovsko, roubenku s podloubím Hušovsko a další. Prohlídku Trávníků jsme zakončili Na Bělišti, kde je umístěna etnografická expozice zdejšího muzea. V úvodu jsme byli seznámeni s historií vlastního objektu i muzea. Pro velký počat účastníku následovala již individuální prohlídka expozice, při které jsme obdivovaly nádherné sbírky. Na závěr nám paní průvodkyně předvedla velmi zajímavý a unikátní flašinet. Velice neradi jsme toto půvabné muzeum opouštěli, neboť bylo opravdu co obdivovat, ale čekal na nás oběd v restauraci U Zvonice. Příjemné posezení, milá obsluha, vydatný a chutný oběd, to vše nás připravilo na další putování.  Posilněni a odpočati jsme nastoupili opět do autobusu a přejeli na Horní náměstí v Jablonci nad Nisou. Náměstí dominuje  netypický kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova postavený ve 30. letech minulého století. Zásluhou pana Borka Tichého jsme měli možnost prohlédnout si tuto zajímavou stavbu jabloneckého rodáka Josefa Zascheho a seznámit se s jeho krátkou, ale zajímavou historií. Protože původní farní kostel sv. Anny nestačil překotně rostoucímu městu, bylo již od třetiny 19. století jednáno o stavbě nového chrámu. Vzhledem k světové válce a poválečným událostem došlo k realizaci až téměř po padesáti letech. Architektonicky cenná stavba byla vystavěna v letech 1930-1932 ve stylu meziválečné moderny. Téměř celý interiér tvoří jednotný architektonický celek s řadou pečlivě provedených detailů. Mramorovému oltáři ve tvaru kříže vévodí socha vzkříšeného Ježíše Krista od vídeňského medailéra Arnolda Hartiga. Nadcházející události (hospodářská krize, složitá politická situace) způsobily, že k dokončení a realizaci díla podle návrhů Josefa Zascheho v plném rozsahu nikdy nedošlo. Architekt Josef Zasche navrhl i vzhled prospektu varhan. Tento ojedinělý nástroj jsme si díky ochotě MUDr. Ireny Kreiselové mohli prohlédnout i zevnitř. 

          Po prohlídce chrámu následovala procházka Jabloncem pod vedením Dr. Šiftové. Jablonec nabízí několik prohlídkových okruhů, z nichž nejznámější je tzv. Korálková procházka. Ta nás provede postupným vývojem jablonecké architektury od baroka až po meziválečné období. Trasu značí červené korálky zasazené přímo v dlažbě. Procházku jsme zahájili u budovy nové radnice a následně pokračovali Komenského ulicí s ukázkou novodobé architektury. Procházku jsme ukončili u budovy bývalé fary, dnes Dům Scheybalových. Díky ochotě pracovníků infocentra jsme měli možnost prohlédnout si rovněž interiér kostela sv. Anny, který patří mezi nejstarší stavby města, které se dochovaly. Bohužel se nepodařilo zachránit původní vybavení. Kostel je po rekonstrukci využíván jako výstavní síň a koncertní sál.  Poslední zastávka byla u Muzea skla a bižuterie, kde se na místě bývalé synagogy nachází památník. Následnou pauzu mnozí využili k návštěvě sklářského muzea s unikátní expozicí vánočních ozdob, několik jedinců poznávalo další památky Jablonce a ostatní zašli na kávu. V 17:15 jsme příjemně znaveni nastupovali do autobusu, který nás dovezl zpět do Jablonného. Všichni účastníci zájezdu obě místa znali, ale málokdo věděl, jaké „poklady a zajímavosti“ se v nich nacházejí. Velký dík patří naší průvodkyni Jaroslavě Šiftové, radě Společnosti za organizaci zájezdu a panu řidiči. Ještě jednou děkujeme za sponzorské dary Městu Jablonné a panu Jindřichu Drábovi ml., bez kterých by se zájezd nemohl uskutečnit.

         

                                                                         Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Společnost přátel historie města v měsíci říjnu

           Nadprůměrně teplý říjen nás v pondělí 9. října, kdy se uskutečnila naše schůzka, překvapil ochlazením a deštěm. Přesto zasedací síň MěÚ v Jablonném zaplnilo v podvečer celkem 28 posluchačů. Přítomní členové obdrželi dárek od Města nástěnný kalendář Kouzlo nočního Jablonného v Podještědí. V 17 hodin jsem přivítal přítomné a zvláště pak přivítal našeho hosta paní tajemnici Mgr. Danielu Pastorkovou, která si připravila vyprávění o svých vzpomínkách z loňské účasti na svatováclavské pouti do Říma.

Svatováclavská pouť do Říma se koná každoročně, ale ta v roce 2022 byla spojena s českým předsednictvím v Radě Evropské unie. Svatováclavské oslavy začaly ve středu 28. září účastí českých poutníků na generální audienci s papežem Františkem. Po audienci předal Mons. Jan Baxant dar českých poutníků od českých sklářů, který připomíná sv. Václava, patrona české země. Papež přijal křišťálovou plaketu, vytvořenou sklářem Jiřím Pačinkem. Plaketa s rytinou sv. Václava od rytce Arna Čančíka a gravíra Tomáše Zimla je zdobena úlomky zlaté slídy a nese nápis Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím a znak Diecéze litoměřické a podpis biskupa. Čeští kunratičtí skláři s Rudolfem Repkou předali v úterý 27. září oficiální dar na velvyslanectví České republiky ve Vatikánu jeho Excelenci panu Václavu Kolajovi. Tímto darem byla křišťálová přilba sv. Václava. Ve středu 28. září sloužil od 15 hodin Mons. Jan Baxant ve svatopetrské bazilice mši svatou za hudebního doprovodu Severočeské filharmonice Teplice a Kühnova smíšeného sboru pod taktovkou skladatele a dirigenta Jana Zástěry. Mše svatá byla zakončena u oltáře sv. Václava, kde byla pronesena modlitba za český národ a poté zazněla česká státní hymna a svatováclavský chorál. Ve čtvrtek se od 19:30 konal v bazilice na Lateránu slavnostní koncert. V hlavní roli oratoria Nádech věčnosti, o sv. Ludmile, účinkovala pěvkyně Soňa Červená. Hudbu k svatoludmilskému výročí složil Jan Zástěra, který také sám dirigoval.

 Této pouti se účastnila i výprava Litoměřické diecéze pod vedením litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta. Mezi účastníky byla i skupina z Jablonného v čele s otcem Pavlem a otcem Štěpánem. Otec Štěpán působí ve Vatikánu a tak si členové výpravy mohli prohlédnout různé sakrální a památné objekty, které se nachází jak ve Vatikánu, tak i v dalších částech Říma. Kromě baziliky sv. Petra a lateránské baziliky to byla např. bazilika Santa Maria Maggiore, bazilika Santa Prassede, bazilika Santa Croce, vrch Kapitol, římské fontány, španělské schody, pomník Viktora Emanuela a řadu dalších.

I přes mírnou trému byla paní tajemnice výborně připravena a líčila nezapomenutelné zážitky z této výpravy. Vyprávění doprovázela fotografiemi z cesty. Mnozí z přítomných do vyprávění zasahovali, neboť Řím a Vatikán rovněž navštívili. Připraveny byly i otázky k Vatikánu a Římu. Věděli jste např. že svatopetrská bazilika může pojmout 60 tisíc věřících a svatopetrské náměstí pojme až 400 tisíc poutníků? Poutavé a zajímavé vyprávění bylo odměněno potleskem a květinou. Vzpomínky Daniely Pastorkové jsou zveřejněny pod článkem.

                                                                                                            Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Audience u papeže Františka II., aneb vyprávění rok poté.

Také skupina věřících z místní farnosti v Jablonném v Podještědí měla v loňském roce příležitost zúčastnit jedinečné události, a to audience u papeže Františka II., která se konala ve středu 28. září minulého roku na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Pro všechny zúčastněné to byl výjimečný zážitek. Nejen tato bezesporu hlavní událost, ale i ostatní program několika denního pobytu v Římě a ve Vatikánu byl výjimečný.

Ubytování a potřebné zázemí nám bylo poskytnuto v Českém poutním domě Velehrad, který je domem pro české poutníky při návštěvě Vatikánu a Říma. Zakoupil jej roku 1966 kardinál Josef Beran, za podpory papeže Pavla VI., pro České náboženské středisko v Římě. Po velmi těžkých letech během komunistického útlaku, zastihla Josefa Berana zpráva  o jmenování   kardinálem. Cesta do Říma na slavnostní ceremoniál mu byla umožněna pod podmínkou, že se již více nevrátí do Československa. V Římě kardinál začíná vyvíjet mimořádnou činnost ve prospěch českých exulantů a emigrantů. Velehrad byl do současné podoby obnoven až po jeho smrti. Poskytuje veškeré  potřebné zázemí, na jeho obnově se podílela řada dobrovolníků, nachází se v blízkosti baziliky sv. Petra a zaznamenal veliký rozkvět.  

Každou středu se papež setkává s věřícími z celého světa na Svatopetrském náměstí. Součástí setkání je také papežova katecheze,  slavnostní projevy i vlastní promluva papeže. Pozvaným, tedy i nám se naskytla jedinečná příležitost být účastni v těsné blízkosti papežova stolce, tedy v horní části náměstí těsně pod samotnou bazilikou. Ale nemuselo tomu tak být! Naše horlivost a očekávání nás vedli k tomu, že jsme na nádvoří přišli dříve před dohodnutým časem, prošli kontrolou, bezpečnostním rámem a ocitli se v jiných spodnějších sekcích. Ostraha si všude plní svou povinnost, ale po chvíli napětí, vysvětlování, jsme přeci jen zaujali správné místo. Odměněni jsme byli velkým duchovním prožitkem.

Veškerý volný čas, což byla i doba mezi audiencí a bohoslužbou slouženou naším panem biskupem Mons. Baxantem před hlavním oltářem baziliky sv. Petra, jsme věnovali poznávání významných církevních staveb. A tak jsme se v mezičase vydali do baziliky sv. Pavla za hradbami, která je jednou ze čtyř papežských velkých bazilik. Je místem, kde je pohřben sv. Pavel, vstupuje se od ní přes monumentální nádvoří a její interiér je skvostem církevní architektury. Uvnitř nad sloupovým jsou umístěny medailony s portréty všech papežů. Medailon se stávajícím úřadujícím papežem Františkem II. je nasvícen.

Abychom stihli bohoslužbu, měli jsme dost na pilno. K tomu všemu, když jsme se před návratem na Svatopetrské náměstí trochu občerstvili kouskem pizzy, popletli jsme si cestu ke vstupu. Tak jsme se trošku proběhli, ale nakonec vše stihli. Atmosféra toho, že bohoslužba v bazilice sv. Petra byla sloužena před hlavním oltářem, zpěvy a hudební doprovod, v nás zanechali hluboký zážitek. Chór k poctě sv. Václava v boční kapli před jeho oltářem se jen těžko bez dojetí popisuje.

K večeru, když jsme po bohoslužbě opouštěli baziliku, vstřebávali jsme atmosféru dne a rozhlíželi  se po Svatopetrském náměstí, po stavbách, které na něm stojí, které ho lemují. Pozorovali jsme 140 soch svatých, umístěných na Berniniho kolonádě a těch nejvýznamnějších, umístěných přímo na bazilice. Jsou to sochy Ježíše, sv. Jana Křtitele a 11 apoštolů. Ve středu nádvoří stoji 25 m vysoký obelisk, doprovázený po stranách dvěma nádhernými vodotrysky. Pozorovali jsme Apoštolský palác, okna a mezi nimi i to ze kterého papež František žehná.

Pohled jsme věnovali také jednomu z vrcholů Říma, který je z tohoto místa viditelný. Jedná se o pahorek Janiculus. Jak jinak, než téměř poklusem jsme se na něj následující dne v podvečer vypravili, abych viděli tu nádheru, kopule kostelů, bazilik a staveb, kterých je v Římě opravdu mnoho.

Najdou se místa, která jsme navštívit nestihli. Jedním  z nich je Sixtinská kaple. Místo, které bezesporu v každém zanechá prožitek monumentálnosti a úžasu nad její výzdobou. Je to místo, kde probíhá konkláve, shromáždění kardinálů, volících nového papeže. Naposledy tomu tak bylo v roce 2013, kdy byl 13. března ustanoven  papežem František II., který je prvním papežem z amerického kontinentu, pocházejícím z Buenos Aires v Argentině.

Každá chvíle našeho pobytu, mimo oficiální program, byla naplněna poznáváním dalších významných církevních staveb. K rychlému přemísťování jsme hojně využívali i městskou dopravu, do vzdálenějšího místa jsme se vypravili také vlakem. Úžasně se nám věnovali naši bratře dominikáni, Otcové  Pavel a Štěpán. Otec Štěpán v Římě vyučuje a tráví zde část roku, proto nám byl velmi nápomocen v tom, abychom využili čas k maximálnímu poznání významných míst Říma. Vypravili jsme se za pamětihodnostmi za řeku Tiberu, poznali i židovskou část, nasáli atmosféru dob antického období  Forum Romanum,  vystoupali na Capitol Hill, prošli baziliku Santa Maria in Aracoeli.

I na dobrou kávu došlo! Na jakou jsme doma zvyklí, ta se v Římě nepreferuje. Ráno je možná, ano s mlékem, ale ta pozdější už by měla být plné chuti a mělo by ji být, tak akorát, tedy ne moc.

Náš pobyt v Římě a Vatikánu se pomalu chýlil ke konci a byl korunován koncertem v Lateránské bazilice, Oratoriem k poctě sv. Ludmily, v podání Severočeského symfonického orchestru pod taktovkou Jana Zástěry, za zpěvu Khühova pěveckého sboru v čele s operní pěvkyní Soňou Červenou. Taková atmosféra se dá zažít, výstižně ji popsat lze jen stěží. Vystoupení probíhalo po setmění, tak významnou roli sehrála i choreografie. Modré nasvícení rouch vystupujících, podtržené světlem z tabletů s texty, až po chvilky osvětlení bleskem, protože venku zrovna řádila bouřka. Byla to nádhera!

Co úsměvného v závěru? Po konci koncertu nás čekalo nemilé překvapení, že nejelo metro, tak jsme se vydali kus pěšky. Zase jsme pospíchali, ale naštěstí zasáhl Otec Štěpán, nastudoval náhradní dopravu a tak jsme se na Velehrad pohodlně vrátili.

Své zážitky mám živé i po roce. Kdyby někdo ze čtenářů měl zájem, určitě stojí za to vyhledat Křesťanský magazín https://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestansky-magazin/222562215600012/

                                                                                                                                              Mgr. Daniela Pastorková 

 

Společnost přátel historie města v listopadu

 

          V sychraném deštivém pondělí 13. listopadu zaplnilo zasedací síň MěÚ celkem 25 posluchačům. Přítomné jsem přivítal a pozval na 3. prosinec na tradiční posvěcení adventního věnce a zapálení první adventní svíce. Velmi potěšeni jsme byli přítomností naší starší sestřičky SPHM Chrastava, kterou reprezentovala paní Jana Zahurancová a pan Jiří Šimek. Přivezli nám kalendáře a propagační brožurky, za které děkujeme. Janě Zahurancové děkuji i za fotky z přednášky, stejně tak i Nadě Pernerové.

          Na programu bylo pokračování vyprávění o lidových zvycích a obyčejích roku, které jsem zahájil v listopadu loňského roku. Církevní rok začíná adventem, který je 4 neděle před Božím hodem vánočním. Začal jsem svátkem sv. Ondřeje a pokračoval adventem až k Vánočním svátkům a své vyprávění ukončil papežem sv. Silvestrem a oslavami příchodu nového roku. Na ně jsem navázal v březnu letošního roku a zaměřil se na masopust a největší křesťanské svátky – Velikonoce, které končí o svátku Seslání ducha svatého. V průběhu Velikonoc je řada svátků, které jsou důležité v hospodářském cyklu roku a ke kterým se váží různé zvyky a obyčeje. Jde o dobu, kdy tmavé noci postupně ustupují, den se prodlužuje a začínají přípravy na zemědělské práce, které končí sklizní. Právě zvyky a obyčeje vážící se k přípravě zahájení zemědělských prací, sklizni a oslavou sklizně byly tématem této přednášky.

          Vyprávění jsem začal sv. Jiřím. Podle lidové víry se na jeho svátek otevírá země a rozhoduje se o tom, jak bude úrodná. Na čerstvě probuzenou zemi se toho dne nemělo zbytečně šlapat, aby se půda mohla v klidu probudit a lidská noha ji „nezabila“. Nesmělo se orat a pracovat na poli, nebylo dovoleno dělat cokoliv v sadě nebo na zahradě. Ke svátku sv. Jiří se váže známá pranostika o vylézání hadů a štírů. Lidé věřili, že tento jediný den v roce nejsou hadi jedovatí a nemohou jim ublížit. Hadům získaným na sv. Jiří se připisovaly mnohé čarovné a léčivé účinky. Hadím masem naloženým v alkoholu nebo sušeným se léčila bolest zubů, vředy nebo zimnice. Říkalo se, že kdo ochutná hada chyceného na sv. Jiří, získá schopnost rozumět řeči zvířat. Naopak se věřilo, že je jedovatá voda ve studních a pramenech. Jed pochází od hadů, a proto se nesměla pít. Lidé proto ochotně pili pivo a jiné alkoholické nápoje. Během dne jedovatost vody přešla zpět na hady a voda byla čistá a hadi jedovatí.  Jarní koupel v potoce či rybníku zaručovala sílu a zdraví.  Čtyřlístek nalezený v tento den měl kouzelnou moc a plnil přání.

Od středověku se věří, že existují dny, kdy mají zlé síly větší moc než jindy. Jedním z nich je i poslední dubnový den a zvláště pak noc. Víra v nečisté síly je stará stejně jako lidstvo samo. Keltové pořádali slavnosti Beltain (v překladu „velký oheň“), Slované slavili obdobné slavnosti s názvem Noc ohňů a u nás známé jako čarodějnice. Zapalovali se velké ohně          jako ochrana proti nečistým silám a prováděly se další magické praktiky.

          Bujará noc nás přenesla do krásného měsíce máje, který je v lidové tradici spojen se stavěním májek. Máje se stavěly v minulosti nejen na venkově, ale i ve městech. Ozdobený strom představuje symbol jara, ale také lásky. Bývalo zvykem stavět kromě velké máje také menší májky, které chlapci stavěli před domy svých dívek. 1. květnový den je slaven také jako Svátek práce a většina z nás si vybaví prvomájové průvody.

          Začátkem května slaví svůj svátek sv. Florián (4. května) patron hasičů a ochránce před ohněm. Jelikož našel svou smrt ve vodě, věřilo se, že ochrání i proti povodním a neúrodě. Na jeho svátek bylo zakázáno rozdělávat oheň a nosit vodu, aby dům nepostihlo neštěstí. Mezi další ochránce před povodněmi patří velmi oblíbený sv. Jan Nepomucký (16. května), jeden z patronů české země. Na jeho svátek se pořádaly četné poutě a procesí. Pověra tvrdila, že na jeho svátek se nikdo nemá koupat, protože by mohl onemocnět.

          Pohyblivým svátkem jsou letnice, které jsou na našem území původně pohanskými oslavami jara. Byly uctívány studánky, čistota panen a síla mladíků. Příchod křesťanství tyto svátky přeměnil na Svátky svatodušní. Slavily se 50 dnů po Velikonocích a mohou připadnout na dny mezi 10. dubnem a 13. červnem. Kromě církevních oslav doprovázely letnice od středověku bujaré oslavy, hostiny, tanec a zpěv. Časté byly obchůzky mezí a hraničních kamenů. Na tyto obchůzky se však netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Bývalo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask „na pamětnou“, protože tak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží.

          Týden po svatodušní neděli je Slavnost Nejsvětější Trojice a čtyři dny poté Boží tělo (dnes Slavnost Těla a Krve Páně). Boží Tělo tak mohlo připadnout v rozmezí od 21. května do 24. června. Základem oslavy byly průvody věřících, které obcházely čtyři oltáře, postavené obvykle v rozích náměstí. Lidé modlitbami prosili za příznivé počasí, za ochranu před přírodními katastrofami, před hladem a válkou.    

          Všechny kultury oslavují koncem června letní slunovrat (21. červen), kdy je nejdelší den a nejkratší noc. Keltové jej slavili obdobně jako Beltain zapalováním ohňů a stejně tak i Slované, kteří letnímu slunovratu říkali Koupadla či Kupadelné svátky spojené s hromadným očistným koupáním. Rovněž zapalovali ohně a skákali přes ně. Cílem bylo zajistit zdárný průběh léta, dostatek vláhy, úrody a načerpání síly pro následující půlrok.           Naši předkové věřili, že noc o letním slunovratu má výjimečně magickou moc. Podle legend se otevírala země a skály a zjevovaly se temné mocnosti.

Na tyto dny připadá svátek sv. Jana Křtitele (24. června). Noc předcházející světcovu svátku je plná zázraků a prastarých obyčejů souvisejících se slunovratem. Podle pohanských představ dostávají rostliny magickou moc a otvírají se poklady. Po celé generace se v tuto noc chodilo na sběr svatojánského koření do léčivých nebo kouzelných lektvarů používaných v lidové magii. Největší moc však mělo kvetoucí zlaté kapradí. Komu se podařilo jej najít, mohl se stát neviditelným, rozumět řeči zvířat a stromů, nacházet poklady a vůbec měl již navždy štěstí.

          Máme zde červenec, měsíc sklizně a poutních procesí. Žně u nás začínají na svátek sv. Markéty (13. července). „Sv. Markéta hodila srp do žita“. 22. července si připomínáme svátek nejslavnější kajícnice v dějinách Máří Magdalény. V české lidové víře se na její svátek měly stříhat vlasy, aby vyrostly delší a kvalitnější. Toho dne se nesměl nikdo koupat, aby ho dlouhé vlasy Máří Magdaleny nestáhly pod hladinu. Sňatek uzavřený tento den přinášel smůlu a smůla postihla i pocestné.

          Letní období je ideální pro pořádání náboženských poutí, jejichž patronem je sv. Jakub Větší (25. červenec). Na sv. Jakuba se v mnoha západoevropských zemích shazoval ze střechy nebo z věže kostela kozel či kočka. Obřad se prý konal jako památka, že sv. Jakub byl shozen z jeruzalémských hradeb či chrámu. Zvyk může souviset i s pohanskou letní obětí za zdar úrody.

Úspěšná sklizeň se musela řádně oslavit. Oslavy ukončení práce bývaly nejvýznamnější v roce a jejich kořeny jsou mnohem starší než křesťanství. Oslavy sklizně obilí jsou známé jako dožínky.         Obilí z posledního snopu mělo pro lid magickou moc. Věřili, že jeho uctíváním si zajistí přízeň boha, který má na starosti obilí nebo náklonnost samotné Matky země. Část obilí z posledního snopu přidávali do osiva pro příští rok, pletli z něj věnce a pekli posvátný první nový chléb.   V chmelařských oblastech se slaví obdobná slavnost, ale zaměřená na chmel – dočesná. Z pole se však svážel poslední štok ozdobený věncem vázaným z chmele, květů a barevných stuh.

          Srpen je spojen s astronomickým jevem létavic, které se vyskytují nejčastěji kolem svátku sv. Vavřince (10. srpna). Pokud padaly letní noční oblohou v předvečer svátku létavice, říkali lidé, že světec prolévá své ohnivé slzy. Pro svou smrt na roštu je sv. Vavřinec patronem všech povolání, která měla co dočinění s ohněm: hasičů, kuchařů, platnéřů či uhlířů. Společně se sv. Floriánem a sv. Agátou patřil k ochráncům před požáry.

           Na počátku září se ve vinařských oblastech, zvláště na jižní Moravě, „zarážela hora“. Dělo se tak v předvečer svátku Narození Panny Marie (8. září). Tímto magickým obřadem se vinohrad „zarazil“ (uzavřel) a až do vinobraní do něj nesměl nikdo vstoupit. Oslavy vinobraní jsou známé již ve starověkém Řecku a Římě, kde patřily k nejvýznamnějším svátkům na počest boha Dionýsa, který byl nejen bohem vína, ale představoval i úrodu a plodnost obecně. U nás probíhá vinobraní v závislosti na odrůdách od poloviny září do konce října.

          Pozadu nezůstaly ani textilní plodiny len a konopí. Při sklizni lnu se pletly věnečky z posledních stébel nebo se hrst stébel zahrabala do země. Se +

lnem a konopím souvisí i známé lidové tance zvané konopničky, konopice, později i skočná, obkročák či moták a další.

Podzimní rovnodennost 23. září znamenala přechod do temné poloviny roku. Keltové i další starověké kultury slavili v tomto období rovněž sklizeň a připravovali se na chladné a temné období roku. Pořádaly se hostiny, na stolech byly košíky ve tvaru rohu -  tzv. rohu hojnosti. Slované zas tomuto svátku říkali Hody, loučili se s obdobím plodnosti, jejíž představitelkou byla Matka země a smířlivě se vítá období chladu, jehož původcem je bohyně Morana. Po nástupu křesťanství vystřídala Velkou matku Panna Marie a oslavy rovnodennosti se přeměnily na posvícení – oslavy spojené s výročím posvěcení kostela. V každé farnosti, vsi či kraji se posvícení konala v jinou dobu. Někde se posvícení slavila již po sv. Václavu, jinde po svátku Všech svatých anebo až po sv. Martinovi. Protože každá vesnice měla posvícení v jiný den, byla to příležitost k četným návštěvám u příbuzných nebo přátel, které se vzájemně oplácely. Zanedbávání práce při posvíceních bylo zřejmě důvodem nařízení Josefa II. roku 1787, které předepisovalo pouze jedno posvícení, a to v neděli po sv. Havlu (16. října). Lidé si však císařský dekret vyložili po svém. Netrvalo dlouho a v mnoha vesnicích se kromě povinného „císařského" posvícení drželo i to původní „naše" podle místních zvyklostí. Svátek sv. Havla (16. října) byl už od středověku důležitým dnem. Na venkově to byl jeden z tradičních termínů, kdy se odevzdávaly poddanské platy, jakýsi nájem za půdu majiteli panství. Toho dne se nerobotovalo.

Po celé zemi se slavil svátek sv. Václava (28. září) – konaly slavnostní mše i lidové veselice, poutě či posvícení. Šlo o významný den hospodářského roku – v některých krajích končila čeledi služba a uzavíraly se smlouvy na další rok (jinde až na sv. Martina).

          Hned začátkem mlžného a chladného listopadu se od pradávna slavily oslavy zemřelých: Halloween, Svátek Všech svatých a Památka všech zemřelých.

Halloween - pohanský svátek, který se slaví se v Americe 31. října, v předvečer svátku Všech svatých. Dostal se sem z Irska, kam odešla část keltských kmenů před Římany a později následovaly další vlny přistěhovalců. Název vznikl z dobového výrazu All Hallow´s Eve (předvečer Všech svatých).

Svátek Všech svatých (1. 11.) má základ v květnu roku 609, kdy byl v Římě slavnostně zasvěcen bývalý pohanský chrám všech starověkých bohů Pantheon křesťanské Panně Marii a svatým mučedníkům. Původní květnový termín se na první listopadový den přesunul v 8. století, zřejmě proto, aby mohl nahradit stále živé pohanské svátky. Jde o vzpomínkovou slavnost zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti.

Památka všech zemřelých (2. 11.) je spojená se vzpomínkou a modlitbou za mrtvé. Jsou to ti, jejichž duše ještě pobývají v očistci a procházejí jakousi přípravou na vstup do nebe. Modlitby živých jim pak mohou pomoci k očištění od hříchů. K tomuto svátku patří lidový název Dušičky.

          Lidové představy o duších zemřelých byly směsicí křesťanského učení a pohanských rituálů. Můžeme předpokládat, že staří Slované slavili svátky mrtvých velmi podobně jako Keltové. V minulosti bylo těchto svátků v roce několik, teprve časem se soustředily na dny Všech svatých a Dušiček. Podle lidové víry vystupují v předvečer svátku duše zemřelých z očistce, aby si alespoň na jednu noc odpočinuly od muk. S tím souvisí i řada pověrečných praktik, směřujících k tomu, aby jim živí alespoň trochu ulehčili jejich úděl

Na sv. Martina se konaly často posvícenské hody, jejichž neodmyslitelnou součástí byla pečená husa. Zvyk může pramenit z pohanských dob, kdy se bohyni Mokoš obětovala drůbež. Jak jsem již říkal, církev se snažila vymýtit pohanské svátky a když se jí to nedařilo, přetvořila je na svátky křesťanské. Podle legendy nechtěl sv. Martin přijmout biskupskou hodnost a schoval se do husince. Husy jej však svým kejháním prozradily a on je proklel, aby v den jeho památky pykaly za svoje provinění na pekáči.

          Sv. Martin byl tradiční den, kdy čeleď opouštěla sjednanou službu, dostávala sjednanou mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu se stávajícím. Tento den se velmi slavilo.

 

Svátek sv. Kateřiny býval ještě nedávno ve znamení tanečních zábav, zvaných kateřinské, při nichž měly přednost ženy. Tyto zábavy před adventním půstem bývaly hodně veselé. S legendou o sv. Kateřině souvisí zákaz práce o jejím svátku se vším, co mělo kola, ať už to byl mlýn, povoz či kolovrat. Týkalo se to samozřejmě i přadlen, které tak měly víc času na přípravu kateřinské zábavy.

Oslavy spojené se sv. Kateřinou byly poslední v roce. „Řekla Káča Barce  - nechme toho tance...“   Blížil se advent, tedy doba přípravy na příchod Mesiáše. Svatou Kateřinou jsem své vyprávění ukončil.

 

                                                                                                       Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Společnost přátel historie města v prosinci 2023

 

          Konec roku je ve znamení bilancování a hodnocení, a tak je poslední schůzka věnována hodnocení uplynulého roku. Na výroční členskou schůzi v pondělí 11. prosince se v 16 hodin sešlo 25 členů. Hanka Janďurová a Naďa Pernerová nazdobily stoly a chystaly malé pohoštění. V 16 hodin jsem zvonečkem zahájil výroční schůzi. Hana Janďurová mezi námi přivítala zástupce města místostarostu Petra Sadílka, členy rady města Jindřicha Drába, Hanu Balážovou a tajemnici Danielu Pastorkovou. Omluvil jsem starostu města Jiřího Rýdla a vyřídil jeho pozdrav. Zprávu o činnosti jsem doprovodil bohatou obrazovou prezentací a představil plán činnosti na příští rok. Na mou zprávu navázala Naďa Pernerová zprávou o hospodaření. Poděkoval jsem jménem celé Společnosti vedení města za podporu, bez které bychom nemohli uskutečňovat naše přednášky. Bez finanční podpory města by se nemohla uskutečnit ani tematická exkurze Za krásami Libereckého kraje. Poděkování patřilo i panu Jindřichu Drábovi ml., který rovněž sponzoroval tuto exkurzi. Slova díků a uznání vyslovili i naši hosté a popřáli nám hodně úspěchů do dalšího roku.

          Během prezentace výroční zprávy připravovaly naše členky Jana Kalusová a Ivona Masárová dárečky, kterých se sešla takřka stovka. Společně s Lenkou Novákovou jsme se ujali role Ježíšků a dárečky rozdali přítomným členům. Následovala volná zábava, při které čas rychle letěl. Rozcházeli jsme se kolem sedmé hodiny s přáním hodně zdraví.

 

Výroční zpráva Společnosti přátel historie města Jablonného v Podještědí za rok 2023

 

          V roce 2023 jsme nadále pokračovali ve své činnosti, o kterou je stále zájem. Svědčí o tom i nové členky, které rozšířily naše řady. Pro tento rok jsme spojily síly s Danou Zpěvákovou z Městské knihovny, která pro Společnost připravila tři akce. Zbylé akce již byly v režii Společnosti. Celkem se uskutečnilo 9 přednášek, tematická exkurze a výroční schůzka.

 

          První schůzka v pondělí 9. ledna byla připravena Danou Zpěvákovou. Z Akademie třetího věku mezi nás dorazil její zakladatel a vedoucí lektor Ing. Petr Šika. Ten si pro nás připravil téma Zábavná historie kriminalistiky a tématu se výborně zhostil. Společně s ním jsme se seznámili s počátky moderní kriminalistiky, zmíněn byl nejznámější sériový vrah Jack Rozparovač nebo Jan Jiří Grasel.  Z dalších známých jmen nesměl chybět Václav Babinský. Málokdo z nás věděl, že Babinský byl inspirací pro Václava Čtvrtka, který jeho příběhy zúročil u svého loupežníka Rumcajse. V čase jsme se pak přenesli do nové republiky na proslulou pražskou čtyřku proslavenou především díky seriálu Hříšní lidé města pražského. Role Jaroslava Marvana vycházela ze skutečné postavy kriminalisty Josefa Vaňáska. Zmíněny byly i naše kuriózní zločiny: případ semínkového generála Jana Šejny, největší filmový podvod či odcizení 69 tun kmínu. Famózním zakončením přednášky byl největší podvod první republiky prodej Karlštejna, za kterým stál syn vlašimského zubaře Josef Harry Jelínek. Při poutavém vyprávění čas letěl skutečně jako voda a rozcházeli jsme se před 19 hodinou. Dík patří nejen přednášejícímu, ale i Daně Zpěvákové, která pro nás tento program připravila.

          Svět zločinu jsme neopustili ani v únoru. Regionální badatelka, historička, kronikářka a dlouholetá ředitelka Městského kulturního střediska v Doksech PhDr. Renata Mauserová zavítala mezi nás v pondělí 13. února se zajímavým tématem Stopy loupežníků v Máchově kraji. Na základě bádání vyprávěla o literárním ztvárnění a skutečných osudech dvou známých loupežníků: Mikeše Pancíře ze Smojna a Wenzla Kummera. Současně jako velká ctitelka a znalkyně díla Karla Hynka Máchy poukázala na stopy, jež se promítají v legendárním Máji do postavy Viléma, strašného lesů pána. Zajímavé téma, příjemné vyprávění doplněné bohatou obrazovou prezentací by se dalo poslouchat delší dobu. Po hodině jsme se neradi rozcházeli z vytopené zasedací místnosti. Doktorka Mauserová sklidila zasloužený potlesk a ještě jednou jí za tuto přednášku děkujeme.

          S naší čestnou členkou PaedDr. Jaroslavou Šiftovou jsme 13. března pokračovali v cyklu Symbolika Libereckého kraje povídáním Svatí ochránci a ojedinělá patrocinia Libereckého kraje“.  Jak jsme se již dověděli v předchozích částech, tak přestože je náš kraj druhý nejmenší, máme zde velké množství církevních památek a řada z nich má nějaké prvenství. V úvodu „naše Jára“ vysvětlila pojem patrocinium (= zasvěcení kostela světci), které se vyvíjelo souběžně s rozvojem křesťanství a šlo o dobovou a módní záležitost. Se zasvěcením kostela souvisela i pouť na svátek světce, jemuž byl kostel zasvěcen. Hlavní patronkou Libereckého kraje je sv. Zdislava z Lemberka, která je současně i patronkou Litoměřické diecéze. Představení této světice v Jablonném by bylo nošením dříví do lesa a přešlo se k svatým ochráncům a ojedinělým patrociniím našeho kraje. Představeny byly světci a světice, které jsou v republice zastoupeny velmi zřídka např. sv. Helena, sv. František z Pauly, sv. Bonifác a řada dalších. Současně byly zmíněny i kostely zasvěcené těmto svatým a jejich zajímavosti. Poslední část přednášky se věnovala ochraně a pomoci Panny Marie, jejíž kult se velmi rychle šířil především v pobělohorské době. V kraji nalezneme 4 mariánská poutní místa: Hejnice, Bozkov, Horní Police a Liberec Ruprechtice a velké množství mariánských patrocinií. Na nich byl představen život Panny Marie. Poutavé povídání doplněné bohatou obrazovou prezentací přinášelo spoustu nových poznatků, ale čas neúprosně běžel. Výtečný přednes byl oceněn potleskem. Velmi neradi jsme se před 19 hodinou rozcházeli do svých domovů.

Na pondělí 17. dubna připravila Dana Zpěváková z Městské knihovny nejen pro Společnost besedu se spisovatelem Vlastimilem Vondruškou. Očekávala se větší účast, proto se schůzka uskutečnila v sále společenského centra. Začátek byl v 17 hodin, ale již po čtvrté se začali scházet první posluchači a probíhala nepřetržitá autogramiáda donesených či na místě zakoupených knížek. Zájem nás překvapil i potěšil. Museli se přidávat ještě židle a sál zaplnilo na 80 posluchačů. 

Vlastimil Vondruška v úvodu připomněl 30 výročí, kdy se poprvé objevila postava Oldřicha z Chlumu a také jaké problémy byly s překlady nejen jeho jména do cizích jazyků. Zmínil i úsměvnou historku s překladem vlastního jména, kdy jej v němčině uvedli jako von Druška. Plynule se přešlo na vtipné momenty z autogramiád a besed i jak se dostal vlastně k psaní a vývoji jeho tvorby od poezie k historickým románům. Neopomněl zmínit svá studentská léta, kdy s psaním začínal, příhody ze studií a především dívku Alenu, do které se zamiloval a s kterou tvoří dodnes šťastný pár. Pokračoval vysvětlením, že beletrie není vědecké dílo a proto se neobejde bez fabulace a zjednodušení což dokládal různými příklady. Typickým zjednodušením je i pivo. To středověké mělo jiný způsob výroby a často se podávalo v miskách se lžící a „žralo se“ (odtud výraz „ožrat se“, víno se pilo – opít se). Těžko by se četlo „zašel do šenku, dostal misku s pivem a ožral se lžící“.  V závěru poukázal na mentalitu lidí, ze které bychom si měli vzít příklad. Středověký člověk měl velmi složité podmínky (hladomory, války, mor,…), ale věřil ve vlastní síly a Boží pomoc. Byl pozitivní, nepřipouštěl si strach a především zodpovědný. Stála za ním rodina, o kterou se musel postarat a bránit jí, když bylo potřeba. Dnešní doba je plná strachu (Covid, očkování, válka,…) – ustrašený člověk je poslušný.  Besedu zakončil citátem Jana Amose Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu… vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“ Při zajímavém a poutavém vyprávění čas doslova letěl. Ani jsme se nenadáli a byla tu sedmá hodina. Nikomu se nechtělo odcházet. Dotazy nebraly konce stejně jako závěrečný zasloužený potlesk. Velký dík patří i Daně Zpěvákové, která tuto besedu zajistila.

          Z důvodu státního svátku se květnová schůzka uskutečnila až 15. května. V úvodu jsem informoval o připravované tematické exkurzi Za krásami Libereckého kraje, kterou pro nás připravila Dr. Jaroslava Šiftová. Na tuto přednášku jsem si připravil pokračování vyprávění o lidových zvycích a obyčejích první poloviny roku. První část přednášky jsem v listopadu zakončil papežem sv. Silvestrem, kterým jsem zahájil i dnešní vyprávění. Zmínil jsem novoroční obyčeje a objasnil původ novoročenek. Vánoční svátky jsem zakončil svátkem Tří králů, kterým začíná liturgické mezidobí známé v lidovém prostředí jako masopust. V období masopust jsem připomněl Hromnice 2. února a svátky sv. Doroty (6. 2.), sv. Valentýna (14. 2.) a sv. Řehoře (12. 3.). Popeleční středa zahajuje 40ti denní předvelikonoční postní dobu, ve které měly význam postní neděle. Je jich šest a každá má jiný název a v různých krajích se mezi nimi zvyky prolínali. V poslední části jsem se zaměřil na největší a nejdelší křesťanské svátky Velikonoce, které jsem zakončil svátkem Seslání Ducha svatého, který se slaví sedmou neděli po Božím hodu Velikonočním.

Na předprázdninovou schůzku bylo připraveno pokračování cyklu Jaroslavy Šiftové Svatí ochránci Libereckého kraje. Druhá část přednáškové minisérie o svatých ochráncích Libereckého kraje se zaměřila na svaté patrony, k nimž se obyvatelé při zasvěcování sakrálních objektů obraceli nejčastěji, v jejichž přízeň a ochranu věřili. Zatímco první díl byl věnován ojedinělým patrociniím a mariánským poutním místům, druhý představil novozákonní světce, apoštoly a prvokřesťanské mučedníky, kteří jsou v našem kraji připomínáni, i lokality, kde jim je zasvěcen kostel či kaple nebo kde jejich socha místo ochraňuje a žehná mu. Mnohé sakrální stavby Libereckého kraje jsou zasvěceny samotnému Ježíši Kristu nebo evangelijní události, která se s ním pojí. Velmi oblíbené je u nás i ve světě „všeobsahující“ patrocinium Nejsvětější Trojice, připomínka trojjedinosti Boží (Otec, Syn, Duch svatý). Specifické postavení má mezi patrony archanděl Michael, o „univerzální“ ochranu by mohly usilovat chrámy Všech svatých. Velmi oblíbenými patrony byli a jsou tradiční novozákonní světci např. Jan Křtitel, jeho matka sv. Anna, sv. Josef a apoštolové. Ve středověku patřili k nejuctívanějším svatým martyrové, raní křesťané a mučedníci. Dokonalý přednes, bohatá obrazová prezentace i neméně zajímavé téma vyneslo Jáře zasloužený potlesk.

Přes panující horko a dusno jsme se sešli 11. září na schůzce, kterou pro nás připravila opět Dana Zpěváková. Na programu byla Zábavná historie filmu z cyklu Akademie třetího věku Ing. Petra Šiky. Přednášející si připravil unikátní zajímavosti z počátků kinematografie. V první části se zaměřil na významné mezníky v dějinách filmu. Ve vyprávění se pokračovalo Barrandovskými ateliéry a jejich osudy za protektorátu. Zmíněny byly i rekordy a kuriozity filmového světa. Přednášku zakončilo představení nejvýznamnějších hvězd stříbrného plátna zahraničních i domácích. Přednáška přinesla mnoho zajímavostí a poznatků ze světa filmu, zavzpomínali jsme na známá jména či filmy a přednášející sklidil zasloužený potlesk. Díky zaslouží i Dana Zpěváková, která pro nás přednášku zajistila.

 

Tematická exkurze Za krásami Libereckého kraje – 23. 9. – 32 účastníků

          První podzimní den v sobotu 23. září se uskutečnil, díky sponzorskému daru Města Jablonného v Podještědí a pana Jindřicha Drába ml., plánovaný autobusový zájezd za krásami Libereckého kraje. Organizátorkou a průvodcem této tematické exkurze nám byla Jaroslava Šiftová. V 8 hodin vyrazilo z Jablonného do Železného Brodu. Zde nás na Kostelním návrší čekala pracovnice tamního muzea Mgr. Petra Hejralová a seznámila nás s historií Železného Brodu a provedla nás zdejší památkovou rezervací Trávníky. Prohlídku Trávníků jsme zakončili Na Bělišti, kde je umístěna etnografická expozice zdejšího muzea. Velice neradi jsme toto půvabné muzeum opouštěli, neboť bylo opravdu co obdivovat, ale čekal na nás oběd v restauraci U Zvonice. Příjemné posezení, milá obsluha, vydatný a chutný oběd, to vše nás připravilo na další putování.  Posilněni a odpočati jsme nastoupili opět do autobusu a přejeli na Horní náměstí v Jablonci nad Nisou, kterému dominuje netypický kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova z 30. let minulého století. Zásluhou pana Borka Tichého jsme měli možnost prohlédnout si tuto zajímavou stavbu jabloneckého rodáka Josefa Zascheho a seznámit se s jeho krátkou, ale zajímavou historií. Architekt Josef Zasche navrhl i vzhled prospektu varhan. Tento ojedinělý nástroj jsme si díky ochotě MUDr. Ireny Kreiselové mohli prohlédnout i zevnitř. Po prohlídce chrámu jsme se pod vedením „naší Járy“ vydali na prohlídku Jablonce a seznámili se s řadou pozoruhodných a architektonicky zajímavých domů. Procházku jsme ukončili u budovy bývalé fary, dnes Dům Scheybalových. Díky ochotě pracovníků infocentra jsme měli možnost prohlédnout si rovněž interiér kostela sv. Anny, který patří mezi nejstarší stavby města, které se dochovaly. Poslední zastávka byla u Muzea skla a bižuterie, kde se na místě bývalé synagogy nachází památník. Následnou pauzu mnozí využili k návštěvě sklářského muzea s unikátní expozicí vánočních ozdob, několik jedinců poznávalo další památky Jablonce a ostatní zašli na kávu. V 17:15 jsme příjemně znaveni nastupovali do autobusu, který nás dovezl zpět do Jablonného. Všichni účastníci zájezdu obě místa znali, ale málokdo věděl, jaké „poklady a zajímavosti“ se v nich nacházejí. Velký dík patří naší průvodkyni Jaroslavě Šiftové, radě Společnosti za organizaci zájezdu a panu řidiči. Ještě jednou děkujeme za sponzorské dary Městu Jablonné a panu Jindřichu Drábovi ml., bez kterých by se zájezd nemohl uskutečnit.

          Nadprůměrně teplý říjen nás v pondělí 9. října, kdy se uskutečnila naše schůzka, překvapil ochlazením a deštěm. Přesto zasedací síň MěÚ v Jablonném zaplnilo v podvečer celkem 28 posluchačů. Přítomní členové obdrželi dárek od Města nástěnný kalendář Kouzlo nočního Jablonného v Podještědí. V 17 hodin jsem přivítal přítomné a zvláště pak našeho hosta paní tajemnici Mgr. Danielu Pastorkovou, která si připravila vyprávění o svých vzpomínkách z loňské účasti na svatováclavské pouti do Říma. Ta se koná každoročně, ale ta v roce 2022 byla spojena s českým předsednictvím v Radě Evropské unie. Svatováclavské oslavy začaly ve středu 28. září účastí českých poutníků na generální audienci s papežem Františkem. Po audienci předal Mons. Jan Baxant dar českých poutníků od českých sklářů, který připomíná sv. Václava, patrona české země. Ve středu 28. září sloužil od 15 hodin Mons. Jan Baxant ve svatopetrské bazilice mši svatou za hudebního doprovodu Severočeské filharmonie Teplice a Kühnova smíšeného sboru pod taktovkou skladatele a dirigenta Jana Zástěry. Mše svatá byla zakončena u oltáře sv. Václava, kde byla pronesena modlitba za český národ a poté zazněla česká státní hymna a svatováclavský chorál. Ve čtvrtek se od 19:30 konal v bazilice na Lateránu slavnostní koncert. V hlavní roli oratoria Nádech věčnosti, o sv. Ludmile, účinkovala pěvkyně Soňa Červená. Hudbu k svatoludmilskému výročí složil Jan Zástěra, který také sám dirigoval.

 Této pouti se účastnila i výprava Litoměřické diecéze pod vedením litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta. Mezi účastníky byla i skupina z Jablonného v čele s otcem Pavlem a otcem Štěpánem. Otec Štěpán působí ve Vatikánu a tak si členové výpravy mohli prohlédnout různé sakrální a památné objekty, které se nachází jak ve Vatikánu, tak i v dalších částech Říma. Kromě baziliky sv. Petra a lateránské baziliky to byla např. bazilika Santa Maria Maggiore, bazilika Santa Prassede, bazilika Santa Croce, vrch Kapitol, římské fontány, španělské schody, pomník Viktora Emanuela a řadu dalších.

I přes mírnou trému byla paní tajemnice výborně připravena a líčila nezapomenutelné zážitky z této výpravy. Vyprávění doprovázela fotografiemi z cesty. Mnozí z přítomných do vyprávění zasahovali, neboť Řím a Vatikán rovněž navštívili. Připraveny byly i otázky k Vatikánu a Římu. Věděli jste např. že svatopetrská bazilika může pojmout 60 tisíc věřících a svatopetrské náměstí pojme až 400 tisíc poutníků? Poutavé a zajímavé vyprávění bylo odměněno potleskem a květinou.

 

          V sychraném deštivém pondělí 13. listopadu zaplnilo zasedací síň MěÚ celkem 25 posluchačům. Velmi potěšeni jsme byli přítomností naší starší sestřičky SPHM Chrastava, kterou reprezentovala paní Jana Zahurancová a pan Jiří Šimek. Na programu bylo pokračování vyprávění o lidových zvycích a obyčejích roku, které jsem zahájil v listopadu loňského roku a pokračoval letos v březnu. V březnu jsem se převážně zaměřil na masopust a Velikonoce, které končí svátkem Seslání Ducha svatého. V průběhu Velikonoc je ještě řada svátků, které jsou důležité v hospodářském cyklu roku a ke kterým se váží různé zvyky a obyčeje. Jde o dobu, kdy tmavé noci postupně ustupují, den se prodlužuje a začínají přípravy na zemědělské práce, které končí sklizní. Právě zvyky a obyčeje vážící se k přípravě zahájení zemědělských prací, sklizni a oslavou sklizně byly tématem této přednášky.

          Vyprávění jsem začal sv. Jiřím, na jehož svátek se dle lidové víry otevírá země, objasnil jsem dodnes známý zvyk pálení čarodějnic. Bujará noc posledního dubna nás přenesla do měsíce máje spojeného se stavěním májek symbolizující jaro, ale také lásku. Připomenul jsem svátky sv. Floriána, sv. Jana Nepomuckého a pohyblivý svátek letnice nebo-li svatodušní svátky. Slavily se 50 dnů po Velikonocích. Týden po svatodušní neděli je Slavnost Nejsvětější Trojice a čtyři dny poté Boží tělo (dnes Slavnost Těla a Krve Páně). Letní slunovrat (21. červen) oslavují všechny kultury neboť věřily, že noc o letním slunovratu má výjimečně magickou moc. Na tyto dny připadá svátek sv. Jana Křtitele (24. června), kdy se chodilo na sběr léčivého koření a bylin.  Červenec je měsícem sklizně, které zahajovala sv. Markéta (13. červenec). Úspěšná sklizeň se musela řádně oslavit: dožínky, dočesná, vinobraní a pozadu nezůstal ani len a konopí. Podzimní rovnodennost 23. září znamenala přechod do temné poloviny roku. Byla slavena starověkými kulturami, Kelty i Slovany. Po nástupu křesťanství se oslavy rovnodennosti přeměnily na posvícení. Hned začátkem mlžného a chladného listopadu se od pradávna slavily oslavy zemřelých: Halloween, Svátek Všech svatých a Památka všech zemřelých. Na sv. Martina se konaly často posvícenské hody, jejichž neodmyslitelnou součástí byla pečená husa. Svátek sv. Kateřiny býval ve znamení tanečních zábav. Oslavy spojené se sv. Kateřinou byly poslední v roce. Blížil se advent, tedy doba přípravy na příchod Mesiáše. Svatou Kateřinou jsem své vyprávění ukončil.

          Poslední akcí roku byla výroční členská schůzka, která je popsána v úvodu článku.

 

                                                                         Za Společnost Jaroslav Slabý