Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí

Vítejte na stránce sphmjablonne.websnadno.cz v sekci Akce roku 2022

Společnost přátel historie města Jablonného v měsíci lednu

 

          V pondělí 10. ledna 2022 se v zasedací síni MěÚ sešlo 10 členů Společnosti na první schůzku v letošním roce. Všechny přítomné přivítal předseda Společnosti Jaroslav Slabý. Na lednovou schůzku byla připravena druhá část ohlédnutí za dvacetiletou činností Společnosti. Na prosincové schůzce jsme si v prezentaci připomněli přednášky, procházky po městě a okolí, výlety a zájezdy.

          V lednu jsme v prezentaci s více než 1300 fotek zavzpomínaly na výstavy, které Společnost připravila. Výstavy jsou od roku 2011 neodmyslitelně spojené s Hanou Janďurovou, díky níž patří výstavy mezi naše TOP akce. Připomněli jsme si např. výstavu domácích betlémů (2011), Velikonoční výstavu (2012) a především Šikovné ruce (2014), všichni obdivovali nespočet práce a skvostné exponáty. Nový členové nechtěli ani věřit, kolik šikovných rukou máme v Jablonném. Z dalších výstav to byly Pohledy do minulosti našeho města (2015) či zapůjčené výstavy Franz Clam-Gallas: Pocta šlechtici ducha a muži činu (2015), České tradice (2016) a Velký vlastivědný obraz severních Čech (2017). S velkým úspěchem se setkala i výstava Proměny města Jablonného k stému výročí republiky v roce 2018. Jako poděkování autorům vydalo město Jablonné nástěnný kalendář pro rok 2019 a 2020 se záběry z této výstavy. Zatím poslední výstavou byla výstava Lidové tradice (2019). Pokud jsou k dispozici fotografie byly zachyceny přípravné práce, vernisáže, exponáty či závěrečná poděkování od města. Veškeré výstavy by nebyly možné bez pomoci města Jablonného, které nám zapůjčovalo výstavní prostory či finanční prostředky pokud bylo potřeba.

          V další části byla připomenuta předvánoční posezení, která se konají pravidelně od roku 2003. Poprvé jsme se sešli v restauraci U Lva, kde nás Václav Flegl seznámil s vánočními zvyky a tradicemi. V dalších letech jsme se scházeli v restauraci Venezia na členských schůzích, kam bylo zváno i vedení města. Tato setkání byla kromě shrnutí činnosti a plánů na další rok zpestřena nadílkou. Od roku 2012 jsme se scházeli v restauraci Kino a od roku 2015 jsme využívali sál Společenského centra.

          Na úplný závěr byly promítnuty fotografie z oslav 10. a 15. výročí Společnosti. Plánované oslavy 20. výročí v prosinci 2020 se z důvodu opatření spojených s epidemií Covid 19 nemohly uskutečnit a nekonaly se ani v roce 2021. Proto byla činnost Společnosti připomenuta na stránkách Zpravodaje a těmito prezentacemi.

            

                                          Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí v měsíci únoru

 

          V pondělí 14. února na svátek sv. Valentýna zaplnilo zasedací síň MěÚ v Jablonném 27 posluchačů, kteří se přišli společně s Lenkou Novákovou toulat okolím Jablonného. Všechny přítomné přivítal Jaroslav Slabý, mezi hosty jsme rádi viděli zástupce naší starší sestřičky SPHM Chrastava Janu Záhurancovou a Jiřího Šimka či manžele Bindrovi z České Lípy. Předseda seznámil účastníky s dalšími plány a omluvil se, že ze zdravotních důvodů některých přednášejících není ještě pevně stanoven program příštích schůzek. Pro některé akce využijeme nabídku z městské knihovny. Poté již předal slovo přednášející Lence Novákové, která velmi ráda putuje a poznává nová místa. Pro dnešní přednášku si zvolila Jablonné a jeho okolí v pomyslné kružnici o poloměru 12 km od středu města. V tomto území nám představila několik tras, které prošla či projela na kole. Všichni jsme tedy namasírovali svaly a vyrazili.

          První trasa nám byla všem velmi dobře známa, směřovala přes Markvartice, kolem rybníka, kapličky, nově restaurovaného tzv. Jarischova kříže ke Zdislavině studánce. Zde krátká odbočka k ledopádům a návrat ke kapli Nejsvětější Trojice a výšlap lipovou alejí k Bredovskému letohrádku. Alej zdobí několik soch ze sochařských sympozií a od jedné se naskýtá úchvatný pohled na Jezevčí vrch (též Limberk či Jílový vrch) s národní přírodní rezervací na vrcholu. Kolem roubených a hrázděných chaloupek jsme došli k zámku a pokračovali k lesnímu hřbitovu. Jedná se o největší hromadný hrob vojáků sedmileté války na našem území. Upomíná na vojáky raněné v bitvě u Hochkirchu, kteří byli převezeni na Lemberk (zde byl zřízen lazaret), ale na následky zranění a vlivem nedostatečné péče zde více jak tisícovka mužů zemřela. Pohřbeni byli v nedalekém lesíku, pietní místo připomíná dodnes kříž mrtvých. Pokračovali jsme dále na Janovice. Malá odbočka nás zavedla k tzv. „menhirům“. 21 čedičových sloupů z Polevska zde v roce 1991 vztyčil akademický sochař Jiří Beránek. Své dílo symbolizující spojení starých a nových kultur a civilizací nazval Bezčasí. Kolem výklenkové kapličky nás silnička zavedla až na okraj Janovic, kde nás upoutala čtvercová kaple, od ní jsme pokračovali k tzv. poustevnám. Do těchto míst se měli uchýlit po zrušení dominikánského kláštera v Jablonném dva bratři Thomas a Valerián. Po vzoru sv. Zdislavi se věnovali léčitelství a na zdejší škole vyučovali náboženství.

Další trasa vedla od skalní věže Havran na Jitravském vrchu ke zřícenině hradu Roimund z 1. pol. 14. století. Hrad byl postaven s povolením Karla IV. a na jeho počest nesl i název (z francouzského Roi munt – Královská hora). Kolem studánky pod Velkým Vápenným jsme se dostali na Krkavčí skály u Křižan. Nádherné skalní útvary jsou rájem horolezců, kteří skalám přezdívají Vajoletky. S výhledem na vrcholek Stříbrníku jsme zamířili směrem ke Stráži pod Ralskem. I zde jsme poznali mnoho zajímavých míst. Vystoupali jsme na zbytky skalního hrádku Stohánek na vrcholu pískovcového suku Stoh. Hrad je prvně zmiňován roku 1431 a naposledy roku 1453. Krátce nato patrně zanikl. Roku 1760 zde byla zřízena poustevna. Odtud jsme zamířili kolem Sochorova pomníku přes přírodní rezervaci Divadlo, kde jsme se pokochali skalnímu útvary Palice či Švarcvaldskou bránou, směrem na zříceninu hradu Děvín. Následoval přesun a výstup na Ralsko se stejnojmennou zříceninou hradu a malý odpočinek na Juliině vyhlídce. Pro svou manželku Julianu ji nechal vybudovat František hrabě Hartig. Cestou ke Stráži jsme nemohli vynechat technickou kulturní památku průrvu Ploučnice u Novin pod Ralskem (kdysi zvanou též Pekelný jícen či Čertova díra). Jedná se o podzemní náhon bývalého hamru, který stával v místech dnešního jezírka. Ploučnice zde vtéká do soutěsky mezi strmými pískovcovými stěnami a protéká dvěma tunely dlouhými 13 a 50 metrů. Tunely byly kopány krumpáči v 16. století a mají výšku 4 metry.  Dnes je místo vyhledávaným cílem vodáků, cyklistů a geocacherů. Zakrátko nás již vítala Stráž pod Ralskem se svou dominantou zámkem Vartenberk. Původní strážní hrad založený Markvartici byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek a roku 1645 poškozen švédským vojskem. Po dokončení zámku v Mimoni se Hartigové přestěhovali a zámek se stal sídlem velkostatku. Po požáru roku 1987 se stal ruinou a postupně je obnovován. V blízkosti zámku jsme shlédli další zajímavosti Boží hrob a kapli sv. Jana Nepomuckého (od roku 2001 převzala pravoslavná církev – chrám velkomučedníka Pantelejmona).

Další putování jsme zahájili opět u Jítravy u přírodní památky Bílé kameny, které svou bělostí a tvary připomínají stádo slonů a proto se také nazývají Sloní kameny či Sloní skály. Přes Sloní kameny jsme zamířili na vrch Vysoká a odpočinuli si u Landvašského kříže, abychom dále putovali na Ostrý vrch a přes Horní Sedlo na Horní skály. Jde o skupinu osmi skalních věží pojmenovaných Velká a Malá Smrtka, Liberecká věž, Gahlerova věž, Cvičná věž, Dvojče, Sokol a Zub na jižním svahu návrší Hřebeny hojně vyhledávané horolezci. Přes Vraní skály jsme vystoupali na Popovu skálu a pokochali se nádhernými výhledy do okolí. Krátce nato jsme překročili hranice a navštívili zříceninu strážního hradu Karlsfried, vystavěného Karlem IV. na ochranu obchodní stezky do Lužice. Nejednalo se o panské sídlo, ale strážní hrad spojený s celnicí. Ze skalní vyhlídky Scharfenstein se nám naskytl neopakovatelný pohled na lázeňské městečko Ojbin se zříceninou stejnojmenného hradu a kláštera. Následoval výstup na výrazný znělcový vrchol Hvozdu (Hochwald) přes který vede státní hranice. Na německé straně se nachází restaurace a rozhledna z roku 1892 s kruhovým rozhledem. Na vyhlídkové plošině byl postaven kříž. Přes Jonsdorfské skalní město a Jánské kameny jsme se vrátili zpět na českou stranu hranice a pokračovali přes Krkvačí kameny na Luž. Od roku 2020 je na vrcholu postavena rozhledna. Na hraničním přechodu Dolní Světlá – Waltersdorf jsme si připomněli události spojené s rokem 1938 a byli jsme upozorněni na hraniční Trojhran – žulový sloupek s počátečními písmeny tří panství, které se zde stýkaly (R – Rumburk, RE – Reichstadt/Zákupy a Z – Zittau/Žitava). Cesta vedla dále kolem přehrady Naděje, Sirného pramene, Kaufmanova buku k Bedřichovskému viklanu (nedokonale vyvinutý viklan mezi vrcholy Bouřný a Kobyla) a dále na zříceninu hradu Milštejn. Upozorněni jsme byli na Křížovou věž nad osadou Naděje. V 19. století zde svítila po celou noc lucerna, kterou jsem za soumraku vynášel na nepříliš snadno přístupný vrcholek místní tkadlec Josef Weiss více jak třicet let. Po jeho smrti se již nikdo odvážný nenašel. V okolí Mařenic jsme navštívili skalní reliéfy Útěk do Egypta znázorňující sv. Josefa s oslíkem, na kterém se veze P. Marie s Ježíškem v náručí a Nejsvětější Trojici. U Skály smrti jsme si připomněli legendu o dívce, kterou pronásledoval rytíř a ona se v zoufalství vrhla ze skály. Zachránila se díky mechu a široké sukni, zatímco rytíř se svým koněm se utopili v propasti. Aniž bychom se nadáli ocitli jsme se ve Švýcarsku, ovšem tom Kunratickém (další hezký zde). I zde jsme byli upozorněni na mnoho přírodních či lidskou rukou postavených zajímavostí: Skalní kaple, Karlův odpočinek, jeskyně Waltro, lesní divadlo, Schillerovu vyhlídku či Křížovou cestu na Kalvárii u Cvikova. Zalesněným údolím lemovaným skalami (Údolí Samoty, Údolí vzdechů) jsme se dostali do Radvance, kde jsou skalní reliéfy Krista a odtud to byl již kousek do Sloupu v Čechách. Zde jsme si připomněli poustevníka Samuela Görnera, který dodnes z hradu sleduje dalekohledem svou jeskyni na protějším svahu, navštívili jsme lesní divadlo z roku 1920 i Samuelovu jeskyni. Neopomněli jsme navštívit Smolný (Modlivý důl), kde nechala koncem 18. století vytesat Alžběta hraběnka Kinská kapli upravenou po vzoru jeskyně v Lourdech. Zastávku jsme si udělali také v Zákupech, jejichž návštěvu plánujeme uskutečnit. Zde jsme byli upozorněni nejen na největší dominantu zámek, kostel sv. Fabiána a Šebestiána, monumentální morový sloup či chátrající klášter kapucínů, ale i na historický klášterní most a půvabné domky v okolí Svitávky. Přes Velenice jsme se vydali k Brništi a cestou připomněli ve skále vytesaný Boží hrob. Stezkou mezi skalami v okolí Brniště jsme byli upozorněni na tzv. Land art – nově vytvořené skalní reliéfy. Poté jsme se již vracely zpět do Jablonného. Cestou jsme míjeli Schörterovu kapli, rybníky na Růžovém potoce, tvrz Tlustec, zámek Dolní Valtinov či kostel sv. Jana Nepomuckého.

Ač se na počátku zdálo, že 12 km je poměrně malé území poznali jsme díky Lence mnoho zajímavých míst, pro některé dosud neznámé. Při velmi zajímavém a poutavém putování čas plynul jako voda a v půl osmé jsme se neradi loučili. Skvělá příprava, bohatá obrazová prezentace a výtečný přednes vynesl Lence zasloužený potlesk. Jelikož je Lenka v putování a poznávání velmi zdatná je jisté, že nešlo o poslední cestovatelskou přednášku a zase někdy společně vyrazíme.

 

                                          Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí v měsíci březnu

 

         Pravidelná schůzka Společnosti se uskutečnila v pondělí 14. března 2022 v 17 hodin v zasedací síni MěÚ. Všech 25 přítomných přivítal předseda Jaroslav Slabý a rozdal plán akcí na 1. pololetí tohoto roku. Dále informoval o křtu knihy Krajem svaté Zdislavy, kterou připravil Vlastivědný spolek Českolipska k životním jubileím historika Ladislava Smejkala a fotografa Vladimíra Štěpánského. Křest se uskuteční v dominikánském klášteře v Jablonném v neděli 20. března. Poté již mezi námi přivítal naší čestnou členku Jaroslavu Šiftovou, kterou mezi námi vždy rádi vítáme a předal jí slovo.

         Jaroslava Šiftová si připravila cyklus symbolika Libereckého kraje a jak sama sdělila, inspiraci našla u svého syna, který se po odborné stránce věnoval důležitosti regionálních symbolů (jeho přednášky 11.9.2017 a 12.11.2018). Cyklus rozdělila na tři části. První část Krajinná a přírodní symbolika Libereckého kraje krásně navazovala na únorovou cestovatelskou přednášku Lenky Novákové. V úvodu vysvětlila pojem symbolu a pohledu na něj. Jde o velmi složitou záležitost, neboť každý je chápe zcela jinak a ne každý se s nimi ztotožňuje. Na „ledovci“ prvků ukázala, jak symboly formují regionální identitu a symboliku regionu. A právě krajinné a přírodní dominanty jsou nejsilnější. Na několika příkladech ukázala, jak různě mohou být chápány.

Bezděz – přírodní rezervace, krajinná dominanta, hrad, koupání na Mácháči, Karel Hynek Mácha, vězeň na Bezdězi – Václav II.

Frýdlant – hrad a zámek, Albrecht z Valdštejna, pivovar, odsun Němců, redernovské mauzoleum v místním kostele

Ralsko – dominantní vrch se zříceninou hradu, vojenský prostor, největší obec, nejstarší kostel, prusko-rakouská válka 1866, přírodní krásy a zajímavosti

Hamr – rekreační oblast, vodní sporty, rybolov, těžba uranu

         Liberecký kraj je co do rozlohy druhý nejmenší (3163 km²), ale zato velmi rozmanitý a oplývá značným přírodním bohatstvím. Zahrnuje čtyři okresy: Liberec, Jablonec nad Nisou, Semily a Česká Lípa. Územně náleží k Českému masivu, který je jednou z nejstarších částí evropské pevniny. Má značně členitý a rozmanitý krajinný reliéf, kde jsou dominantní zejména Lužické a Jizerské hory na severu a Krkonoše na severovýchodě, výrazné jsou též kužele Ralské pahorkatiny na jihozápadě, mírně zvlněná je Frýdlanstká pahorkatina ve Frýdlanstkém výběžku a Žitavská pánev, jejíž součástí je i Liberecká kotlina. Kraj protíná úhlopříčně Ještědsko-kozákovský hřbet. Nejvyšším bodem je hora Kotel v Krkonoších (1435 m n m) a naopak nejnižší bodem je hladina říčky Smědé, když v obci Višňová opouští republiku (208 m n m). Krajem prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem a protéká zde Jizera, Lužická Nisa, Smědá, Ploučnice, Kamenice, Mohelka, Svitávka, Panenský potok a řada drobných toků. Na horních tocích můžeme nalézt množství vodopádů (Jedlový důl, Mumlavský vodopád, Štolpichy, vodopád na Černém potoce a další). Na vodních tocích je řada přehrad, které mají elektrárny či slouží jako zásobárna vody: Bedřichov, Fojtka, Harcov, Josefův Důl, Mlýnice, Mšeno, Souš, Jablonec nad Nisou, Protrženka. Vodní plochy se nacházejí převážně na Českolipsku, kde dominuje největší rybních – Máchovo jezero. Známá je i soustava 23 Holanských rybníků, přírodní rezervace Břehyně- Pecopala, Hamerský či Novozámecký rybník. Do kraje zasahuje několik velkoplošných chráněných území: Krkonošský národní park, CHKO Kokořínsko, CHKO Lužické hory, CHKO České Středohoří, CHKO Jizerské hory a CHKO Český ráj. Je zde 8 národních přírodních rezervací, 8 národních přírodních památek, 36 přírodních rezervací, 68 přírodních památek, 3 chráněné přírodní parky. Flora a fauna je zde zastoupena výskytem několika vzácných, chráněných či endemických druhů.

         Tímto bohatým územím jsme během přednášky putovali díky poutavému výkladu „naší Járy“. Začali jsme na nejvýznamnější dominantně Ještědu dalece přesahující region. Jde nejen o krajinný, ale i architektonický symbol opředený spoustou pověstí a zajímavou historií. Zmíněny byly pověsti o čertech na Ještědu a o křemencovém krejčíkovi. Připomenut byl i nedávný pád lanovky, který již také bude spjat s Ještědem. Z Ještědu jsme se přesunuli do Jizerských hor, které jsou velmi bohaté a rozmanité nejen do přírodních krás. Nachází se zde největší množství rozhleden, z nichž většina má počátky u německých horských spolků, ale staví se i v dnešní době. Více byla přiblížena rozhledna Štěpánka a pověst k ní se vážící. Jizerky jsou spojovány se sklářstvím, lyžařskými areály a vůbec zimními sporty. Výraznou osobností spojenou s Jizerskými horami a Krkonošemi je Jan Josef Antonín Eleazar Kittel, též „Faust Jizerských hor“, „severočeský Faust“, „černokněžník ze Šumburku“, „ďáblův doktor“ apod.  Slavný lékař a léčitel 18. století. Skutečná historická postava je dodnes opředená množstvím legend, které se velmi krásně poslouchaly. Připomenut byl i duch Muhu, stvořený Krakonošem a Rampušákem, který z vrchu Muchov stráží Jizerské hory a víla Izerína, princezna na hradě Hvězda, která prchla přes vynuceným sňatkem a azyl našla uvnitř kopce Bukovec.

         V Krkonoších nebylo možné nezmínit jeho vládce, kterým byl původně zlý Rübezahl (=Řepočet), který se časem vyvinul v dobrého Krakonoše, kterého mnozí máme spojeného s libereckým rodákem Františkem Peterkou. Prošli jsme si pochopitelně i významné dominanty stejně tak jako i v Lužických horách a Ralské pahorkatině.

         Během přednášky jsme procestovali kraj doslova skrz na skrz, připomněli si všechny krajinné i přírodní dominanty, významné osobnosti, pověsti a legendy, ale i současnost. Vše bylo doprovázeno velmi bohatou obrazovou prezentací. Dokonalá příprava a především vynikající výklad byl odměněn zaslouženým potleskem a všichni se již těšíme na další části tohoto cyklu. Ještě jednou děkujeme za úžasnou přednášku.

 

                                               Za Společnost Jaroslav Slabý

 

 

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí v měsíci dubnu

 

         Na tzv. Modré pondělí 11. dubna zaplnilo zasedací síň MěÚ 20 posluchačů, kteří dorazili na pravidelnou schůzku naší Společnosti. Všechny přítomné přivítal předseda Jaroslav Slabý a omluvil se za zpoždění způsobené dopravním omezením.

         Pro dubnovou přednášku byla vybrána postava posledního rakousko-uherského císaře a českého krále Karla I. Habsbursko-Lotrinského, od jehož úmrtí uplynulo 1. dubna sto let. O jeho životě a osudech se mnoho neví, neboť stál ve stínu svého prastrýce Františka Josefa I., který vládl 68 let a zemřel roku 1916 v době první světové války. Karel vládl pouhé dva roky a ve velmi bouřlivém období, které skončilo rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem řady nástupnických států. Osudy tohoto panovníka jsou natolik zajímavé, že stojí za to je připomenout. O to více, že ač Karel I. Jablonné nikdy nenavštívil, je zde přítomen. Na oltáři sv. Kříže s Pietou v místní bazilice minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy se nachází obrázek bl. Karla s jeho ostatkem.

         U Františka Josefa I. i Karla I. se velmi často setkáváme s názorem, že nebyli čeští králové, protože se nikdy nenechali korunovat svatováclavskou korunou. Proto jsem se v úvodu zaměřil na vysvětlení. Musel jsem se však vrátit hodně hluboko do minulosti a to do roku 1212. Někteří si toto datum vybaví a spojí se Zlatou bulou sicilskou, která ustanovuje Království české. Českým panovníkům potvrzuje dědičnost královského titulu, s tím, že náleží tomu, koho Češi za krále přijmou. O královské korunovaci se Zlatá bula nezmiňuje. K důstojenství krále tedy český král nepotřeboval korunovaci, ale přijetí za krále. Královské důstojenství je svatým úřadem, je z vůle Boží dědičné, neměnné a z lidské vůle jej nelze zrušit, pokud je naživu jediný oprávněný dědic. Podle tradice byl kníže Přemysl vyvolen na základě věšteckého výroku kněžny Libuše, čímž bylo splněno vyvolení Přemyslovského rodu. Karel I. pochází v ženské linii z přemyslovského rodu a nepřímým potomkem sv. Ludmily i Karla IV. Je tedy oprávněným českým králem. Dále jsem se zaměřil na číslování českých králů: císař Karel IV. byl českým králem Karlem I., císař Karel VI. českým králem Karlem II. a tedy císař Karel I. byl českým králem toho jména třetí.

         Poté jsem již přešel na osobnost Karla. Narodil se 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug. Otcem byl arcivévoda Otto (synovec Františka Josefa I.) a matkou Marie Josefa Saská. Objasnil jsem okolnosti, které dovedly Karla až na trůn, neboť v době jeho narození bylo velmi nepravděpodobné, že by na něj mohl dosáhnout. Pokračoval jsem tradičním vzděláním, které bylo na přání rodičů „modernizováno“ a doplněno i vyučováním veřejným na Skotském gymnáziu a následným studiem na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Stejně jako u ostatních arcivévodů se Karel stává vojákem a část služby tráví v Čechách – převážně v Brandýse nad Labem. O jeho pobytu v Brandýse informoval tisk i městská kronika a některé příhody jsem zmínil. Nemohl chybět ani sňatek se Zitou Bourbon-Parma, který jsem promítl na filmu s komentářem Karla Čáslavského z cyklu Hledání ztraceného času. Mladý pár pobýval zpočátku u Karlova pluku v Brandýse nad Labem. Na tento pobyt oba vzpomínali jako na nejkrásnější léta svého života. Poklidný rodinný život byl nečekaně přerušen 28. června 1914 výstřely v Sarajevu a Karel se ve 27 letech stává následníkem trůnu a Zita korunní princeznou. Měsíc nato vypuká první světová válka, během které umírá císař František Josef I. a devětadvacetiletý Karel se stává císařem. Jednou z prvních změn bylo ignorování přísného dvorního protokolu, který se projevil již na pohřbu Františka Josefa.  Přebírá velmi těžké dědictví, říše vyčerpaná válkou vojensky, hospodářsky i politicky. Vyskytovaly se i národnostní problémy.  Prvním krokem bylo odstranění vojenské diktatury a zodpovědnosti velení armády hlavě státu. Jeden z generálů o něm mj. napsal: „… maximálně udělal tu chybu, že zbytečně neproléval krev svých vojáků“. Dokázal tím, že ani ve válce není třeba vzdávat se katolické morálky, ale je možné ji uplatňovat. Kritická situace říše nedovolila Karlovi uskutečnit plánované reformy a 30. prosince 1916 je korunován uherským králem. Korunovaci jsme mohli opět shlédnout na filmu. Jelikož sám Karel bojoval na frontě, poznal hrůzy války, mrtvé i raněné vojáky a zbídačené civilní obyvatelstvo snažil se po celou dobu vlády tento konflikt ukončit. Pochopitelně chtěl zachovat monarchii jako společný domov všech národů, kterým vládl.  Když selhala oficiální jednání, přikročil na jaře 1917 se Zitou k tajné diplomacii. Prostředníky byli Zitini bratři Sixtus a Xaviér. Špatnou hospodářskou situaci řešil sociální reformou, kdy byla přijata řada sociálních zákonů a bylo zřízeno Ministerstvo sociálních věcí a Ministerstvo zdravotnictví, aby stát mohl tyto oblasti řídit. Opatření sice zcela neodstranila bídu, ale Karlovo nasazení zaslouží obdiv a úctu. Aby napravil justiční křivdy a zklidnil situaci v monarchii, vyhlásil amnestii. Tajná mírová jednání zjara 1917 ožila roku 1918 (Sixtova aféra) a silně zdiskreditovala Karlovo postavení. Dostal se do pozice německého vazala bez možnosti samostatně jednat a uzavřít mír. Dohodové mocnosti dospěli k názoru, že Rakousko-Uhersko, jako vazal Německa, nemá právo na další existenci. Dne 16. října vydává císař Karel I. manifest, kterým byly na území Rakouska zřízeny národní státy, který byl především slibem, že jakmile skončí válka, přistoupí panovník k velké přestavbě říše. Bylo však již příliš pozdě, nikdo se nechtěl stavět cílům vítězných států Dohody. Dne 27. října přijímá Karel podmínky prezidenta Wilsona v naději, že jsou možná ještě další jednání. To však bylo pochopeno jako signál pro vyhlášení samostatných států. Karel vyhlašování samostatnosti bral na vědomí a případně je legitimizoval s cílem zabránit použití násilí, občanské válce či krveprolití.

         V poslední části jsem se zaměřil na osudy Karla a jeho rodiny, kdy byl nakonec donucen k odchodu do exilu, neboť se nechtěl vzdát nároků na trůn. Ani v exilu nepřestal Karel sledovat situaci a v roce 1921 se dvakrát pokusil o převzetí moci v Uhrách. Při druhém restauračním pokusu byli Karel se Zitou, která jej doprovázela, prvním panovnickým párem, který použil letadlo. Po neúspěchu, na který z dokumentu zavzpomínala císařovna Zita osobně, byli internováni na ostrově Madeira, kde Karel 1. dubna 1921 zemřel. Papež Jan Pavel II. prohlásil 4. října 2004 služebníka Božího Karla I. z Domu Rakouského blahoslaveným. 

         Přednáška byla doplněna velmi bohatou obrazovou prezentací s několika filmovými záběry a sklidila zasloužený potlesk.

                                                         Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města v měsíci květnu

 

         Pro měsíc květen jsme využili nabídku knihovnice Dany Zpěvákové, která nejen pro nás zajistila besedu s četníkem Michalem Dlouhým o četnících a Četnických humoreskách. Tato beseda byla plánována již před dvěma lety, kdy nám ji překazila epidemie Covid-19. Schůzka se uskutečnila v pondělí 9. května v 17 hodin v sále Společenského centra, který postupně zaplnilo 27 posluchačů.

         Dana Zpěváková mezi námi přivítala plk. JUDr. Michala Dlouhého Ph.D., který byl stylově oblečen v četnické uniformě. Michal Dlouhý pracoval léta v „policejních“ službách a od roku 2021 působí jako dokumentátor v Muzeu Policie ČR. O četnictvo se zajímal již během studií, kdy sepsal diplomovou práci na téma „Organizace Československého četnictva v letech 1918-1938“. Následovala rigorózní práce na téma „Vývoj četnické pátrací služby v Československu do roku 1938“ a v rámci doktorského studia práce „Kriminalistika u četnictva na území České republiky“. Dlouhodobě se věnuje historii výkonu bezpečnostní služby na našem území. Na toto téma publikoval řadu odborných pojednání a je autorem mnoha knižních titulů.

V úvodu nás Michal Dlouhý seznámil s historií četnictva.      Předchůdce četnických sborů můžeme hledat v napoleonské Francii, kde byl roku 1798 zřízen zvláštní sbor gens d´armes k obstarávání veřejné bezpečnosti. Takový sbor byl zřízen v Lombardii. Po Vídeňském kongresu připadla Lombardie Rakousku, které si ponechalo i tento sbor, který měl udržovat v dobách míru veřejný pořádek a bezpečnost na území Lombardie a jižního Tyrolska a za války vykonávat vojenskou policii.

         Po lombardském vzoru bylo roku 1849 zřízeno četnictvo na celém území Habsburské monarchie. Rakousko-Uherské vyrovnání (1867) znamenalo zrušení četnictva v Uhrách, kde však bylo znovu obnoveno roku 1881. Od počátku bylo a zůstalo četnictvo vojensky organizovaným sborem. V Rakousku-Uhersku tvořilo samostatný vojenský útvar, v jehož čele stála četnická generální inspekce. Bylo součástí armády a dělilo se na pluky, které byly časem přeměněny na zemská četnická velitelství. V sídle každé zemské vlády bylo zřízeno zemské četnické velitelství a v sídle okresního úřadu okresní četnické velitelství. Četnictvo postupně přestalo být součástí vojska, ale zůstávalo vojskem po právní stránce. V záležitostech bezpečnostní služby podléhalo politickým úřadům okresním a zemským a ve věcech vojenských, hospodářských a správních četnickým představeným. V obou směrech bylo podřízeno ministerstvu zeměbrany. Hlavním posláním bylo udržování veřejného pořádku a bezpečnosti. První úpravy instituce četnictva stanovil zákon ze dne 26. února 1876, číslo 19 ř.z., který nahradil zákon číslo 1 ř.z. z 25. prosince 1894.

         Nová Československá republika převzala četnictvo a jeho definitivní podobu stanovil zákon o četnictvu č. 299/1920 Sb. Četnictvo dle tohoto zákona bylo definováno jako: "Vojensky organizovaný sbor strážný, jenž určen jest k tomu, aby podle stávajících zákonný předpisů a podle nařízení příslušných úřadů státních udržoval v celém území Československé republiky veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost." Četnictvo bylo v oblasti vykonávání bezpečnostní služby podřízeno státním politickým úřadům, v oblasti výcviku, vyučování, kázně a kontroly služby, ve věcech správních a hospodářským podřízeno četnickým důstojníkům. V obou oblastech podléhalo ministerstvu vnitra. Organizace četnictva musela rovněž odpovídat organizaci ostatních úřadů a v místech sídel politických a soudních úřadů byla zřizována přiměřená četnická velitelství. Až do správní reformy roku 1927 fungovalo četnictvo s pěti zemskými četnickými velitelstvími v sídlech zemských úřadů. Tato správní reforma administrativně sloučila zemi Moravskou a Slezskou v zemi Moravskoslezskou a stejně tak byla sloučena i dotčená zemská četnická velitelství. Zemská četnická velitelství sídlila v Praze (č.1), v Brně (č.2), v Bratislavě (3) a v Užhorodě (č.4). Pod tato velitelství spadala okresní četnická velitelství, kterým podléhalo vždy několik četnických stanic. Stanice byly nejnižším článkem v organizaci čs. četnictva a zahrnovala zpravidla katastry 4-5 obcí. Zde vykonávaly četnické hlídky pravidelnou pochůzkovou činnost, která byla společně s dokonalou znalostí místních poměrů zárukou zachování bezpečnosti na území obvodu. Na jednotlivých stanicích byla vedena evidence hledaných osob z obvodu stanice a rovněž evidence rejstříku trestů všech osob narozených v dotčeném obvodu. Veškeré objasňování zločinů, zadržování pachatelů a pátrání po odcizených věcech bylo v kompetenci místních četnických stanic. Po usnadnění vyšetřování těžších zločinů a komplikovanějších kriminálních případů bylo v lednu 1928 zřízeno 40 specializovaných pátracích stanic, kde působili odborníci různých kriminalistických oborů. Rozvoj motorizace si vynutil roku 1935 zřízení četnických silničních kontrolních stanic. Nárůst špionážních přeletů čs. hranic německými a maďarskými letadly po roce 1933 si vyžádal roku 1935 zřízení četnických leteckých hlídek. Po převzetí moci nacisty v Německu došlo ke zřízení četnických pohotovostních oddílů, které byly roku 1937 začleněny do struktur Stráže obrany státu. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se četnictvo stalo součástí okupační správy a až na výjimky se příslušníci četnictva zapojili buď do odboje, nebo vykonávali službu formou pasivní rezistence. V květnu 1945 se stali velmi významnou složkou květnového povstání. Po osvobození se četnictvo transformovalo do Sboru národní bezpečnosti.

 

         Historie četnictva zaujala doktora Dlouhého natolik, že se rozhodl rehabilitovat neprávem zapomenuté četnictvo v očích široké veřejnosti. S touto myšlenkou oslovil režiséra Antonína Moskalyka, s kterým natočil divácky úspěšný seriál Četnické humoresky. A právě přípravy na seriál a jeho natáčení byly součástí druhé části besedy. Přednášející je autorem námětů deseti dílů první série a odborný poradce při přípravě a natáčení celého seriálu. Jména hrdinů seriálu jsou skutečná, ale byla jen režijně upravena. Hlavní hrdina Karel Arazím (Tomáš Töpfer) byl ve skutečnosti Josef a nepůsobil jako legionář v Rusku, ale Itálii. Taktéž případy řešené brněnskou pátračkou vycházejí ze skutečných případů, které se staly na území republiky. Připomenut byl např. díl Medovina, kdy se řešilo žhářství selských stodol i krádež včelích úlů svérázné paní Menšíkové (Jiřina Bohdalová), která si chodila neustále stěžovat a pátrání řešila svérázným způsobem včetně mazáním nepříliš voňavých mastí. Úspěch seriálu si vyžádal další pokračování, na kterých se již podílela scénáristka a režisérka Pavlína Moskalyková Solo s dramaturgem Josefem Souchopem, s kterými v březnu 2006 spolupřebíral 1. cenu TÝTÝ za nejúspěšnější televizní seriál roku 2005.

         Na základě požadavku České televize zpracoval původní námět televizního seriálu Zločiny Velké Prahy situovaného do roku 1922, kdy detektivové pražského policejního ředitelství začali působit v obvodech do té doby spadajících do působnosti četnictva. I v tomto případě se vše odehrávalo na základě skutečných případů.

         Jako odborný poradce spolupracoval při natáčení detektivních a kriminálních filmů či seriálů např.: Hříchy pro pátera Knoxe, Hříchy pro diváky detektivek, Příběh kriminálního rady, Muž, kterých vycházel z hrobu a další.

 

Poslední část byla věnována představení publikační činnosti, která je vskutku bohatá. Několik publikací bylo možné zakoupit přímo na místě a nechat si je od autora podepsat a opatřit otiskem repliky dobového četnického razítka. Ke koupi byla i osobní turistická vizitka Michala Dlouhého. Z tvorby Michala Dlouhého: Století četnické kriminalistiky, Trilogie z pátrací služby, Kutnohorská pátračka na stopě, Četnické čtyřlístky,  Četnické trampoty, Humoresky vážně, Páté přikázání, Četnický pes Alto, Ve jménu zákona, Za císaře pána, Četnické historky - ZLOČINY a PŘÍSLOVÍ, Protentokrát - ČETNICKÉ PATÁLIE, Četnické pohádky pro dospělé, Kutnohorská pátračka opět zasahuje, Četnická kuchařka, Četnický pes Alto opět na stopě, Četnické erfolgy, Četnická abeceda, Četník Josef Bojas, ČETNICKÉ PŘÍBĚHY aneb Kutnohorská pátračka na stopě, ČETNICKÉ PŘÍBĚHY aneb Veselé příhody z pátrací služby, ČETNICKÉ PŘÍBĚHY aneb Záhadné historky z pátrací služby, ČETNICKÉ PŘÍBĚHY aneb Případy z pátrací služby, ČETNICKÉ PŘÍBĚHY aneb Ve jménu zákona, ČETNICKÉ PŘÍHODY, ČETNICKÉ PŘÍPADY a další.

Při poutavém povídání čas běžel jako voda a rozcházeli jsme se až po 19 hodině. Četník Michal Dlouhý sklidil zasloužený potlesk. Zásluhu na zdařilé akci má především Dana Zpěváková, které náleží velký dík.

  

                                                         Za Společnost Jaroslav Slabý

 

 

 

Společnost přátel historie města v měsíci červnu 2022

 

Na pondělí 13. června byla plánována přednáška MUDr. Petra Minaříka Marie Terezie. Jejímu Veličenstvu s díky z cyklu Habsburský arcidóm v naší historii. Přednášející se však omluvil.

Zasedací síň MěÚ přesto zaplnilo celkem 20 posluchačů. O pomoc totiž byla požádána naše stálá přednášející PaedDr. Jaroslava Šiftová, která pokračovala v cyklu Symbolika Libereckého kraje. Jistě nebylo čeho litovat. Po první části Krajinná a přírodní symbolika Libereckého kraje (14. 3. 2022) se ve druhé části zaměřila na symboliku historickou. Vynikající příprava a výtečný přednes „naší Járy" je vždy zárukou skvělého zážitku. Opět jsme se tak mohli nezapomenutelným způsobem podívat na věci kolem nás ze zcela jiného úhlu a dozvědět se spoustu zajímavostí. Jelikož se jedná o velmi pestré téma, požádal jsem Dr. Šiftovou, zda by shrnutí nesepsala sama, a bylo vyhověno. Zkrácený text přednášky naleznete pod tímto odstavcem. Při nádherném vyprávění čas opravdu velmi rychle utekl a velice neradi jsme se po 19 hodině rozcházeli. Přednášející sklidila zasloužený potlesk a jako malé poděkování obdržela květiny.

Na samý závěr se řešila otázka autobusového zájezdu. Pozvánku na něj naleznete v tomto Zpravodaji v samostatné zprávě. Ještě jednou velice děkujeme „naší Jáře“ za výtečnou přednášku i nabídku zájezdu.

 

                    Za Společnost Jaroslav Slabý

 

HISTORICKÉ SYMBOLY LIBERECKÉHO KRAJE

 

Každé obydlené místo má své specifické symboly, jevy a prvky, které je charakterizují a prezentují. Patří k nim nejen krajinné dominanty a přírodní bohatství, ale také minulost území, významné události, památky, osobnosti i tradice. Liberecký kraj se může pyšnit nepřeberným množstvím takovýchto historických symbolů, i když svou rozlohou patří k nejmenším, prošel výraznou demografickou i ekonomickou proměnou a bývá označován jako „region s přeměněnou identitou". Bez ohledu na to, že tu většina z nás nemá ,,staleté kořeny", vnímáme bohaté dějiny svého regionu jako součást vlastní minulosti.

Rozsah tohoto příspěvku neumožňuje detailněji analyzovat všechny historické symboly Libereckého kraje, a proto se zaměříme jen na vybrané události a v druhé části (vydané v příštím čísle) na jedinečné památky. Náš region je výjimečný svou dlouhověkou multietnicitou. Přestože jeho větší část byla v minulosti pokryta hlubokými lesy, můžeme v povodí největších toků (Jizera, Nisa, Ploučnice) doložit nečetné pravěké osídlení i „roztroušené" keltské, germánské a slovanské osady. Nálezy římských mincí ze 3. století (Petrovice) dokládají, že naším krajem vedly obchodní stezky spojující antické impérium s Pobaltím. Jejich význam (především žitavské a záhvodské cesty) rostl s formováním českého knížectví. Přemyslovští vládci usilovali o zajištění jejich bezpečnosti, správu regionu svěřovali klášterům a od 13. století zde budovali pro zajištění obrany země i první královské hrady (Bezděz, Děvín, Stráž Houska) Svým věrným dvořanům pak udělovali zdejší území jako výsluhová dominia, Ronovci, Markvartici, Donínové,  Biberštejnové (a jejich vedlejší větve, např. páni z Lipé, Dubé, Valdštejnové, Vartenberkové) zajišťovali bezpečí cest, ale zároveň je využívali pro své obohacení. V oblasti si budovali rezidenční sídla (Lemberk, Grabštejn, Frýdlant), podporovali (německou) kolonizaci pustých oblastí, zakládali kláštery, vsi i města. Díky nim se náš kraj může pochlubit takovými unikáty, jako je architektonicky výjimečná johanitská komenda v Dubu, osobnost sv. Zdislavy jedno z nejstarších poddanských městeček v království s vlastní mincovnou (Jablonné) nebo hornické osady (Bílý Kostel, Chrastava). Během 150 let bylo v regionu vybudováno 51 hradů. Výjimečné nejsou hrady skalní (Sloup, Jestřebí) či využívající krajinných dominant (Trosky, Bezděz). V rámci Čech ojedinělý je vodní hrad Lipý, ale pochlubit se můžeme i specifickým církevním vězením, hradem Hřídelík.

 

Na počátku 14. století patřilo území dnešního Libereckého kraje k nejlépe prosperujícím v rámci celých Čech a místní šlechtici k předním dvořanům přemyslovského i lucemburského dvora. Význam regionu neunikl ani Karlu IV., několikrát ho navštívil, posílil privilegia zdejších měst a založil nejen známý „Velký rybník", ale i několik hradů (Karlsfried). Za Václava IV. byla pozice místní šlechty natolik silná, že se proti slabému“ králi opakovaně bouřila. Za husitských válek stála většina na straně císaře Zikmunda a katolíků, později byla v opozici

 

vůči Jiřímu z Poděbrad. Války vedla i s lužickým Šestiměstím. Při všech konfliktech se opírala o svou „nenahraditelnost" v pozici strážců hranic království i o sílu svých hradních sídel, i když za své postoje tvrdě platila: z obchodních cest protínajících jejich panství se staly vojenské trasy plenících a ničících vojsk, mnohé hrady byly dobyty a vypáleny, podhradí se stávala bitevním polem (bitvy u Chrastavy, Hamrštejna, Turnova).

 

I přes válečné strádání můžeme v poddanských městech již v 15. století doložit různé cechy (pláteníci, soukeníci, řezníci), jejichž produkce nejednou přesahovala hranice Českého království (v Turnově je doložen první perníkářský cech v království). Obchodní potenciál některých řemeslných odvětví si uvědomovaly i šlechtické rody nově příchozí z říšských území (Redernové, Mehlové ze Střelic). Díky jejich aktivitám se některá panství stala baštou církevní reformace, jiná vzorem režijního hospodaření (Frýdlantsko a Liberecko bylo za vlády Redernů hodnoceno jako nejvýnosnější panství v Čechách). Rozvíjelo se rybníkářství, pivovarnictví, soukenická i plátenická výroba, sklářství i těžba barevných kovů. Byly zakládány další lenní vsi a městečka, budovány první renesanční zámky (Horní Libchava, Liberec, Doksy aj.), radnice i měšťanské domy (Česká Lípa).

 

Století hospodářského a kulturního rozvoje přerušila v 17. století třicetiletá válka. Většina severočeské šlechty byla po bělohorské porážce perzekuována, jejich zkonfiskovaný majetek odkoupil Albrecht z Valdštejna a z našeho regionu, i když v něm pobýval jen zřídka, začal budovat frýdlantské vévodství", prosperující zásobárnu císařské armády. (To dosud připomínají Valdštejnské domky v Liberci nebo Valdštejnské slavnosti ve Frýdlantu.) Kraj se ale v téže době stal i „tranzitním územím" armád, několikrát byl popleněn Sasy i Švédy.

 

Po Valdštejnově smrti a konci války získaly mnohá panství „cizí" šlechtické rody (Gallasové, Desfoursové). Přestože podporovali rozvoj tradičních řemesel i zemědělské výroby, kraj procházel dlouhým úpadkem, zapříčiněným válkou, rekatolizací i morem. Cestu z krize hledali někteří feudálové ve zvýšení robotního zatížení a to vedlo k rozsáhlým nevolnickým bouřím. S nimi jsou spjaty nejen známé lemberské události, ale i zajímavá osobnost kováře Andrease Stelziga, ,,drzého" svobodníka, který předal císaři jako první v Čechách poddanskou petici.

 

18. století je v kraji spjato s rozvojem textilních a sklářských manufaktur, ale i se sedmiletou válkou, v jejímž průběhu tudy několikrát prošla rakouská i pruská armáda (v roce 1757 se utkaly v bitvě u Liberce). Opakující se průchody armád sužovaly region také o několik desetiletí později za napoleonských válek. I tato doba ale dala kraji unikát: Jablonné v Podještědí je (možná) jediným místem v severních Čechách, kde roku 1813 v loveckém zámečku Pachtů z Rájova několik hodin odpočíval sám Napoleon Bonaparte. Ani v dalších letech se války kraji nevyhýbaly. Nejvíce byl zasažen v roce 1866 válkou prusko-rakouskou. Ve Stráži nad Nisou ji připomíná pomník Emericha Berty, údajně prvního padlého, v Kuřívodech památník odkazuje k místu bitvy. 19. století je spjato také s prudkým rozvojem průmyslu. Liberec se díky Johanu Liebiegovi stává předním centrem textilního průmyslu, Jablonecko, Železnobrodsko a Novoborsko dominují ve sklářské výrobě, na Českolipsku se rozvíjí strojírenská výroba i potravinářství. A ke slovu se dostává i cestovní ruch a výstavba prvních rekreačních center (Doksy, Hamr na Jezeře, Jizerské hory).

 

Za první světové války se na území kraje nacházelo několik záložních kasáren a lazaretů. Na okraji Liberce a Jablonného byly vybudovány dva velké zajatecké tábory (Ostašov, Laden). V roce 1917 se region stal posledním dějištěm proslulé rumburské vzpoury (hroby popravených na lesním hřbitově v Novém Boru), na podzim 1918 centrem snah o odtržení pohraničí od vznikající ČSR (provincie Deutsch Böhmen). Po překonání poválečné krize prožil region v druhé polovině 20. let šťastné roky konjunktury, poté byl ale citelně zasažen světovou hospodářskou krizí (z 500 000 nezaměstnaných v ČSR žilo cca 80 000 na území dnešního Libereckého kraje) a následnou nacionální radikalizací německého obyvatelstva. V Liberci založená SdP získávala stále více stoupenců (její vůdce Konrád Henlein je další postavou kraje, jež svým, výrazně negativním, významem ,překročila" jeho hranice). V říjnu 1938 byla velká část Libereckého kraje na základě Mnichovské dohody připojena k Německé říši. Za druhé světové války byl region ušetřen přímých bojů, stejně jako v předchozí válce měl „týlový charakter". Významné průmyslové podniky byly transformovány na válečnou výrobu, u mnohých vyrostly koncentrační tábory (Rýnovice, Chrastava, Bílý Kostel nad Nisou, Liberec). Po konci druhé světové války prošlo území zásadní demografickou proměnou. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno a do vnějšího (tzv. německého) pohraničí přišli přistěhovalci z Čech, Moravy, Slovenska i z Volyně. Příhraniční obce zůstávaly vylidněné, tamní podniky a pozemky nevyužité. O společenské či ekonomické oživení neusiloval ani poúnorový režim, zhoršila se i pozice dosud silných, „tradičně českých" středisek. Přestože měly některé podniky v kraji národní i mezinárodní charakter (Textilana, Jablonex, Sklo- export, LVT), centrálně řízené hospodářství, násilná industrializace, těžba uranu a ekologická zátěž spolu s demografickými změnami proměnily území Libereckého kraje v region s intenzivně přeměněnou krajinou. Až v posledních 30 letech se klade vyšší důraz na všestranný rozvoj území. A k tomu jistě přispívá i využití a prezentace historických symbolů regionu.

 

Historie regionu se nepodílí na jeho symbolech jen svým obsahem, tj. událostmi, osobnostmi nebo tradicemi, ale bezprostředně souvisí i s konkrétními místy. V Libereckém kraji se kulturněhistorický odkaz odráží v množství pamětihodností, téměř každá z 215 obcí se prezentuje alespoň jednou konkrétní stavbou či památným místem. Náš kraj je po Praze druhým s největší hustotou chráněných kulturních památek v rámci České republiky. Mezi nejnavštěvovanější místa patří (s výjimkou sakrálních staveb, kterým bude věnován článek na podzim) hrady a zámky. Status národní kulturní památky mají Bezděz, jeden z nejzachovalejších českých raně gotických hradů, hrad a zámek Grabštejn i Frýdlant (oba patří k nejstarším sídlům v kraji). Architektonickým unikátem jsou Trosky, hrad s dvěma věžemi, Babou a Pannou, vybudovaný ve 14. století na čedičovém sopouchu, skalní hrad Sloup vestavěný do mohutného pískovcového bloku nebo královský hrad Houska s cennou gotickou kaplí, údajně kryjící vstup do pekla. Vyhledávány jsou i četné hradní zříceniny: Frýdštejn, Valdštejn, Děvín, Ralsko, Rotštejn a další. Národní kulturní památkou jsou také čtyři zámky: Sychrov, romantické sídlo Rohanů s cenným zámeckým parkem a arboretem, jeden z nejnavštěvovanějších zámků Česka, Lemberk, jeden z nejstarších rezidenčních hradů spjatý se životem sv. Zdislavy, Zákupy, letní sídlo Ferdinanda V. a místo sňatku Ferdinanda d'Este, či Hrubý Rohozec, reprezentativní ukázka proměn zámecké architektury od gotiky po empír. Hrady, tvrze a zámky jsou i místy, kde se odehrává řada tradičních akcí (Valdštejnské slavnosti ve Frýdlantu, Grabštejnské léto, rytířské turnaje na Bezdězu, festival Hrady ad.). Zároveň byly a jsou také významným inspiračním zdrojem předních českých umělců: Bezděz inspiroval básníky K. H. Máchu (stejně jako Trosky nebo Valdštejn) a S. Čecha, malíře A. Levého i hudebního skladatele B. Smetanu (opera Tajemství), Lemberk romanopisce S. Durycha, Frýdštejn K. Světlou, Frýdlant F. Schillera nebo V. Kaplického. Lokality se proslavily i jako místa zvolená filmaři pro natáčení mnoha pohádek a historických filmů.

V Libereckém kraji se nalézá také nespočet památek lidové architektury. V Kravařích stojí jedno z největších roubených stavení v Česku, rychta z roku 1797 se složitou podstávkou, pavlačí v patře a velkou roubenou světnicí. K památným podstávkovým domům, typickým pro oblast Lužických hor i Turnovska, patří i Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova, dům ve Václavicích u Chrastavy nebo stavby v Mařenicích či Heřmanicích. Roubená krkonošská stavení, včetně tzv. krčkových chalup, se nacházejí v Horních Štěpanicích (část Benecka), vyřezávanými lomenicemi se mohou pochlubit roubené domy v Lomnici nad Popelkou, Železném Brodu (Trávníky) i ve Žďáru u Doks. K „lidovým" památkám lze přiřadit též četné mlýny (Beranův roubený mlýn v Trávníčku, Nebákovský mlýn u Troskovic), statky (Kopicův a Šolcův v Českém ráji) i dvory (Hlaváč v Černousích). Lidová architektura je v několika případech základem památkových rezervací a vesnických památkových zón, např. ve Žďáru, Sloupu v Čechách, Karlově (Lomnice nad Popelkou), v osadě Jizerka, Trávníkách či tzv. Kittelovsku v Krásné.

 

Památkové zóny byly vyhlášeny také v 15 městech Libereckého kraje. V každé nalezneme několik staveb či kulturních zařízení, jež jsou typické nejen pro město, ale i pro širší region. K Libereckému kraji neodmyslitelně patří liberecká zoologická zahrada, nejstarší v Česku, proslulá evropsky unikátním chovem bílých tygrů (nedávno ukončeným) nebo takinů čínských. Architektonickou dominantou Liberce je radnice i zdejší „novorenesanční trojúhelník" (Severočeské muzeum, Živnostenská komora, Městské lázně Františka Josefa I.) nebo hrázděné valdštejnské domky. Dominantou České Lípy je vodní hrad Lipý i letohrádek Červený dům, Jablonec nad Nisou je plný nádherných secesních staveb, Turnov se může pochlubit velmi zachovalou Židovskou čtvrtí se synagogou z roku 1719.

 

Nedílnou součástí městské architektury jsou moderní stavby. V rámci kraje patří k nejcennějším budova Krajské vědecké knihovny v Liberci s židovskou modlitebnou, Informační středisko Technické univerzity nebo restaurace Ajeto se sklářským ateliérem v Novém Boru. Vzácnou kombinací architektonické památky, hospodářské tradice a současnosti jsou Pačinkovy Křišťálový kostel a Skleněná zahrada v Kunraticích u Cvikova. Nejdůležitějším moderním symbolem kraje a jeho charakteristickou dominantou je bezesporu vysílač a horský hotel Ještěd, stavba oceněná Perretovou cenou a vyhlášená v roce 2000 českou stavbou století a v roce 2005 národní kulturní památkou. Lesklý rotační hyperboloid, výjimečný svým tvarem, jenž dodal vrcholu hory novou, vyváženou siluetu, byl vybudován podle návrhu arch. Karla Hubáčka, stavba byla dokončena v roce 1973. Lidé (a zdaleka ne jen občané kraje) jej vnímají jako dominantu, nejtypičtější stavbu a symbol Libereckého kraje, architektonický unikát, dokonalé spojení lidského díla s krajinou.

Specifickými památkami a symboly kraje jsou i horské rozhledny (jejich počet je v rámci CR nejvyšší), soustava podhorských přehrad a množství technických památek. V Libereckém kraji bylo na přelomu 19. a 20. století vybudováno několik výjimečných železničních viaduktů (Karba, Kryštofovo Údolí-Novina, Smržovka), unikátem je i ozubnicová železnice na trati Tanvald-Kořenov-Harrachov, překonávající na 12 kilometrech výškový rozdíl 235 m (do provozu uvedena 1902), nebo poklopový jez na Ploučnici v České Lípě z roku 1910. Cennou stavbou je také větrný mlýn holandského typu v Uhelné u Chrastavy, kruhová sušárna chmele v Dubé či barokní papírna v Hamru na Jezeře.

Minulost připomínají rovněž četná muzea a památníky. Na území kraje lze navštívit 57 muzejních expozic. Nejstarším muzeem Libereckého kraje (a jedním z nejstarších v Česku) se stal frýdlantský zámek, jehož interiéry byly pro veřejnost částečně zpřístupněny již v roce 1801. Roku 1873 bylo z iniciativy Liebiegů založeno Severočeské muzeum, později vznikala další oblastní i místní muzea. Vedle historických a vlastivědných v nich nalezneme cenné etnografické expozice, věnované venkovskému životu v jednotlivých oblastech kraje (Krkonošské muzeum v Harrachově, expozice v Kravařích, na Dlaskově statku, na Bělišti v Železném Brodu, skanzeny v Jindřichovicích a Dolní Řasnici). Muzea se věnují i tradičním řemeslům a výrobním odvětvím, např. sklářská v Novém Boru a Kamenickém Šenově, Korálek v Jablonci nad Nisou, Památník sklářství v Kristiánově v Jizerských horách. Další expozice jsou zaměřeny na tradiční zájmy a dovednosti obyvatel kraje. Unikátní je Muzeum betlémů v Kryštofově Údolí, Ski muzeum v Harrachové nebo Muzeum horolezectví v Hejnicích.

 

Liberecký kraj je právem pyšný také na své významné rodáky nebo proslulé návštěvníky, proto i jim jsou věnovány samostatné expozice. V Chrastavě se výstavou v jeho rodném domě připomíná malíř Josef Führich, muzeum v Českém Dubu prezentuje odkaz Karoliny Světlé a její vztah k Podještědí. Osobnosti Karla Hynka Máchy je věnován literární památník Hospitálek v Doksech. V Muzeu Českého ráje v Turnově je oddělení věnované přednímu českému historiku Josefu Pekařovi. Automuzeum ve Vratislavicích nad Nisou připomíná zdejšího rodáka Ferdinanda Porsche, v Krásné (Pěnčín) najdeme muzeum tajemného dr. Kittela, „Fausta" Jizerských hor. Také další památníky jsou věnovány událostem a osobnostem s nimi spjatými. Hrázděná kovárna v Dolní Řasnici patřila svobodnému kováři Andreasi Stelzigovi a v současné době připomíná nejen jeho životní osudy a roli v poddanském povstání v roce 1680, ale i úroveň kovářství v 17. století. Zdislavina studánka, Lemberk a bazilika v Jablonném připomínají život a skutky sv. Zdislavy, mohyla Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší nad Beneckem evokuje tragickou událost z roku 1913 kdy při lyžařském závodě na 50 km ve sněhové bouři zahynul český závodník B. Hanč jeho přítel V. Vrbata. Bludiště Kalich v Besedických skalách (Český ráj) a jeskyně Pustý kostel u Velenic připomínají úkryty českých bratří a evangelíků v pobělohorské době (Pustý kostel je navíc i technickou památkou, neboť zde byla za 2. světové války podzemní továrna). Desítky pomníčků v Jizerských horách „vyprávějí" tragické příběhy ze životů tamních obyvatel i návštěvníků hor. V mnoha obcích nalezneme pomníky padlým z 1. a (méně) z 2. světové války i obětem holocaustu (včetně tzv. kamenů zmizelých). Gdovínův památník u paty liberecké radnice uctívá památku devíti obětí z 21. srpna 1968...

Tak už zbývá jediné: využijte letních dní a za některou z mnoha historických památek se vydejte. Každá si určitě zaslouží Vaši pozornost, každá Vás jistě něčím zaujme.

 

                                                               Jaroslava Šiftová

  

 

 

Společnost přátel historie města v měsíci září 2022

 

3. září - HRADČANSKÉ TOULÁNÍ

 

Společnost přátel historie města Jablonné ho uspořádala v sobotu 3. září 2022 pro své členy a příznivce poznávání krás naší země zájezd na pražské Hradčany. Z Jablonného vyrazilo v 7.30 třicet pozitivně naladěných účastníků, v Mimoni přistoupily další tři dámy (a nenápadný psík, propašovaný v tašce). Za veselého švitoření a pojídání svačin dorazila výprava na předměstí metropole, osvěžila se při hygienické přestávce a pak už byl zahájen opravdový program zájezdu.

Během průjezdu Prahou začala průvodkyně „naše Jára“ vyprávět o Hradčanech a jejich historii, pak se věnovala Pohořelci, a než jsme se nadáli, byli jsme na Dlabačově, kde na nás čekali další členové výpravy. V počtu 39 jsme pak vyrazili za poznáním. Naše první zastávka byla na Pohořelci, minuli jsme Hradčanská kasárna, postáli u pomníku Tychona de Brahe a Jana Keplera a absolvovali školení o přecházení skupiny na zelenou (marně). Prohlédli jsme si průčelí Kučerova domu, fary i Šlikovského paláce, minuli kašnu se sochou Jana Nepomuckého a pozastavili se nad zvláštním průčelím hotelu Questenberg, bývalého klášterního špitálu sv. Alžběty a sv. Norberta. Vzápětí už se před námi otevřel prostor Loretánského náměstí, a aby bylo přivítání dokonalé, loretánské zvonky nám v 10.00 zahrály mariánskou píseň "Tisíckráte pozdravujem Tebe". Oko nezůstalo suché!

Naší první velkou" zastávkou byl nejstarší kapucínský klášter ve střední Evropě, založený roku 1602 Rudolfem II. Díky bratru Tomáši Pracnému jsme si mohli prohlédnout celý areál. Exkurzi jsme zahájili v konventním kostele Panny Marie Andělské. Zde nás bratr nejen seznámil s historií řádu, ale díky němu už také víme, co je porcinkule a proč mají františkánské kazatelny ručičku s křížem. Zaujala nás i chrámová reliéfní křížová cesta od Karla Stádníka a poutavé vyprávění o osudech a "sile" sošky hradčanské Madony (umístěné na bočním oltáři). V boční chodbě kostela nás uchvátil dřevěný a slaměný betlém z 18. století s postavami v životní velikosti. Ovečky kývaly hlavami, na pastvině zurčel potůček, nad jesličkami cinkaly zvonečky, krása! Prošli jsme také sakristií a křížovou chodbou, nahlédli do jedné z cel (některé jsou pronajímány turistům). Bratr nás zavedl i do jedné ze čtyř kvadratur (rajské zahrady). Vnitřní fasádu zdobí čtvery sluneční hodiny, kašnu lekníny, mezi křovím se prohání morče.... šest kapucínů zde má opravdu klidný kout k rozjímání. Poté jsme bludištěm klášterních chodeb dospěli k zimní kapli a odtud vyšli do velké zahrady. Její odpočinková zóna je v jižní části doplněna skleníkem a záhony, za klášterní zdí se krčí domky Nového světa, našeho dalšího cíle. V klášteře se nám líbí, bratr Tomáš má pořád co povídat, ale čas utíká, tak ještě nahlédnout do refektáře, rozloučit se a pokračujeme dál!

Černínskou ulicí vstupujeme do malé čtvrti Nový svět. Zdejší pitoreskní domky jsou "přilepeny" k hradební a klášterní zdi. Dříve tu žili ti nejchudší, dnes umělci, proto bývá tento kout označován jako „pražský Montmartre". Nový svět je také, nejzlatější", najdeme v něm totiž nejvíc domů s přívlastkem „zlatý". Zastavili jsme se U Zlatého bažanta, U Zlaté hvězdy, U Zlatého beránka, žaludu, keře, hroznu, slunce, ptáka Noha... A každý z těch domků může vyprávět o svých obyvatelích, třeba o Tychonu de Brahe nebo Karlu Kachyňovi, o Arnoštu Lustigovi, Jindřichu Polákovi, Janu Zrzavém či Milanu Knížákovi.

Na nároží ulic Černínské a Nový svět u paty Mariánských hradeb vzniklo symbolické náměstíčko čtvrti. Najdeme zde tři domky č. p. 6, jeden dokonce bez dveří, zaujme dům U Raka, jediná pražská roubenka se šindelovou střechou. Bývaly tu stáje, řeznictví i malé byty. Jakub Arbes (umístil sem i děj romaneta Zázračná madona) sem chodil za Josefínkou, žil tu Ota Pavel, dnes je zde penzion a ateliér. Chvilka povídání, pár fotografií a kráčíme dál Novým světem. Co dům, to romantický příběh či architektonický unikát. Dům U Zlaté hrušky býval neblaze proslulým hostincem, dům U Zlatého hroznu postavil Jan Blažej Santini pro svého bratra Františka. Za zdí se ukrývá letní scéna divadla Ungelt, Jelení příkop a potok Brusnice. S Novým světem se loučíme před domem U Zlatého noha, kde bydlel Tycho de Brahe, stoupáme zpět k Loretánskému náměstí a v Kapucínské ulici se ještě zastavujeme před divizními kasárnami a bývalou věznicí. Za jejich branou stojí tzv. "domeček", neblaze proslulé místo krutých výslechů v době poúnorových politických procesů.

Ani jsme se nenadáli a stojíme před Pražskou Loretou, jdeme se podívat, jaké krásy tento areál skrývá. Původně zde byla v roce 1622 z iniciativy Benigny K. Lobkowitzové postavena „loreta", kopie mariánské chýše, údajně ve 13. století přenesené anděly z Nazaretu do italského vavřínového háje (Lauretum, dnes městečko Loreto). V průběhu 17. století byla chýše, zakryta" zdobenou fasádou (s reliéfy se starozákonními a mariánskými motivy), a protože místo bylo hojně vyhledáváno poutníky, brzy přibyly i ambity s kaplemi a kostel Narození Páně, jehož stavbu financovala Marie M. Valdštejnová. Jeho architekty byli otec a syn Dientzenhoferové, ti vybudovali i průčelí areálu. V jeho věži byla roku 1695 instalována slavná zvonkohra Petra Neumanna (30 zvonků, 27 hrajících). Areál je ohraničen ambity, ty jsou zdobeny freskami, které zachycují život Panny Marie, textem mariánské litanie a lunetami s obrazy slavných poutních míst. Na stěnách jsou obrazy svatých ochránců a přímluvců, v rozích a ve středu severní a jižní stěny jsou situovány poutní kaple. Nádvoří zdobí dvě kašny se sochami s motivy Zmrtvýchvstání Krista a Nanebevzetí Panny Marie. Vnitřnímu prostranství vévodí „Santa casa" (chýše). Její bohatě zdobený plášť“ ukrývá malou místnost, napodobeninu Mariina nazaretského domku. Autenticitu má navodit vypadané zdivo (zemětřesení), trhlina (blesk) i torza „původních" fresek. Dva zabudované trámy jsou údajně originály převezené z Loreta! V průčelí stojí stříbrný oltář se soškou loretánské Madony z lipového dřeva, pod ním je hrobka Lobkowitzů. A protože jsme chýší a loretánským prostorem více než nadšeni, nacházíme tady to správné místo na společné foto. Ale je čas vydat se za dalšími krásami Lorety. Čeká na nás kostel Narození Páně s působivým oltářním obrazem Madony od J. J. Heinsche, zajímavými relikviáři prvokřesťanů sv. Felicissima a Marcie (mají podobu postav, kosti a lebky jsou obaleny voskem, těla oblečena) a bohatou barokní výzdobou „korunovanou" nástropní freskou V. V. Reinera Obětování Páně v chrámu. Za pozornost stojí i varhany a boční oltáře sv. Agáty a sv. Apoleny, křesťanských mučednic ze 3. století. Z kostela míříme k nejstarší a nejslavnější ambitové kapli Panny Marie Bolestné. Proslula především díky soše sv. Starosty na bočním oltáři, oblečené v brokátových šatech, s lidskými vlasy a vousy. Bůh ji podle legendy zachránil před sňatkem tím, že jí nechal narůst vousy, otec ji pak kvůli tomu dal ukřižovat, proto prý dosud pomáhá nespravedlivě stíhaným.

Z ambitů jsme vystoupali do prvního patra, zde jsme si prohlédli obrazy slavných donátorek Lorety a zaměřili jsme se hlavně na svatební šaty hraběnky Františky Kolowratové. Byly posázeny 6222 diamanty, nevěsta je darovala Loretě a šikovný zlatník pak vsadil do slavné monstrance Pražské slunce. Na ni a další poklady se jdeme podívat do loretánské klenotnice.

 

Už jsme z těch pražských krás docela zmožení, tak ještě krátká zastávka před Černínským palácem, vzpomínka na Edvarda Beneše a Jana Masaryka, rychlé představení objektů na Loretánském náměstí a pak už hurá na oběd. Odpočatí a posilnění se v 15.00 scházíme před branou Strahovského kláštera. V parku na nádvoří se dozvídáme, že objekt patří již od roku 1143 premonstrátům, že byl od středověku centrem vzdělanosti a proslul svou bohatou knihovnou (ne nadarmo byl v době „znárodnění" v jeho prostorách Památník národního písemnictví). Zaujala nás i budova votivního kostela sv. Rocha, ochránce před morem, ale dovnitř nejdeme, od 90. let je zde galerie MIRO. Naší pozornosti nemůže uniknout Strahovská knihovna, ani schody nás od návštěvy neodradí! Ve spojovací chodbě si vyslechneme povídání o jejím vzniku i pokladech, které tady můžeme vidět. A pak už si prohlížíme Kabinet kuriozit a především nádherné knihovní sály, Filozofický a Teologický. Unikátní je taky Strahovský evangeliář z 9. století, vidět ale můžeme jen jeho kopii. Naše další zastávka je v bazilice Nanebevzetí Panny Marie. Zde se nás ujal mladý premonstrát Tomáš a provedl nás chrámem. Historie objektu nás zaujala, ale rozměry, nástropní fresky, oltářní obrazy a dřevořezby (včetně zdobení lavic a presbytáře) nám doslova "braly dech". Nejcennějším místem baziliky je kaple sv. Voršily a sv. Norberta. Jsou v ní uloženy relikvie obou světců, ostatky zakladatele premonstrátského řádu sem byly přeneseny roku 1627 a sv. Norbert se v té době stal naším zemským patronem. Se Strahovským klášterem se loučíme prohlídkou exteriéru proslulého klášterního pivovaru a na závěr se ještě jdeme pokochat strahovskými zahradami (sahají až na Petřín) a nádhernou vyhlídkou na Prahu. Ta malá zacházka určitě stála za to, Malou Stranu, Petřín, Hradčany i celé město máme jako na dlani.

 

A to už je opravdu všechno. V 17.00 je čas vyrazit domů. Laskavý pan řidič pro nás přijíždí až ke Strahovské bráně, v autobusu dáme odpočinout uchozeným nožkám a namoženým hřbetům, zhodnotíme čerstvé dojmy, a než se nadějeme, jsme doma.

 

Byl to hezký výlet a uskutečnil se především díky sponzorským darům města Jablonné v Podještědí a Mgr. Jindřicha Drába ml, kteří umožnili zajištění a uhrazení autobusové dopravy, a díky obdivuhodné organizaci Hanky Jandurové. Velký podíl na úspěšné realizaci měla i Naďa Pernerová, zabezpečující personální i finanční stránku akce. Moc děkuji Vám všem, milí účastníci, sponzoři a organizátoři.

 

Jaroslava Šiftová

 

12. září – Církevní symbolika Libereckého kraje

 

         Po velmi zdařilém sobotním zájezdu jsme nestačili ani vydechnout a v pondělí 12. září jsme mezi námi přivítali opět Jaroslavu Šiftovou na naší pravidelné schůzce. Zasedací síň zaplnilo 15 posluchačů, aby si poslechli další část cyklu o symbolice Libereckého kraje. Pondělní téma se věnovalo symbolice církevní. V úvodu byly zmíněny typy církevních symbolů regionu zúžené na křesťanskou symboliku. Každý z typů by vydal na několik samostatných přednášek, proto byly zmíněny jen nejvýznamnější příklady.

 

-         církev a historie    Redernovská hrobka v kostele Nalezení sv. Kříže ve Frýdlantě

evangelická rodina v katolickém kostele

Liberecká synagoga – křesťanství x judaismus

Hejnický klášter – internační klášter v 50 letech 20. století

-         církevní osobnosti         sv. Zdislava – přesahuje hranice nejen města, ale i kraje a země

P. Jindřich Václav Gajzler – strážce hrobu sv. Zdislavy

-         církevní komunity         dominikáni v Jablonném – P. Pavel M. Mayer

-         kultovní místa               mariánské poutní místo v Horní Polici

poutní chrám sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném

-         patrocinia             v kraji je 215 obcí a měst, kostelů je více jak 215 a zasvěcených

kaplí více jak 500 – každé zasvěcení je symbolem a odráží módní trendy té které doby

kostel sv. Bonifáce v Liberci – jediný kostel zasvěcený tomuto světci v ČR

-         církevní architektura

 

Pro Jablonné je nejvýznamnějším symbolem sv. Zdislava z Lemberka. Po jejím svatořečení se stala patronkou kraje i Litoměřické diecéze. Překročila tak hranice kraje, regionu i celé země. V republice máme pouze tři významné a výrazné světice, které jsou známé i ve světě: sv. Ludmila, sv. Anežka Česká a sv. Zdislava. Se sv. Zdislavou se pojí vznik poutního chrámu sv. Vavřince a její odkaz nacházíme i jinde: zámek Lemberk se Zdislavinou světničkou, Zdislavina studánka (dříve tzv. Bodlákový pramen) či hřbitovní kaple.

Bazilika minor (menší) – čestný titul významného kostela spjatého se svatým, historickou událostí, zázrakem či vzdělávací aktivitou. Stejně jako baziliky major (větší) podléhají pouze papeži. V republice nalezneme celkem 16 bazilik minor, z nichž 2 jsou v našem kraji: bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném a bazilika Všech svatých v České Lípě s komplexem bývalého augustiniánského kláštera. Jde o velmi cennou komplexní architekturu zahrnující klášter, Svaté schody a Loretu.

Kostelík sv. Jana Křtitele v Nudvojovicích je nejstarším křesťanským kostelíkem v Čechách.  Nalezneme zde i další církevní stavby z 13. století. V Kuřívodech jde o kostel sv. Havla, který dostal později barokní podobu, ale v presbytáři se dochovala původní výzdoba. Do tohoto kostela jezdila z Bezdězu na mše královna vdova Kunhuta s maličkým Václavem. V Českém Dubu jde o johanitskou komendu, kterou v 90 letech 20. století objevil Dr. Tomáš Edel. Pozoruhodné je torzo kostela sv. Jakuba Většího v Jindřichovicích pod Smrkem či kaple sv. archanděla Michaela na Bezdězi. Velkou popularitu má i kaple sv. Barbory na Housce a to nejen díky své unikátní výzdobě ze 14. století, ale především pověsti o bráně do pekel. Oproti gotickému slohu jsou renesanční stavby převážně světské. Jednu z mála renesančních kaplí nalezneme na Grabštejně, zasvěcena je sv. Barboře. Renesance je zastoupena i na kapli sv. Volfganga v Jablonném.

V kraji nalezneme i architektonická NEJ. Největším novogotickým kostelem ve střední Evropě je kostel Narození Panny Marie v Turnově postavený na místě původního gotického kostela založeného Havlem z Lemberka a sv. Zdislavou. Čistě secesní kostely nalezneme v Liberci: kostel matky Boží U obrázku a kostel sv. Máří Magdaleny. Pozdní secesi reprezentuje kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Jablonci nad Nisou, který je současně i nejmladší církevní stavbou z let 1930-1931. Druhou největší kapli v republice nalezneme v Zásadě – kaple sv. Prokopa. V Letařovicích nalezneme u kostela sv. Jakuba Většího v tamní márnici i kostnici. Z množství klášterů zaslouží pozornost bývalý kapucínský klášter při kostele Máří Magdaleny v Liberci, který je nejmladším klášterem v republice.

Liberecký kraj se může chlubit i největším množstvím protestantských kostelů. Po josefínských reformách byla protestantům nařízena přísná pravidla pro sakrální stavby. Stavěly se proto často jen modlitebny či kaple. Připomenut byl např. kostel Dr. Farského v Jablonci nad Nisou, chrám Pokoje v Hrádku nad Nisou, kostel Spasitele ve Frýdlantu.

Ve velkém počtu jsou zde zastoupeny i drobné sakrální památky: Boží hroby (Mimoň, Velenice), skalní reliéfy (Mařeničky), křížové cesty (Cvikov, Liberec, Kamenický Šenov, Svojkov), Pusté kostely v Lindavě, Mariánské, Trojiční i jiné sloupy, Kalvárie, kříže, boží muka, obrazy či sochy svatých, smírčí kříže a další.

Při zajímavém a poutavém vyprávění čas neskutečně rychle plynul. Zaměřili jsme se tedy ještě na nejvíce zastoupeného svatého v kraji, kterým je sv. Jan Nepomucký. Následuje Panna Marie. Po půl sedmé jsme se plni nových informací rozcházeli do svých domovů. V pokračování přednášky se zaměříme např. na ojedinělá patrocinia.

 

Touto cestou ještě jednou děkujeme Jaroslavě Šiftové za organizaci tematické exkurze a její výtečné provádění i za tuto přednášku.

 

                                                             Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Společnost přátel historie města Jablonného v měsíci říjnu

          Měsíc utekl jako voda a opět zde bylo druhé pondělí v měsíci a s ním naše pravidelná schůzka, tentokrát ve spolupráci s městskou knihovnou. Zásluhou Dany Zpěvákové jsme mezi námi mohli opět přivítat PhDr. Renatu Mauserovou. Kronikářka, dlouholetá ředitelka Městského kulturního střediska v Doksech, šéfredaktorka Dokského zpravodaje, ctitelka a znalkyně básníka K. H. Máchy, historička a regionální badatelka přijela mezi nás s velmi zajímavou přednáškou o vývoji názvu Máchova jezera „Rybník mnoha jmen.

         Celkem 16 posluchačů přivítal předseda Jaroslav Slabý a poděkoval Daně Zpěvákové za zajištění přednášky a přivítal mezi námi Dr. Renatu Mauserovou. Jako regionální badatelka se věnovala i vývoji názvu Máchova jezera a vůbec tomu jak se z rybníka stalo významné turistické letovisko.

         Začala založením chovného rybníka Karlem IV. v roce 1366 nebo 1367. První zmínky pocházejí ze dvou kronik.

         Kronikář Beneš Krabice z Weitmile klade založení do roku 1366: ,,toho roku a v tom čase (říjen 1366) pan císař meškaje v Norimberce ustanovil generálním vikářem Svaté říše římské pro Německo svého bratra Václava, vévodu brabantského a lucemburského, a vrátiv se do Čech, zbudoval a vyzvedl rybník podivuhodné velikosti, jakési veliké vodstvo, pod hradem Bezdězem. V těchže dobách se také v Čechách objevil zvláštní druh ryb, dříve tu nevídaný, kterým se po česku říká parmy neboli vousáčci, a to ve velkém množství, takže jich byla v českých vodách veliká hojnost. V témže čase pan císař Karel založil nový klášter na vrchu Ojbíně u Žitavy a usadil v něm mnichy, kteří se nazývají celestini."

         Městský žitavský písař Jan z Gudenu píše o „Hirsbergu nad rybníkem, který tam pán (císař) sám dal zřídit pod Bezdězem“ a jako datum pobytu Karla IV. v Doksech uvádí 18. července 1367.

         Dále připomněla další zmínky o výskytu názvu, který se objevuje v podobách: Velký, Dogezský, Hiršperský, Velký dokeský, Hirschberg See, Großer Teich, Mácha See až po dnešní Máchovo jezero.

         Několikrát jsem zavítal i Karel Hynek Mácha ve třicátých letech 19. století a místním okolím byl velmi okouzlen. Své dojmy a zážitky zanesl do povídky Večer na Bezdězu či jeho nejznámějšího díla Máj. Mácha také poprvé užívá výrazu jezero. V 90. letech 19. století se z Velkého rybníka a jeho okolí stalo místo odpočinku vyšších společenských vrstev. Majitel panství Arnošt hrabě Valdštejn umožnil roku 1896 přístup k rybníku a koupání na vyhrazených místech. Díky tomu se Doksy pomalu proměňují na rekreační a lázeňské letovisko. Místo bylo doporučováno i lékaři jako místo klidného odpočinku, zdravého vzduchu a léčivého bahna. Různé druhy zdravotních koupelí nabízely městské lázně založené roku 1906. Rozmáhá se výstavba hotelů a penzionů.

         Rekreační proslulosti dosáhly Doksy a Staré Splavy po první světové válce. Řada prezentovaných průvodců z dvacátých a třicátých let píše o Doksech jako o Severočeských jezerních lázních nebo jako o Severočeské riviéře. Pozemková reforma zasáhla i majitele panství Valdštejny. Adolf z Valdštejna prodává pozemky na pobřeží Velkého rybníka obci Doksy za podmínky spolupodílu nově vzniklé akciové společnosti Badeverwaltung Hirschberg. Od roku 1928 funguje na jižním břehu velká pláž a vodní hladinu začínají brázdit první motorové lodě. Tato skutečnost byla doložena vlakovým jizdním řádem, který byl doplněn i o jízdní řády lodí.

         Ve 30. letech usiluje český turistický spolek v Doksech o spojení oblasti se jménem Karla Hynka Máchy. Tato česká aktivita se nelíbila Německému obyvatelstvu. Spor vyvrcholil kolem přejmenování Velkého rybníka na Máchovo jezero a stává se předmětem národnostní sporu o pohraničí. V prezentaci byly zmíněny články Emanuela Sobíška a Bohumila Kinského reagující na tyto spory. Dále byly zmíněny práce Bohumila Kinského (Velký vlastivědný obraz severních Čech a řada jeho průvodců), kde svým osobitým způsobem popisuje oblast Dubského Švýcarska. V popiscích map výhradně užívá českých jmen a názvu Máchovo jezero. Roku 1936 odmítá Názvoslovná komise při geografickém komitétu Národní rady badatelské oficiálně změnit název Velkého rybníka. V témže roce odhalil Klub českých turistů pomník Karlu Hynku Máchovi na tzv. Jarmilině skále nad jezerem u Starých Splavů. Z původního velkolepého projektu, který měl zobrazit všechny postavy Máje, sešlo a postavena byla pouze básníkova bysta.

         Nástup fašismu, obsazení pohraničí a druhá světová válka zastavily boj o přejmenování Velkého rybníka a Máchův pomník byl z Jarmiliny skály svržen do jezera. Po druhé světové válce se již běžně užívá názvu Máchovo jezero. Doksy ztrácí svou lázeňskou proslulost a městské lázně byly v 50. letech zrušeny. Významným rekreačním místem však nadále zůstávají. V roce 1961 vychází turistický průvodce „Máchův kraj“. V sedmdesátých letech získávají Doksy status rekreační oblasti a výstavba se podřizuje rozmáhajícímu se cestovnímu ruchu. Přednášející přidala i své vzpomínky na období 70. – 80. let, kdy se v Doksech a okolí vystřídalo za sezónu i na 100 tisíc lidí, což přinášelo běžné potíže jako např. vykoupené maso, chléb a další potraviny, postupné zavádění návštěvních řádů, pravidel apod., ale třeba i problémy s nedostatečnou kanalizací.

         Velkou zajímavostí bylo, že daná oblast nebyla nikdy oficiálně přejmenovaná, neboť se v těchto případech užívá názvů, které jsou vžité a používané. Současně se pak zapomnělo na původně používaný název Dubské Švýcarsko (Švýcarsko = neporušená oblast).

         V následné diskuzi padla otázka názvu „Český ráj“, který byl původně užíván pro oblast mezi Litoměřicemi a Doksy a následně se přenesl do míst, kde jej známe dodnes. Upozorněno bylo ještě na jeden název Velkého rybníka, který v přednášce nezazněl. Jde o Blaťák pod hradem Bezzub, který je neodmyslitelně spjat s příběhy Čtyřlístku autora Jaroslava Němečka.

         Skvělý přednes s bohatou obrazovou prezentací nám přinesly nové poznatky o místě, které všichni známe a většina jsme jej i nejednou navštívili, ale řadu věcí jsme ani nevěděli. Po více jak hodinovém vyprávění sklidila Dr. Mauserová zasloužený potlesk. Můžeme přislíbit, že se nejednalo o poslední setkání.

                                                                               Za Společnost Jaroslav Slabý

 

 

Společnost přátel historie města v měsíci listopadu

          V pondělí 14. listopadu se uskutečnila pravidelná schůzka Společnosti. Celkem 20 členů a příznivců přivítal v obřadní síni MěÚ Jaroslav Slabý, který si připravil přednášku na téma Zvyky a obyčeje konce roku. Přítomní členové byli mile překvapeni dárkem v podobě stolního kalendáře Město Jablonné v Podještědí v „obrazech“ dávných i nových, který nechalo vyrobit Město Jablonné.      V souvislosti s blížícím se adventem byli všichni pozváni na neděli 27. Listopadu, kdy se od 16 hodin uskuteční tradiční požehnání adventního věnce a zapálení první svíce.

         Konec roku je časem prodlužujících se nocí, kdy moc přebírá postupně zima. Toto „tajemné“ období je plné nejrůznějších zvyků a obyčejů, ve kterých se mísí prvky pohanské i křesťanské. A právě na přiblížení těchto známých i méně známých zvyků jsem se v přednášce zaměřil. Výběr byl velmi těžký, neboť jich je velká spousta a v každé zemi se slaví jinak a známé jsou i různé krajové varianty. Současně jsem se i omluvil, neboť mě zradila technika a své povídání jsem nemohl doprovodit obrazovou prezentací.

         Původně mělo být povídání zahájeno sklizní, ale operativně bylo dohodnuto doplnit ještě jaro a léto a uskutečnit ještě další dvě přednášky. Vyprávění jsem zahájil svátkem sv. Kateřiny (25. listopad), který se nesl ve znamení posledních tanečních zábav před nastávajícím půstem. Navázal jsem sv. Ondřejem (30. listopad), který měl obdobný význam jako Štědrý den. Liturgický rok začíná 1. adventní nedělí a svátek sv. Ondřeje byl chápán jako jeho začátek. Byl to den, kdy se provozovala řada praktik se společným jmenovatelem – zjistit něco o své budoucnosti, ochránit se před zlými démony a mocí nastupující zimy. Hádalo se podle předmětů ukrytých pod hrnečky, lilo se olovo a plnily se sny, které se zdají o svatoondřejské noci. Nejvíce praktik se týkalo předpovídání svatby (stejně jako na Štědrý den): házení střevícem, klepání na kurník, třesení bezem a řada dalších.

         Čtyřtýdenní adventní období je z křesťanského hlediska ve znamení očekávání na příchod Mesiáše. Latinské slovo adventus znamená příchod. Věřící mají dodržovat půst, chodit pravidelně do kostela, zachovávat střídmost v jídle i pití, dodržovat zákaz tance, zpěvu i zábavy. Z lidového hlediska jde o období zpracování úrody, probírala se stáda před zimou, opravovalo se nářadí, vyráběly šindele a další práce. Lidé se scházeli po chalupách při společném předení lnu či draní peří. Ke svátkům některých světců si lid připojil své zvyky, z nichž mnohé měly pohanské kořeny spojené s oslavou zimního slunovratu. Jednotlivé zvyky a obyčeje se zdaleka nevázaly výhradně k jednomu svátku. V každé zemi i kraji to mohlo být jinak. Podstatnou roli v tomto směru hraje přechod na gregoriánský kalendář v 16. století, kdy bylo ubráno 10 dní. Tato změna byla přijímána postupně v následujících dvou stoletích. Staré zvyky zůstaly v původních termínech a v nových se pro jistotu dodržovaly ještě jednou. Krásně je to vidět na svátku sv. Lucie, který připadal původně na slunovrat a dokládá to i známá pranostika „Lucie noci upije“.

         K několika svátkům se váží obchůzky masek. Jde o svátek sv. Barbory (4. prosince), kdy po domech chodily dívky a ženy zahalené do bílých prostěradel se závojem či rouškou přes obličej a věnečkem na hlavě. V jedné ruce měly košík s drobnými dárky pro hodné děti a v druhé metlu nebo vařečku na ty zlobivé. Dnes už je takřka nepotkáme, jejich úlohu převzal sv. Mikuláš. Na sv. Barboru je velmi rozšířeným zvykem řezat třešňové či višňové větvičky, nazývané barborky. Rozkvétající ratolesti přinášely různé náznaky, podle nichž se věštilo. Nejčastěji šlo o vdavky svobodných dívek. Rozkvetlá větvička také mohla o půlnoční mši na Štědrý den odhalit v kostele při mši čarodějnici.

         V předvečer svátku sv. Mikuláše (6. prosinec) jsme mohli potkat průvody nejrůznějších masek (sedlák a selka, Turci, smrtky, kominík, Žid, hajduci, sv. Mikuláš, andělé, čerti a jiné), které se dnes zredukovali pouze na sv. Mikuláše, anděla a čerty. Jde o velmi starý zvyk doložený u nás již ve 14. století. Obchůzky přinášely radost především dětem. Ty hodné dostaly nadílku v podobě ovoce, sladkostí někde i drobné hračky. Naopak ty zlobivé byly pokárány a postrašeny čertem. Šlo o den, kdy se konaly mikulášské trhy. Zatímco u nás chodí sv. Mikuláš jako starý muž s bílými vousy a vlasy oděný do biskupského roucha s berlou a mitrou v USA má zcela jinou podobu. Ta je dílem ilustrátora Haddona Sumdbloma, který ji vytvořil pro vánoční reklamní kampaň Coca-Coly v roce 1931. Zkomolením původního názvu sv. Mikuláš (st. Nicolas), vznikl Santa Claus, který naděluje dětem 25. prosince.

         Slavnosti doprovázené průvody nebo procesími se zapálenými svícemi se konaly na sv. Lucii (13. prosinec). Její svátek je v českých zemích dáván do souvislosti se zákazem předení lnu či draní peří. Jeho porušení trestaly maskované postavy zahalené do bílých plachet s ptačí maskou s velkým zobákem zvané Lucky či Lucy. Někde kontrolovaly i úklid a samy úklid napodobovaly. Místy kontrolovaly i děti, zda dodržují půst. Dětem, které se nepostili, hrozily velkými dřevěnými noži, že jim rozpářou břicha. Existovaly však i odchylky. Objevovala se zlá Peruchta, Perucha či Perchta, která chodila v kožichu, na hlavě králičí kůži se zuby a dlouhým jazykem, v jedné ruce velký dřevěný červeně nabarvený nůž a v druhé škopek na krev. Zlobivým dětem hrozila rozpáráním břicha a vycpání koudelí. Někde chodila v předvečer svátku sv. Lucie, jinde na její svátek a někde i na Štědrý den. Sv. Lucie je chápána jako ochránkyně před čarodějnicemi. Od jejího svátku se každý den odložilo polínko a na Štědrý den se jimi zatopilo, aby byl dům po příští rok před čarodějnicemi ochráněn.

 

Vánoce (25. prosinec – 6. leden)

         Zimní slunovrat byl od počátku lidstva chápán jako klíčový v běhu času. Váží se k němu mnohé legendy o narození nového slunce, o vítězství života nad smrtí, světla nad temnem apod. spojené s množstvím rituálů mnohde doprovázené i lidskými či zvířecími oběťmi. Odpradávna byl slunovrat důvod k oslavám, které se od uctívání slunce, postupně přesouvaly k tradici Vánoc, kdy se narodil Boží syn. Nicméně i křesťanské Vánoce prošly v průběhu dvou tisíc let značnými proměnami.

         Ve stručnosti jsem se zaměřil na stanovení data narození Ježíše Krista, o kterém se dodnes vedou spory a přešel na průběh Vánoc. Hlavním dnem je Štědrý den, na něj přímo navazuje Boží hod vánoční a svátek sv. Štěpána. Připojují se dva následující dny, svátek sv. Jana Evangelisty a svátek Mláďátek.

         Štědrý den předchází narození Ježíše. Podle církevní terminologie jde o vigilii (předvečer svátku) a z hlediska oslav je Štědrý den významnější než Boží hod. Den se nesl ve znamení půstu. Kdo nejedl, mohl vidět večer zlaté prasátko. Hrozbou byla zlá Perucha. Východ první hvězdy znamenal konec adventního půstu, rodina zasedla ke slavnostní večeři. Nohy stolu obtáčely řetězem, aby rodina držela po příští rok pohromadě, deska stolu byla vydrhnuta a zakryta ubrusem či plachtou, pod který se dalo trochu obilí z dožínkového věnce. Plachta či ubrus se na jaře využila k jarní setbě. Prostřeno bylo vždy pro sudý počet stolovníků a na stole mělo být vše, co v hospodářství urodilo. Připomněl jsem některé zvyky spojené právě s večeří a zmínil jsem i původ kapra a bramborového salátu.  Čas po večeři byl podobně jako o svátku sv. Ondřeje věnován věštění budoucnosti, praktikám zajišťujícím dostatek úrody, zdravého dobytka, štěstí a zdraví. Řada pověr a zvyků byla spojena i s kultem mrtvých. Vycházely z víry, že duše zemřelých přebývají o svatých nocích mezi živými. Nesmělo se např. příst, mlátit obilí či mlít, zametat, vynášet popel, aby se duším neublížilo. Půlnoční mše svatá končila Štědrý večer a nastal Boží hod vánoční, kdy se nesmělo vůbec pracovat. Hospodyně dokonce ani nestlaly a dobytku se zavazovaly huby, aby nepřežvykoval.

         Svatý Štěpán byl ve znamení svěcení ovsa pro jarní setbu. V lidové tradici měl tento den velký význam, neboť se chodilo koledovat. Obcházení domů s přáním zdraví a štěstí souviselo s vírou v magické ovlivnění osudu. Následující svátek sv. Jana Evangelisty byl spojen s vírou, že víno vypité v tento den ochrání před uštknutím či uhranutím. Obyčeje a zvyky týkající se především dětí se konaly 28. prosince na svátek mláďátek, kdy se připomínalo vraždění dětí Herodesem Velikým v Betlémě. Uprostřed vánočního období je svátek sv. Silvestra, který nepatřil ani k církevním a lidovým oslavám, protože se v minulosti konec kalendářního roku neslavil. Teprve gregoriánský kalendář stanovil počátek roku na 1. ledna. Lidé se chodili se starým rokem loučit modlitbou do kostela, kde poděkovali za vše dobré v uplynulém roce. Dnes ke konci roku patří velkolepé oslavy s neodmyslitelným půlnočním přípitkem a přáním všeho dobrého v budoucím roce. Právě svátkem sv. Silvestra jsem vyprávění ukončil, ač Vánoce ještě neskončily. Konec Vánoc, masopust a Velikonoce budou tématem další přednášky.

                                                                                 Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města Jablonného v prosinci

          Poslední měsíc v roce a tím i poslední akcí bývá výroční členská schůze. Ta letos připadla na pondělí 12. prosince, kdy v 16 hodin zaplnilo zasedací síň MěÚ celkem 28 osob. Výzdobu, občerstvení a přípravu si vzaly na starost Hana Janďurová a Naďa Pernerová, kterým patří velký dík za perfektně připravenou akci.

         V 16 hodin zvoneček oznámil začátek a Hana Janďurová mezi námi přivítala představitele města: starostu Jiřího Rýdla, místostarostu Petra Sadílka a tajemnici Danielu Pastorkovou. Poté jsem se ujal slova. Omluvil jsem naši čestnou členku Jaroslavu Šiftovou, která z důvodu kalamity nedorazila, ale všechny nás pozdravovala.  Na úvod zprávy o činnosti jsem připomněl poslední výroční schůzi 14. prosince 2021, kdy jsme se po dlouhé pauze mohli konečně sejít. Přáli jsme si, abychom se mohli již nadále bez omezení scházet a to se nám splnilo. V letošním roce jsme již opět fungovali. Uskutečnilo se devět přednášek a jedna tematická exkurze. V lednu jsme pokračovali ve vzpomínání za dvacetiletou činností, kdy jsme si připomněli uskutečněné výstavy, oslavy 10 a 15 let Společnosti a předvánoční posezení. V únoru jsme se společně s Lenkou Novákovou toulali okolím Jablonného a poznávali známá i neznámá místa. Naše čestná členka Jaroslava Šiftová si připravila cyklus Symbolika Libereckého kraje, který jsme zahájili v březnu krajinnou a přírodní symbolikou. Osobnost posledního rakousko-uherského císaře a českého krále bl. Karla I. Habsbursko-lotrinského jsem připomněl v dubnu v rámci stého výročí jeho úmrtí. Díky Daně Zpěvákové se uskutečnila květnová schůzka, kdy mezi nás zavítal „četník“ Michal Dlouhý, který nám vyprávěl nejen o historii četnictva, ale i o vzniku úspěšného seriálu Četnické humoresky. Symbolika kraje, tentokráte ta historická byla Jaroslavou Šiftovou připravena na červen. „Naše Jára“, pro nás také připravila na září tematickou exkurzi do neprobádaných částí Prahy. Prázdniny byli tedy ve znamení příprav. Účastníci se hlásili okamžitě a problémem zůstávala doprava, kterou se podařilo vyřešit díky sponzorskému daru Jindřicha Drába ml. a daru Města Jablonného. V sobotu 3. září se vyrazilo do metropole, kde jsme si prohlédli nejstarší kapucínský klášter, prošli Nový svět, Loretu a Strahovský klášter. Velký dík patří Jaroslavě Šiftové, která exkurzi připravila a prováděla, organizátorům Hance Janďurové a Nadě Pernerové a našim sponzorům. Po velmi vydařeném zájezdu jsme 12. září mezi námi opět přivítali Jaroslavu Šiftovou a v cyklu Symbolika Libereckého kraje, kdy jsme se zaměřili na symboliku církevní. V říjnu jsme využili nabídku Dany Zpěvákové a vyslechli si zajímavou přednášku Dr. Renaty Mauserové Rybník mnoha jmen o vývoji názvu Máchova jezera. V poslední listopadové přednášce jsem připomněl zvyky a obyčeje konce roku. Zprávu o činnosti jsem na výroční schůzi doprovodil prezentací fotografií z uskutečněných akcí. Na závěr jsem představil plán na rok 2023.

         Slova se následně ujala kronikářka města Hana Janďurová a poutavě přednesla, co vše se ve městě událo roku 1962. Mnozí z přítomných si vybavili např. bramborové brigády, velmi silné ročníky ve školách, kdy počet žáků ve třídě přesahoval 35 žáků či některá jména. Nikdo však netušil, kam tím Hanka míří. Ve zmíněném roce ukončila svou činnost i místní porodnice, což už byla menší nápověda. V prosinci toho roku se totiž narodil Jiří Rýdl, starosta města. Tímto příspěvkem a malým dárkem jsme panu starostovi poblahopřáli k jeho kulatinám. Pan starosta poděkoval za přání a vyslovil slova uznání naší činnosti, přidal se i pan místostarosta. Oba poděkovali za pozvání a z důvodu neodkladného jednání museli odejít.

        Následovala zpráva o hospodaření Společnosti, kterou přednesla Naďa Pernerová. Mezitím Jana Kalusová a Ivona Masarová připravovaly vánoční tombolu, kde se sešlo více jak 70 dárečků. V roli Ježíšků mi pomohly Lenka Nováková a Jana Kalusová. Po rozdání dárečků následovala volná zábava, vyprávělo se a vzpomínalo. Káva, čaj a drobné pohoštění přišli všem k chuti. Výtečné cupcake připravila Marta Vacková. Čas příjemně plynul a kolem půl sedmé jsme se pomaličku začínali rozcházet.

                                                                                           Za Společnost Jaroslav Slabý