Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí

         Vládní opatření v souvislosti s Covid 19 zcela zastavila naši činnost a mimo mírné uvolnění v září loňského roku, kdy jsme se sešli na přednášce PhDr. Renaty Mauserové, již rok nefungujeme. Nemohli jsme společně oslavit ani dvacáté výročí fungování Společnosti. Ano, již je to 20 let, co se pravidelně scházíme, abychom se dověděli nejen něco zajímavého z historie, ale abychom se viděli, popovídali a zavzpomínali. Symbolicky bychom zavzpomínali i na ty, kteří již mezi námi být nemohou.

         A když už jsme u toho vzpomínání, víte, kolikrát jsme se již během těch uplynulých dvaceti let sešli, kolik přednášek, výletů, zájezdů a výstav jsme uspořádali. Přiznávám, že i já měl problém s počítáním.

Základ činnosti tvoří přednášky a besedy, kterých se uskutečnilo 144. Po městě a nejbližším okolí jsme se prošli 32 krát. Do vzdálenějších míst jsme využili, díky finanční podpoře města, autobus a 19krát vyrazili na zájezd. Kromě velkých autobusových zájezdů jsme uskutečnili i 17 komornějších výletů vlakem, ale v několika případech posloužila k přepravě auta členů Společnosti. Především zásluhou Hanky Janďurové k naší činnosti neodmyslitelně patří výstavní činnost. Výstav se uspořádalo celkem 15. Hanka Janďurová také rozvinula nápad paní Šárky Šúchalové a tak se pravidelně scházíme každou adventní neděli na náměstí u rozsvěcení adventních svící na adventním věnci, který Šárka Šůchalová připravuje již od roku 2015. S koncem roku je spojeno i naše pravidelné předvánoční posezení, které pravidelně pořádáme od roku 2003 a je spojeno s hodnocením činnosti a nadílkou. Takto jsme se sešli 17krát, neboť v loňském roce nám vládní opatření setkání neumožnila. Několik našich členů je připraveno provádět turisty městem při komentovaných prohlídkách. Statistiku komentovaných prohlídek vede informační centrum. Celkem se tedy uspořádalo 250 akcí. Řekl bych, že jde o úctyhodné číslo, které nám nebrání v naší činnosti vytrvat a pokračovat.

         Rada Společnosti zůstává nadále ve spojení, a jakmile situace dovolí, jsme připraveni, abychom mohli ve své činnosti pokračovat a opět se setkávat na zajímavých přednáškách, výletech, zájezdech či výstavách, tak jak jsme si to před dvaceti lety předsevzali. Pevně věříme, že toto neradostné období vydržíme a těšíme se na setkání v lepších časech.

         Jistě si mnozí z Vás při čtení těchto řádků vzpomenou na řadu akcí, kterých se účastnili. Zkuste své vzpomínky sepsat a zaslat či předat členům rady Společnosti. Budeme mít tak zpětnou vazbu uloženou v naší dokumentaci. Před deseti lety takto zavzpomínali tři členky a musím přiznat, že jde o milé čtení.   

                                                            Za Společnost Jaroslav Slabý

Vážené členky, vážení členové, příznivci naší Společnosti s lítostí oznamujeme, že v neděli 5. září nás opustil historik Ladislav Smejkal ve věku nedožitých 75 let. Dovolte mi nyní krátkou vzpomínku na našeho čestného člena.

Ladislav Smejkal se narodil 30. září 1946 v Benešově nad Ploučnicí a po studiích na Karlově univerzitě nastoupil v roce 1969 jako historik do českolipského muzea, kde působil až do posledních chvil. Jako historika jsem jej měl možnost také poprvé poznat. Již v listopadu 2000 byl Ladislav Smejkal pozván do řady Společnosti, kde jsme jej seznámili se vznikem Společnosti, dosavadními akcemi a plány do budoucna. Setkali jsme se s jeho velkým zájmem o naší práci s jeho plnou podporou. Přislíbil nám pomoc a nabídl i roli lektora. Vždy byl ochoten poradit, pomoci a vlídně a srozumitelně zodpovídal na historické dotazy. Pan Smejkal pomáhal Společnosti typy na zajímavá témata na přednášky, kontakty na lektory a sám také deset přednášek uskutečnil. Když mu jeho nabitý program dovolil, rád přijel na naše akce a pravidelně se účastnil našich výročních schůzek. V přednáškách zasazoval své znalosti do nejširších souvislostí a jako málokdo je dokázal prezentovat. Nebyl jsem jediný, kdo hltal doslova každé jeho slovo. Nezůstalo jen u přednášek, ale byl nám i vynikajícím průvodcem na třech zájezdech: Žitava (22.5.2010), Görlitz (12.5.2012) a Po stopách rumburské vzpoury (18.5.2013). Za jeho obětavou činnost a pomoc bylo Ladislavu Smejkalovi uděleno v roce 2009 čestné členství naší Společnosti.

Ladislav Smejkal je autorem řady publikací, z nichž sborník Zdislava z Lemberka (1990) a kniha Jablonné v Podještědí - pohledy do minulosti (1998) se přímo dotýkají našeho města. Nespočet článků a příspěvků publikoval i v tisku a publikoval ve sborníku Bezděz. Vlastivědné práci zasvětil celý svůj život. Velmi bohatá je jeho činnost v českolipském muzeum, stál u vzniku Klubu přátel muzea a Vlastivědného spolku Českolipska. V rámci těchto akcí několikráte navštívil i Jablonné s jeho okolím, kde svým osobitým způsobem seznamoval i další zájemce s jeho historií. 

Nadále zůstává v našich vzpomínkách.

Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí v měsíci listopadu 2021

         Po více jak roční přestávce, způsobené epidemií Covid19 a s ní spojených vládních opatření, byla za dodržení bezpečnostních opatření svolána na pondělí 8. listopadu schůzka Společnosti. V 17 hodin zaplnilo příjemně vytopenou zasedací síň MěÚ 27 posluchačů. Všechny překvapila ohromná multifunkční obrazovka, ke které byl připojen notebook s prezentací. Přítomné přivítal po dlouhé pauze předseda Společnosti Jaroslav Slabý a rovněž i naši přednášející Jaroslavu Šiftovou. Pro toto setkání bylo vybráno pokračování cyklu o českých svatých. „Naše Jára“ poděkovala za pozvání a sdělila, že mezi nás jezdí velmi ráda a tuto přednášku věnuje všem, kteří již mezi námi být nemohou.

         Po předchozích dvou přednáškách jsme navázali chronologicky a pokračovali ve 14. století našim patrně nejznámějším svatým – Janem Nepomuckým (*mezi 1340 a 1350 - † 20. 3. 1393). Představila nám jeho narození a vysvětlila nám jak je to se Zelenou horou. Jan se narodil v Pomuku, který náležel nedalekému cisterciáckému klášteru pod Zelenou horou u Žďáru nad Sázavou. Na vrchu Zelená hora dnes stojí barokní areál s kostelem sv. Jana Nepomuckého. Nejedná se tedy o zámek Zelená hora u Nepomuku na Plzeňsku, který je spojen s filmem Černí baroni. Pokračovala přes jeho studia a profesní činnost (notář na pražském arcibiskupství, nejrůznější obročí, studia v Padově) až k jeho jmenování generálním vikářem arcibiskupem Janem z Jenštejna roku 1387. Následně přiblížila spory mezi arcibiskupem a králem Václavem IV., které vedli 20. 3. 1939 k zatčení blízkých spolupracovníků arcibiskupa včetně generálního vikáře. Po výsleších byli zajatci propuštěni, ale generální vikář Jan z Pomuku byl vystaven právu útrpnému, na kterém se podílel osobně i král Václav IV. Dle legendy chtěl král na Janovi, aby prozradil zpovědní tajemství královny Žofie. Mučení Jan nepřežil a jeho tělo bylo ve 21 hodin vhozeno z Kamenného mostu do Vltavy k zahlazení stop. Janovo tělo objevili rybáři 17. 4. (v místech nemocnice na Františku) dle 5 hvězd a na jeho těle byly nalezeny stopy mučení. Přechodně byl pohřben v nedalekém klášteře Ciryaků kostele sv. Kříže, odkud byl roku 1396 přenesen do katedrály sv. Víta na Pražském hradě.

Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí, legenda o jeho životě a především smrti prochází v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavými a vrtkavými peripetiemi. V polovině 15. století se objevují domněnky, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Správovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny Žofie. Děkan svatovítské katedrály Jan z Krumlova zaznamenává roku 1483 omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka – rok 1383 (zápis o smrti byl na pergamenu 383). Kronikář Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541) již uvádí dva Jany. Vesnice Pomuk již neexistovala a chybným přečtením latinského „de Pomuk“ vznikl Nepomuk na Plzeňsku nedaleko zámku Zelená hora. Od Hájka tedy máme Jana Nepomuckého, který nechtěl prozradit zpovědní tajemství a doktora Jana z Pomuku generálního vikáře. Oba dle něj byli utopeni, jeden však roku 1383 a druhý roku 1393. Tento názor u velmi populární kroniky převládl.

          Krátce po smrti Jana z Pomuku podává arcibiskup stížnost papeži, kde Jana nazývá mučedníkem a jeho úcta se rozvíjí ihned po jeho smrti. Snahy po beatifikaci přerušili husitské války a znovu je kult Jana Nepomuckého oživen v polovině 17. století. Janův hrob byl komisionálně otevřen 15. 4. 1719 a při prohlídce ostatků vypadla z lebky organická hmota o velikosti lžíce. Pět odborníků se shodlo na tom, že se jedná o jazyk. Ten byl uložen do relikviáře, kde zešedl. Roku 1725 byl „jazyk“ vyjmut z relikviáře a hmota vlivem vlhkosti naběhla a zčervenala (údajně ji biskup políbil). Následně byla znovu uložena do relikviáře ve tvaru jazyka, kde je dodnes. Jan Nepomucký byl blahořečen 31. 5. 1721 papežem Inocencem XIII. a kanonizován 19. 3 1729 papežem Benediktem XIII.

         Úcta k němu se rozvíjí ihned po jeho smrti. Mezi jeho atributy patří kněžské roucho, palmová ratolest, 5 hvězd na svatozáři (má pouze Panna Marie) – 5 hvězd prý symbolizuje slovo taceo = mlčím, kříž, Palladium země české, kotva či most.

         Velmi často jeho sochy stojí na mostech. Nejznámější je Brokofova socha na Karlově mostě. Reliéf je značně ohlazen – dotyk by měl splnit přání. Ve skutečnosti má přání splnit křížek s pěti hvězdami v místě, kde bylo tělo shozeno do Vltavy, když každý prst spočine na jedné hvězdě.

         Po velmi známém Janovi Nepomuckém následoval méně známý Jan Sarkander, jehož jméno je spojeno se sv. Zdislavou, s níž byl 21. 5. 1995 svatořečen Janem Pavlem II.

         Jan Sarkander (*1576 - †1620) působil mimo jiné v Holešově jako katolický farář. Holešov patřil katolickému Ladislavu Popelu z Lobkovic. Sousední Bystřice pod Hostýnem evangelíkům Václavu Bítovskému z Bítova Po stavovském povstání roku 1618 nechává Bítovský zatknout Popela z Lobkovic a vládu přebírají nekatolíci. Sarkander prchá do Polska, ale v listopadu 1916 se vrací zpět do Holešova. Ve stejné době probíhá jednání o vojenské pomoci proti povstalým nekatolickým stavům mezi zástupci rakouského císaře a polským králem. V únoru na Moravu vtrhlo polské kozácké vojsko, tzv. Lisovčíci, kteří dobývali a plenily řadu měst a vesnic. 5. 2. byla vypálena Bystřice a 6. února stanuli před Holešovem. Jan Sarkander vyšel s monstrancí a věřícími vstříc lisovníkům. Ti se před monstrancí poklonili, zazpívali několik mariánských písní a Holešovu se vyhnuli. Vzápětí však vyplenili Kvasice a Napajedla. Tento čin se stal důvodem k podezření, že ušetření Holešova je odměnou Ladislavu Popelu z Lobkovic a Janu Sarkanderovi za sjednání polského útoku na Moravu. Sarkander byl 13. 2. 1620 zajat a vyslýchán v Olomouci právem útrpným a dotazován na svůj podíl na polském vpádu a na zpovědní tajemství Popela z Lobkovic. Sarkander odmítl všechna obvinění i prozradit zpovědní tajemství. Po nesmírném mučení zemřel 17. března 1620 ve věku 43 let. Věřící ho začali uctívat jako mučedníka za víru a věrnost zpovědnímu tajemství. Blahoslaven byl 6. května 1860 Piem IX. a svatořečen 21. května 1995 Janem Pavlem II.

         Přednáška pokračovala vyprávěním o bl. Karlu Spinolovi (*1565 - † 1622) a sv. Ondřeji Bobolovi (*1591 - † 1657). Oba byli ze smíšeného manželství a měli po jednom z rodičů české kořeny, oba vstoupili do jezuitského řádu. Spinola se vydal na misii do Japonska a zde po dvacetiletém působení zemřel v plamenech na Svatém vršku u Nagasaki. Společně s ním bylo popraveno i 51 dalších misionářů-mučedníků. Bobola pocházel z českého šlechtického rodu Bobolů a po vstupu do jezuitského řádu působil na misiích v Bělorusku. Zde byl zajat kozáky a velmi krutým způsobem umučen.

Následovalo 14 pražských mučedníků. Jde o bratry františkány, kteří přišli roku 1604 do Prahy a usídlili se v troskách kláštera u chrámu Panny Marie Sněžné. Pocházeli nejen z Čech, ale i dalších evropských národů. Při vpádu pasovských vojsk do Čech roku 1611 se rozšířila fáma, že vojska jsou pozvána katolíky a v katolických klášterech jsou pro ně připraveny zbraně a proviant. Pražané se rozhodli zakročit a na masopustní úterý 15. února 1611 po vyplenění augustiniánského kláštera vpadli do františkánského kláštera a zde pobili 14 bratří. Úcta k nim se začala šířit krátce po jejich smrti. Již pět let po této události byla těla exhumována a pohřbena v konventním chrámu v kapli Panny Marie (dnes kaple sv. Michala). Při této příležitosti bylo shledáno, že těla podlehla minimálnímu rozkladu. Beatifikační proces začal již v 17. století, ale dokončen byl až roku 2012.

         Pro zajímavost byla zmíněna také málo známá ct. Marie Elekta od Ježíše (*28. 1. 1605 – †11. 1. 1663), vlastním jménem Kateřina Traramazzioli. Narodila se do šlechtické rodiny, a když osiřela, vstoupila do kláštera bosých karmelitánek. V roce 1629 byla pozvána s dalšími sestrami do Vídně, aby zde založila klášter „Karmel“, jehož se stala převorkou. Roku 1643 stála u vzniku dalšího karmelitánského kláštera ve Štýrském Hradci (Grazu) a

Opět se stala převorkou. V září 1656 přichází do Prahy a se sestrami z Vídně a Grazu zakládá místní klášter. V Praze je nadšeně vítána, neboť již v této době ji provází pověst svatosti. Jako převorka se zde setkává s mnohými těžkostmi, prudce se zhoršuje i její, od mládí špatný zdravotní stav. Umírá v 58 letech na prudký zápal plic provázený komplexním metabolickým rozvratem. Po třech letech karmelitky její hrov otevřely a nalezly její tělo neporušené. Vyzvedli je z hrobu, v kláštee posadily na židli, omyly a oblékly, aniž by ostatky jakkoliv porušily. Sedící tělo bylo ohledáno lékaři a následně umistěno do boční kaple klášterního kostela sv. Benedikta na Hradčanském náměstí a tady je dosud. Proces blahořečení probíhá od roku 1924.

         Klement Maria Hofbauer – Dvořák (*26. 12. 1751 - † 15. 3. 1820) pocházel z Tasovic u Znojma. Zde na místě jeho rodného domu dnes stojí kostel sv. Klementa. Začal se učit pekařskému řemeslu, ale učení nedokončil a vydal se s kamarádem do Říma. Po návratu pracoval v klášteře premonstrátů v Louce. Záhy však znovu putuje do Itálie, žije poustevnickým způsobem života a přijímá jméno Klement Maria. Jako jednadvacetiletý se vrací zpět do Znojma a navštěvuje klášterní školu znojemských premonstrátů. Po josefínských reformách opouští roku 1777 klášter a nějaký čas tráví jako poutník, poustevník i pekař. Usazuje se ve Vídni a záhy díky fynanční podpoře mecenášů zahajuje studia teologie. V roce 1784 vstoupil do řádu redemtoristů a následující rok byl vysvěcen na kněze. Byl vyslán do Polska, pomohl založit několik klášterů, věnoval se pastoraci a charitativní práci, zřídil mnoho škol pro chudé a také první dívčí průmyslovku v Evropě.  Za Napoleonských válek byli redemptoristé z Polska vyhnáni a Hofbauer se vrátil do Vídně. Pro své působení na široké vrstvy byl dán pod policejní dohled. Jako poradce pomohl ovlivnit Vídeňský kongres a zasadil se také o zrušení josefínských dekretů, potlačujících římskokatolickou církev. Stal se rádcem několika biskupů, spisovatelů i umělců. Zemřel roku 1820 ve Vídni a již roku 1888 byl papežem Lvem XII. blahořečen a roku 1909 Piem X. kanonizován.

         Posledním z prezentovaných českých svatých byl Jan Nepomuk Neumann (*28. 3. 1811 - † 5. 1. 1860). Pocházel ze smíšeného česko-německého manželství, narodil se v Prachaticích. Vystudoval piaristické gymnázium v Českých Budějovicích a poté vstoupil do kněžského semináře a přijal nižší kněžské svěcení. Po studiích v Praze (teologie, filozofie a přírodní vědy) se chtěl stát knězem, ale biskup jeho svěcení odložil pro nadbytek duchovních v diecézi. Proto se Neumann roku 1836 vydal do USA. Zde byl vysvěcen na kněze a stal se farářem ve Williamsville u Niagarských vodopádů. Zde se roku 1840 zhroutil a byl převezen do kláštera redemptoristů v Pittburghu. Do řádu nakonec vstoupil, stal se představeným domu a později i celé řádové provincie. V roce 1852 se stal biskupem ve Filadelfii. Během svého působení založil přes 100 škol a přes 80 kostelů, reformoval kněžský seminář a podporoval i jiné řády. Roku 1854 byl v Římě přijat papežem k osobní audienci, cestou zpět se zastavil v rodných Prachaticích. Po návratu do USA se opět plně věnoval pastorační práci. Zemřel náhle 5. ledna 1860 ve věku 48 let. V roce 1963 byl prohlášen za blahoslaveného a roku 1977 byl svatořečen.

         Mefdailonek tohoto světce zakončil celý přednáškový cyklus o českých svatých. Dověděli jsme se mnohé zajímavosti o nám známých, ale i méně známých či zcela zapomenutých svatých. Skvělý výklad Jaroslavy Šiftové byl doplněn bohatou obrazovou prezentací a přednáška byla oceněna potleskem a květinou. Mohu prozradit, že „naše Jára“ má připraven další přednáškový cyklus, který pevně věřím, budeme mít možnost si brzo vyslechnout. Ještě jednou tedy děkujeme za tuto přednášku.

         V závěru byli přítomní pozváni na listopadové akce: mikulášský jarmárek a rozsvěcení adventního věnce a Jiří Šťastný je pozval do Mimoně na varhanní koncert.

         Pokud situace dovolí, uspořádáme v pondělí 13. prosince malou výroční členskou schůzi. Sejdeme se v zasedací místnosti MěÚ a připomeneme si uplynulých 20 let fungování Společnosti. Z důvodu epidemiologických opatření bychom letos upustili od tradiční nadílky.

                                                                                                                 Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí v měsíci prosinci 2021

         V pondělí 14. prosince zaplnilo zasedací síň MěÚ 22 členů Společnosti na výroční schůzce. Všechny přítomné přivítal předseda Jaroslav Slabý a zvláště pak starostu města pana Jiřího Rýdla. V úvodu jsme minutou ticha vzpomněli všechny, kteří nás v uplynulém roce opustili.

         Starosta města zmínil situaci způsobenou epidemií Covid19, která zastavila či výrazně omezila činnost nejen naší Společnosti, ale i veškeré další kulturní v dění ve městě. Přesto se podařilo několik akcí uskutečnit, např. adventní věnec a betlém, na kterém se podílí i naše Společnost. Dále zmínil nástěnné kalendáře, které město již několik let vydává. Pro letošní rok byly vybrány opravy drobných památek v katastru města, které nádhernými snímky zaplnily všech 13 stran kalendáře. Jako poděkování obdrželi přítomní právě tyto kalendáře. V závěru pak starosta popřál všem příjemné prožití nadcházejících svátků a především hodně zdraví.

         Jaroslav Slabý poděkoval za milá slova i kalendáře. Poděkoval panu starostovi i za podporu naší činnosti a připomněl, že bez podpory města by Společnost nemohla fungovat. Rovněž upozornil na epidemii, která nám v loňském roce zabránila oslavit 20 let fungování Společnosti, které bylo v plánu v prosinci roku 2020. Bránila nám v činnosti i v letošním roce, kdy jsme se poprvé sešli 8. listopadu. Vzhledem k situaci byla na prosinec svolána výroční schůze, ale bez oslav a upustilo se i od tradiční nadílky. Přesto jsme byli velice rádi, že jsme se mohli opět sejít. Dvacet let fungování si zaslouží alespoň malou připomínku. Pro tuto výroční schůzku jsem připravil prezentaci s ohlédnutím za uplynulých 20 let. V prezentaci byly připomenuty přednášky, procházky po městě a okolí, výlety a autobusové zájezdy. Ne že všech akcí existují fotografie, ale i tak prezentace obsahovala 1170 slides s více než 2000 fotografiemi. Šlo o milé vzpomínání, kdy jsme si připomněli nejen společné akce, ale i jedince, kteří již mezi námi být nemohou. Tímto bych chtěl požádat, pokud někdo má fotografie z našich akcí o jejich zaslání elektronickou formou (např. přes úschovnu) na sphmjablonne@centrum.cz. Pro leden chystáme připomenutí dalších akcí, které nyní nebyly stihnuty.

         Po krásném vzpomínání a malém občerstvení jsme se rozcházeli s přáním hodně zdraví do svých domovů.

         Příští schůzka (pokud situace dovolí) se uskuteční v pondělí 10. ledna 2022 v 17 hodin v zasedací síni MěÚ. Přiblížíme si další akce z naší činnosti.

Za Společnost Jaroslav Slabý

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz