DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 07.07.2024 17:12:24 

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí

Akce roku 2024
Společnost přátel historie města v měsíci lednu

 

          Jak již bylo avizováno na výroční schůzce, věnujeme tento rok šlechtickým rodům. Jelikož nelze pojmout všechny rody, byly vybrány pouze některé. Zahájili jsme pro nás nejvýznamnějším rodem – Markvartici. První schůzka připadla na 8. ledna, kdy i přes mrazivé počasí zaplnilo zasedací síň MěÚ celkem 35 posluchačů. Velmi rádi jsme mezi námi přivítali naši čestnou členku PaedDr. Jaroslavu Šiftovou, která si připravila přednášku Markvartici a Liberecký kraj. Hned v úvodu zmínila, že jde o téma, které lze jen těžko komplexně uchopit. Brání tomu nedostatek písemných pramenů pro nejstarší období, obliba určitých osobních jmen (Havel, Beneš), jejich nositelé mohou být zaměňováni, a v době vrcholného středověku také tzv. rozrod a velké množství příslušníků rodu. Přesto se svého úkolu zhostila na výbornou.

          Název rodu odvozuje František Palacký od prvního historicky doloženého předka Markvarta. Původ jména však zůstává nejasný (marca-wart = člověk střežící pohraniční území?) stejně jako rodový znak (lev či lvice?) či kořeny rodu. Podle Bertholda hraběte Waldstein-Wartenberga jde o potomky Charvátů, kteří jsou v kraji (snad) doloženi např. na hradišti Klamorna pod Mužským, Chlumu u Mladé Boleslavi nebo Starém Hrádku v Prachovských skalách. V 10. století však Charváti z historie mizí. Podle jiné teorie jsou Markvartici potomky saské šlechty, nejpravděpodobněji ale šlo o tzv. beneficiáře – hradskou šlechtu spravující knížecí hradiště a chránící území ovládaná přemyslovskými vládci. Jejími příjmy byly zpočátku výnosy z části spravovaného území (beneficia), jež si později bez skrupulí přisvojila. Když k takto získanému majetku přibyly ještě tzv. výsluhy (území udělená vládcem za zásluhy) a právo jejich dědičné držby, kodifikované knížetem Konrádem II. Otou, stávali se z beneficiářů suverénní, silné šlechtické rody s významnými pozicemi na přemyslovském dvoře a rozsáhlými majetky (dominia).   

          Po tomto úvodu se přednášející věnovala možným předkům rodu. Mezi ně se možná řadí Markvart Němec zmiňovaný v Kosmově kronice jako doprovod biskupa Jaromíra v roce 1068, Pavlík Markvartův uváděný Kosmou k roku 1100 jako vychovatel budoucího knížete Vladislava, Markvart I. z Doubravy, svědek na zakládací listině kláštera v Plasích (1144), nebo  Beneš, syn Mark(vart)ův,  který roku 1148 prodal Veliš biskupu Janovi. Historicky uznávaným „otcem“ rodu je ale až Markvart I., komoří krále Vladislava, a jeho tři synové: Heřman, zv. Černý (zmiňovaný v letech 1157-1197, 1175 jako maršálek, 1177 královský komorník, 1195 purkrabí kladský, zakladatel cisterciáckého kláštera Hradiště), Havel (kanovník) a Záviš (v pramenech zmiňován v letech 1174-1189, 1184 uváděn jako kastelán boleslavský), zakladatelé jednotlivých rodových větví. Před prezentací jejich vzniku a vývoje se přednášející ještě stručně věnovala charakteristice regionu, kde se nacházely nejstarší markvartické državy. Šlo o území protkané množstvím obchodních cest a zemských stezek i významných hradišť a hradů, dnešní Děčínsko, Mladoboleslavsko, dolní Pojizeří, podhůří Lužických hor, dosahující až do Lužice (Budyšín, Königstein), základ rozsáhlého rodového majetku.

Další část přednášky s pomocí schematického rodokmenu představila vznik jednotlivých rodových větví. Heřman, zv. Černý měl tři syny, Beneše (1197-1222), Markvarta II. (1197-1228) a Záviše (1222). Beneš byl purkrabím v Budyšíně (1222) a jeho syn Beneš Pyšný položil základ větve pánů z Michalovic a z Velešína. Záviš oženil svého syna Jana s dědičkou Polné a založil tak větev pánů z Polné. Markvart je roku 1220 uváděn jako purkrabí v Děčíně, vlastnil také rozsáhlé statky na Boleslavsku. Měl čtyři syny: Havla, Chvala, Jaroslava a Markvarta. Nejstarší Havel byl majitelem Jablonného a stal se zakladatelem větve pánů z Lemberka, jeho syn Zdislav užíval přídomek ze Zvířetic. Havlově rodině ale bude věnována únorová přednáška, proto nebyla blíže představena. Bratr Havla z Lemberka Chval založil klášter ve Světlé nad Sázavou a o jeho dalších osudech není nic známo. Zato další z bratří Jaroslav z Hruštice (1234-1269) zplodil početné potomstvo. Syn Beneš užívá tvrz Dětenice (a stává se zakladatelem rodu Dětenských z Valdštejna), syn Havel staví hrad  Rohozec (zde není zřejmé, zda zakladatelem není spíše Havel, syn Jaroslava z Lemberka), Vok sídlí na Rotštejně a Zdeněk na Valdštejně. Jejich potomci jsou pány s přídomky odvozenými právě od „rodných“ hradů. A nesmíme zapomenout ani na nejmladšího ze Markvarta II., stejnojmeného Markvarta III. z Března. On nebo jeho syn Beneš Veliký sídlí na hradě Vartenberk a zakládá tak další významnou rodovou větev

Následně se přednášející věnovala vybraným výjimečným členům jednotlivých rodových větví. Představeni nám byli např. Jan z Michalovic, šampion rytířských turnajů a pán Děvína, Vikart z Polné, majitel Příšovic a Přepeří, Jan z Vartenberka, přítel Jindřicha z Lipé, moravský hejtman a tzv. druhý muž království v prvních letech vlády Jana Lucemburského, Čeněk III. z Vartenberka, místokrál na počátku husitských válek a proslulý opakovaný přeběhlík mezi katolickou a kališnickou stranou, nebo podnikavý Zikmund Děčínský, jemuž se po husitských válkách podařilo výrazně rozmnožit rodové majetky. Pozornost se zaměřila i na „černé ovce“ rodu: divokého Voka II. z Rotštejna, kořistníka Jana z Ralska nebo krutého a vypočítavého Oldřicha z Vartenberka. Připomenuty byly také vzájemné střety mezi příbuznými i pověsti vztahující se k některým z nich.

Poslední část přednášky se zaměřila na místa v Libereckém kraji, jež nám Markvartice dosud připomínají. Slovem i obrazem připomněla nejen hrady – rodová sídla jednotlivých větví, ale i města, kláštery a kostely, které na svých panstvích Markvartici založili. A výčet to byl opravdu obsáhlý.

Své vyprávění Jaroslava Šiftová doprovodila bohatou obrazovou prezentací, pro lepší orientaci doplněnou i o rodokmeny. Během hodiny a půl nás seznámila s historií rodu i jeho jednotlivých rodových linií, za což sklidila velmi zasloužený potlesk.

 

                                                    Za Společnost Jaroslav Slabý a Jaroslava Šiftová


Společnost přátel historie města v únoru

 

          Druhá letošní schůzka se uskutečnila v pondělí 12. února, kdy zasedací síň postupně zaplnilo 43 posluchačů. Byli jsme velmi mile překvapeni tak hojnou účastí, i když jsme museli přidávat i židle. Přivítal jsem všechny přítomné členy i hosty a zvláště pak našeho přednášejícího Jana Rucze. Na začátku představila Dr. Šiftová program dubnové exkurze po židovských památkách v Praze, který organizuje pro Akademii třetího věku. Zájemci se mohli přihlásit během přednášky.

          Na lednové přednášce představila Dr. Šiftová rod Markvarticů v našem kraji. Na tuto přednášku navázal Jan Rucz s tématem Havel z Lemberka a jeho rodina, kdy se soustředil na rodové linie a konkrétní členy rodu pocházející ze sňatku pana Havla z Lemberka a jeho manželky Zdislavy. V úvodu objasnil, že dodnes přetrvávají opakující se zprávy starších historiků, které jsou v dnešní době díky novým poznatkům, již přehodnocené. A právě na základě těchto nových informací založil Honza své povídání.  

          Představil Havla, pravnuka zakladatele rodu Markvarta, který stejně jako jeho předci působil v královských službách a jeho stavební aktivity v Jablonném, Turnově a Kladsku. Jablonné zaznamenalo velký stavební rozvoj. Tvrz stávala pravděpodobně v jihovýchodním koutě náměstí proti kostelu sv. Kříže, který patřil k nejrozsáhlejším sakrálním stavbám v severních Čechách a nejstarším v našem regionu. Buduje též dominikánský klášter s klášterním kostelem sv. Vavřince. První písemná zmínka o městě je datována 22. února 1249 (letos tedy slavíme 775 let), kdy v Jablonném navštěvuje Havla olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, významný diplomat a politik na dvoře Václava I. a Přemysla Otakara II.  Nedaleko Jablonného roste hrad, pojmenovaný dle erbovního znamení, Lövenberg. Byla vysvětlena i otázka rodového erbu. Hrad byl budován ve 40 letech 13. století, tedy v v době, kdy hrady budovali panovníci či církev. Představil také vlastní rekonstrukci hradu. Na základě bádání nyní víme, že Havel zemřel 1268 a pohřben byl pravděpodobně v rodové hrobce v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Manželkou byla Zdislava z Křižanova, jejíž původ ve stručnosti zmínil. Společně měli čtyři děti: Havla III (asi 1241-1270), Jaroslava II. Hrbatého (1243-1289), Markétu a Zdislava (po 1250-1318).

          Havel zemřel bezdětný. Čtyři synové Jaroslava II. dostali jméno po dědečkovi – Havel a lišili se přídomky: Beran, Huba (Houba), Ryba a Kanovník. Havel Beran dědí Lemberk, kde jeho syn Hašek místo ochrany obchodní stezky působí jako lapka a přepadává kupce. Na Lemberk je tedy vyslán s vojskem Jan Chudoba z Ralska, který Haška uvězní ve věži, kde roku 1399 umírá jako poslední člen pánů z Lemberka. Majetek přechází na bratrance Jarka ze Železnice. Poslední syn Havla a Zdislavy Zdislav založil novou rodovou větev pány z Lemberka a ze Zvířetic. Z této linie pochází další Havel (†1383), který získal Jablonné a zasloužil se o jeho rozvoj. Havlovi synové Jan, Havlík a Vilém drží Jablonné v nedílu. V této době došlo ke konfliktům mezi zdejším farářem a cisterciáckým klášterem v Hradišti. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vyslal do Jablonného komisi, které se účastnil i Jan Hus. Tito tři bratři získávají i Zvířetice a Jablonné prodávají roku 1383 Berkům z Dubé. Linie pánů ze Zvířetic vymírá roku 1559.

          Velmi obsáhlé, ale zajímavé a poutavé vyprávění obohatil bohatou obrazovou prezentací doplněnou pro přehlednost i rodokmenem. Dvě hodiny utekly jako voda a nikomu se nechtělo odcházet. Padlo ještě několik dotazů a Honza sklidil zasloužený potlesk. Zkrácenou verzi přednášky naleznete pod příspěvkem.

                                                                          Za Společnost Jaroslav Slabý

 

 

Havel z Lemberka a jeho rodina

 Havel byl pravnukem zakladatele rodu Markvarta († asi 1180). Působil, stejně jako jeho příbuzní, v královských službách. Byl patrně nejlepším přítelem Václava I., vyskytoval se po jeho boku ve válkách o dědictví babenberské či během povstání syna Přemysla. Toho byl po potlačení povstání jakýmsi poručníkem. V 50. letech působil také jako purkrabí v Kladsku, kde založil obec Hawelswerd (Havlův ostrov). Kolonizaci prováděl také na severu Čech, kam pozval rodiny z Míšeňska a Saska, založil město Jablonné a se svým bratrem Jaroslavem Turnov. První zmínka o Jablonném pochází z 22. února 1249, kdy zde pobýval olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka, patrně v městském dvorci v jihovýchodní části dnešního náměstí Míru. Vedle něj Havel vybudoval v celém regionu jedinečný románský kostel sv. Kříže a na okraji města dominikánský klášter s kostelem sv. Vavřince. Mimoto začal stavět na nedaleké ostrožně hrad Löwenberg, jakožto jeden z prvních hradů svého druhu v Čechách a druhý v regionu. Svůj název získal dle Havlova erbu, kterým byla kráčející lvice (dnes v heraldice neexistuje, ale ve středověku se jednalo o lví figuru bez hřívy a penisu). Havel zemřel roku 1268 a byl patrně pohřben v cisterciáckém klášteře v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Jeho manželkou byla Zdislava z Křižanova (1224/26–1252).

Jejich dětmi byli Havel III. (asi 1241–1270), Jaroslav II. Hrbatý (1243–1289), Zdislav (po 1250 – 1318) a Markéta. První jmenovaný působil na dvoře krále Přemysla II. Otakara jako Nejvyšší číšník a Nejvyšší podkomoří. Pokračoval ve stavbě Lemberka a zahájil stavbu dominikánského kláštera v Turnově. Jelikož zemřel roku 1270 bezdětný, veškerý majetek přešel na mladšího bratra Jaroslava II. (1243–1289). Ten se angažoval v bojích proti Otovi V. Braniborskému a pomohl Václavovi II. v návratu do Čech. Dokončil stavbu Lemberka a dominikánského kláštera v Turnově. Z jeho doby pochází první zmínka o tomto městě, kdy je roku 1272 psán jakožto Iaroslaus de Turnow. Patrně on se společně s králem Václavem II. zasloužil o založení johanitské komendy ve Světlé (Český Dub). Třetí z bratrů Zdislav (po 1250 – 1318) se také účastnil jednání s Otou V. Braniborským o vydání Václava II. do Čech,  a záhy se stal Nejvyšším purkrabím pražským. Získal Jablonné, kde dostavěl dominikánský klášter, a statky v Pojizeří, kde nechal přestavět cisterciácký klášter v Klášteře Hradišti nad Jizerou a nedaleko si postavil vlastní sídlo – Zvířetice. Založil tak novou linii – pány z Lemberka a ze Zvířetic.

V další generaci na počátku 14. století si členové rodu Markvarticů změnili společně erb na polcený zlato-černý štít (mimo Valdštejnů a pánů z Michalovic). Potomci Jaroslava II. Hrbatého z Turnova byli čtyři Havlové – Beran († po 1323), Huba († asi 1323), Ryba († po 1323) a tzv. Kanovník († 1366). Nejmladší Havel zastával v letech 1337–1365 úřad generálního převora české, slezské, moravské a rakouské provincie Řádu sv. Jana Jeruzalémského (johanitů) a získal velké zastání ve svém příteli a spolužákovi, pražském arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic. Zasloužil se o stabilizaci řádu a zajistil mu mnohá stará i nová privilegia. Jakožto velký podporovatel komendy ve Světlé (Českém Dubu) z ní učinil třetí nejbohatší komendu v celé provincii. Nechal zde dokonce v letech 1345 a 1357 uspořádat provinciální kapituly, přičemž na té druhé byl přítomen i sám císař Karel IV. Druhý nejstarší ze synů Jaroslavových byl Havel Huba (Houba) de Sytoweho († asi 1323). Ten získal Bradlec a Sytový. Jelikož však zemřel bezdětný, veškerý majetek získal mladší bratr Havel Ryba († po 1323). Ten mimo to vlastnil Světlou (Český Dub) a severní část Turnova, kde si založil nové sídlo – hrad Rohozec. Měl tři syny, Jaroslava, Ctibora a Markvarta, přičemž první dva jmenovaní zdědili Rohozec, který však brzy prodali Vartemberkům, a poslední jmenovaný získal Bradlec a Sytový. Bradlec však prodal již on a Sytový spolu s nově založeným Zbirohem pak prodali jeho potomci. Čtvrtý z Jaroslavových synů Havel Beran († po 1323) získal jakožto nejstarší syn hlavní rodové sídlo, tedy Lemberk. Mimoto se společně se svými bratry i celým rodem Markvarticů zúčastnil v letech 1316–1323 rodinné války o Turnov s Vokem ml. z Rotštejna. Havel Beran měl syny Ješka († 1392) a Haška († asi 1399), přičemž první zemřel bezdětný a druhý byl zajat na vlastním Lemberku sousedem Janem Chudobou z Ralska za své loupežné výpravy do Lužice. Byl uvržen do vězení, kde jakožto poslední člen rodu pánů z Lemberka patrně roku 1399zemřel.

Jak již bylo řečeno výše, syn Havla a Zdislavy Zdislav (po 1250 – 1318) založil nový rod – pány z Lemberka a ze Zvířetic. V první generaci se jednalo o bratry Heřmana († 1321) a Markvarta († 1345), kteří spravovali Zvířetice i Jablonné společně. Zvířetice pak získal Markvartův syn Hašek († 1365), který byl diplomatem ve službách císaře Karla IV. Další z Markvartových synů Ješek († 1371) pak zastával v letech 1367–1372 úřad generálního provinciálního převora johanitů, přičemž v jeho testamentu se nachází první doložená zmínka o existenci špitálu ve Světlé (Českém Dubu). Do řádu johanitů zamířili i Heřmanovi († 1321) synové – Jarek a Ctirad († 1373) byli řádovými kněžími a Hereš († 1401) v letech 1397–1401 taktéž generální provinciální převor. Jediným z Heřmanových synů, který nebyl v řádu, a tudíž mohl dědit, byl Havel († 1383), který získal Jablonné a zasloužil se o jeho velký rozvoj. Jeho synové Jan, Havlík a Vilém († 1414) získali po svém strýci Haškovi Zvířetice, ale naopak celé panství Jablonné roku 1383 prodali Berkům z Dubé. Jediný Vilém († 1414) měl syny – Zdislava († 1427), Václava († 1425), Petra (1400–1446) a Jana († po 1433). První jmenovaný byl mistrem na pražské univerzitě spolu s Janem Husem, jehož byl stoupencem. V letech 1417–1418 zastával dokonce úřad rektora univerzity. Poté se stal na přímluvu královny Žofie Bavorské 28. proboštem litoměřické kapituly sv. Štěpána. Mladší Václav († 1425) působil jakožto regent mladého Čeňka z Vartemberka, zemřel však bez potomků. Třetí Petr (1400–1446) získal sňatkem s Eliškou z Vartemberka panství Bydžov a začal se psát jakožto Petr Zvířetický z Vartemberka. Petr byl také majitelem Zvířetic a veškeré tyto statky posléze zdědil jeho jediný syn Havel († před 1465). Nedržel je však moc dlouho, neboť mu je ukořistil bratranec Heřman († po 1478). Posledním z Vilémových synů byl Jan († po 1433), který měl právě syna Heřmana († po 1478), věrného stoupence krále Jiřího z Poděbrad, jenž Heřmanovi daroval na jeho žádost rodové statky Zvířetice a Bydžov, které tedy zajal bratranci Havlovi († před 1465). Heřman se tak začal též psát Zvířetický z Vartemberka. Heřman († po 1478) měl tři syny – Jana († před 1501), Petra († 1505) a Haška († 1544). Jan († před 1501) zdědil Zvířetice, ale jako bezdětný je odkázal Haškovi. Prostřední Petr († 1505) vlastnil Bydžov, který dal svým synům Havlovi († 1532) a Heřmanovi († 1549), kteří však zemřeli bezdětní, ale majetek stihli ještě za života prodat. Poslední z Heřmanových († po 1478) synů byl Hašek († 1544), hejtman hradeckého kraje, který sňatkem s Markétou Slavatovou z Chlumu a Košumberka získal Čestín Kostel. Z bratrova bydžovského panství získal statek Smidary a od Jana († před 1501) Zvířetice, které však prodal Sezimům z Ústí. Hašek († 1544) měl syny Michala († po 1551) a Zdislava († asi 1559). Michal zdědil statek Sobčice, který pak získala jeho vdova Lidmila Malovka z Pacova, přes niž přešel na Zdeňka z Valdštejna. Zdislav († asi 1559) zdědil Smidary a Čestín Kostel, přičemž Smidary směnil za dům v Praze pod Bruskou. Ačkoliv byl třikrát ženat, zůstal bez potomků, a tak jeho osobu patrně roku 1559 vymřel i rod pánů ze Zvířetic.

 

                                                                  Jan Rucz

 

 


 

Společnost přátel historie města v měsíci březnu

 

          V pondělí 11. března zaplnilo zasedací síň MěÚ 25 členů a příznivců Společnosti. Na programu bylo povídání Lenky NovákovéToulky s nadhledem“. Lenka pravidelně vyráží na kole či pěšky nejen po okolí a vždy dokáže najít zajímavá a někdy i takřka neznámá místa. Své zážitky, dojmy a úchvatné záběry nám ve Společnosti pravidelně přibližuje. Tentokrát výběr padl na Lužické hory, které se svou rozlohou i nadmořskou výškou řadí sice mezi ta menší pohoří, ale pro svou malebnou skromnost mají mnoho ctitelů. Naším březnovým cílem byla vyhlídková místa, vyhlídkové věže a rozhledny, které Lenka navštívila a má k nim osobní vazbu a vzpomínky: např. zaboření se do rašeliniště. Génius Jára Cimrmann by řekl „nyní si vystoupáme nahoru a podíváme se dolů“. My jsme naštěstí nikam stoupat nemuseli. Lenka na těchto místech pořídila úchvatné fotografie, které nám poutavě přiblížila. Některá místa byla zachycena i z jiných úhlů, kdy nebylo možné ihned identifikovat, o jaký vrch jde. Nezůstávali jsme totiž pouze v Lužických horách, ale vyšlápli jsme si na okolní vyhlídky, ze kterých se naskýtají jedinečné pohledy na Lužické hory. Typickým příkladem je Hvozd, na kterém jsme naše putování zahájili. Jde o pátý nejvyšší vrchol Lužických hor z naší strany (druhý z německé). Všichni jej známe jako stolovou horu se siluetou rozhledny a hospody. Přes vrchol prochází státní hranice, takže v restauraci můžeme sedět doslova jednou nohou u nás a druhou u sousedů. Byl nám však představen i pohled na Hvozd z Hradčanské vyhlídky, kde tato typická silueta chyběla. Z Hvozdu se naskýtají pohledy na Klíč, Zelený vrch, Nový Bor, Jablonné, Jílový (Jezevčí) vrch též Limperk či Ralsko. Žitavský spolek Globus zde nechal roku 1892 vystavět kamennou rozhlednu, která se považuje za mladší sestru rozhledny na Jedlové. Z rozhledny se nabízí pohledy na Ještědsko-kozákovský hřbet s dominantním Ještědem, Ralskou pahorkatinu, Ojbin či na restauraci. V nejbližším okolí nám byly představeny např. Jánské kameny u Krompachu, Johnsdorf s tamní naučnou stezkou Mühlsteinbrüche v místech těžby mlýnských kamenů, vyhlídka Scharfenstein, Branshöhe (Spálená výšina), Jeptišky a řada dalších. Nad Petrovicemi jsme vystoupali na Sokol se zbytky hradu Starý Falkenburk, cestou jsme se občerstvili u Kočičí studánky a u pomníčku si připomněli zastřeleného lesního adjunkta Vincence Stoye, kterého zde roku 1878 zastřelil pytlák.

          Ani jsme nevydechli a již jsme byli na Tolštejně a ze zdejší zříceniny hradu se rozhlíželi do okolí. Odtud svižným tempem na třetí nejvyšší vrchol Lužických hor - Jedlovou. Cestou jsme minuli zajímavý nově renovovaný Třípanský sloup vymezující hranice českokamenického, tolštejnsko-rumburského a zákupského panství. Ve spodní části vrchu Jedlová se nachází opuštěný pískovcový lom, který se na mapách vyskytuje již roku 1860 a fungoval do 30. let 20. století. Zaměstnával na stovku horníků. Při vstupu do lomu je ve skále vytesán portrét malého děvčátka, o jehož původu se nepodařilo nic zjistit. Na vrcholu se tyčí 29 m vysoká kamenná rozhledna postavená roku 1891 horským spolkem Gebirgsverien. Ve stejném roce nechal Ferdinand kníže Kinský vystavět u rozhledny restauraci. Na občerstvení nebyl ani čas. Přes Bouřný, kolem Kaufmanova buku, Malou a Velkou Tisovou, Malý Stožec hop do Ralské pahorkatiny na Ralsko odkud se nám opět naskytly čarokrásné výhledy. Když už Ralsko, nešlo vynechat Skalní věž ve Vranově a Juliinu vyhlídku. Chybět pochopitelně nemohlo ani lákadlo turistů a vodáků průrva Ploučnice zvaná též Pekelný jícen Hromová rána či Čertova díra. Místo přilákalo i filmaře a mohli jsme ji spatřit např. v pohádce Princezna a písař. Odtud coby kamenem dohodil je Mimoň, kde jsme vystoupali na kostelní věž a kochali se z oken výhledy do všech světových stran.

          Nedaleko od Jablonného jsme se s Lenkou doslova prodrali na vrchol Tlustce, kam nevede žádná cesta. Zdejší muflony jsme sice nespatřili, ale podívali jsme se do okolí i na lom. Jedním kliknutím jsme se přenesli na skalní hrad Sloup, v jehož okolí se nachází spousta vyhlídkových míst i rozhledna Na Stráži s výhledem na skalní hrad. Na rozhlednu nebylo možné vystoupat, ale nedaleko je vyhlídková plošina poskytující rovněž nádherné výhledy po okolí. U Svojkova jsme si prohlédli Dědkovy kameny a vzhůru na Ortel. Dle psychotroniků jde o jedno z nenegativnějších míst u nás. Z 554 m vysokého vrcholu prý vycházejí negativní vibrace. Na vrcholu se prý nacházelo popraviště města Cvikova. Dokonalý kruhový výhled nabídl vrchol Klíče a již se putovalo dál. Zastavili jsme se na Popově skále, u Polesí jsme se rozhlédli z vyhlídky Havran a krátce si odpočinuli ve Světlé pod Ještědem na lavičce Šest obrozenkyň s portréty našich spisovatelek Boženy Němcové, Karolíny Světlé, Magdaleny D. Rettigové, Sofie Podlipské, Elišky Krásnohorské a Terezy Novákové. Odtud jsme se přesunuli do Liberce a křížovou cestou, kaštanovou alejí vystoupali ke kostelu Panny Marie U Obrázku odkud se naskytl pohled na vrchol Ještědu. Nebyla by to Lenka, kdyby toho nevyužila, a tak vzhůru na Ještěd. Byl leden 2024 a přes značnou námrazu se výstup podařil a mohli jsme se kochat záběry na Lužické hory, Jizerky i Krkonoše.

          Následovalo ještě několik kopců, vrcholků, vyhlídkových míst a plošin a pomalu jsme se přibližovali zpět k Jablonnému. Kilometry nikdo nepočítal, únavu nevnímal a díky úžasné obrazové prezentaci se pouze kochal. Děkujeme Lence za perfektní přípravu a budeme se těšit, až společně zase vyrazíme.

                                                                                             Za Společnost Jaroslav Slabý

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...