Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí
Akce roku 2024 |
|
Společnost přátel historie města v měsíci lednu
Jak již bylo avizováno na výroční schůzce, věnujeme tento rok šlechtickým rodům. Jelikož nelze pojmout všechny rody, byly vybrány pouze některé. Zahájili jsme pro nás nejvýznamnějším rodem – Markvartici. První schůzka připadla na 8. ledna, kdy i přes mrazivé počasí zaplnilo zasedací síň MěÚ celkem 35 posluchačů. Velmi rádi jsme mezi námi přivítali naši čestnou členku PaedDr. Jaroslavu Šiftovou, která si připravila přednášku Markvartici a Liberecký kraj. Hned v úvodu zmínila, že jde o téma, které lze jen těžko komplexně uchopit. Brání tomu nedostatek písemných pramenů pro nejstarší období, obliba určitých osobních jmen (Havel, Beneš), jejich nositelé mohou být zaměňováni, a v době vrcholného středověku také tzv. rozrod a velké množství příslušníků rodu. Přesto se svého úkolu zhostila na výbornou. Název rodu odvozuje František Palacký od prvního historicky doloženého předka Markvarta. Původ jména však zůstává nejasný (marca-wart = člověk střežící pohraniční území?) stejně jako rodový znak (lev či lvice?) či kořeny rodu. Podle Bertholda hraběte Waldstein-Wartenberga jde o potomky Charvátů, kteří jsou v kraji (snad) doloženi např. na hradišti Klamorna pod Mužským, Chlumu u Mladé Boleslavi nebo Starém Hrádku v Prachovských skalách. V 10. století však Charváti z historie mizí. Podle jiné teorie jsou Markvartici potomky saské šlechty, nejpravděpodobněji ale šlo o tzv. beneficiáře – hradskou šlechtu spravující knížecí hradiště a chránící území ovládaná přemyslovskými vládci. Jejími příjmy byly zpočátku výnosy z části spravovaného území (beneficia), jež si později bez skrupulí přisvojila. Když k takto získanému majetku přibyly ještě tzv. výsluhy (území udělená vládcem za zásluhy) a právo jejich dědičné držby, kodifikované knížetem Konrádem II. Otou, stávali se z beneficiářů suverénní, silné šlechtické rody s významnými pozicemi na přemyslovském dvoře a rozsáhlými majetky (dominia). Po tomto úvodu se přednášející věnovala možným předkům rodu. Mezi ně se možná řadí Markvart Němec zmiňovaný v Kosmově kronice jako doprovod biskupa Jaromíra v roce 1068, Pavlík Markvartův uváděný Kosmou k roku 1100 jako vychovatel budoucího knížete Vladislava, Markvart I. z Doubravy, svědek na zakládací listině kláštera v Plasích (1144), nebo Beneš, syn Mark(vart)ův, který roku 1148 prodal Veliš biskupu Janovi. Historicky uznávaným „otcem“ rodu je ale až Markvart I., komoří krále Vladislava, a jeho tři synové: Heřman, zv. Černý (zmiňovaný v letech 1157-1197, 1175 jako maršálek, 1177 královský komorník, 1195 purkrabí kladský, zakladatel cisterciáckého kláštera Hradiště), Havel (kanovník) a Záviš (v pramenech zmiňován v letech 1174-1189, 1184 uváděn jako kastelán boleslavský), zakladatelé jednotlivých rodových větví. Před prezentací jejich vzniku a vývoje se přednášející ještě stručně věnovala charakteristice regionu, kde se nacházely nejstarší markvartické državy. Šlo o území protkané množstvím obchodních cest a zemských stezek i významných hradišť a hradů, dnešní Děčínsko, Mladoboleslavsko, dolní Pojizeří, podhůří Lužických hor, dosahující až do Lužice (Budyšín, Königstein), základ rozsáhlého rodového majetku. Další část přednášky s pomocí schematického rodokmenu představila vznik jednotlivých rodových větví. Heřman, zv. Černý měl tři syny, Beneše (1197-1222), Markvarta II. (1197-1228) a Záviše (1222). Beneš byl purkrabím v Budyšíně (1222) a jeho syn Beneš Pyšný položil základ větve pánů z Michalovic a z Velešína. Záviš oženil svého syna Jana s dědičkou Polné a založil tak větev pánů z Polné. Markvart je roku 1220 uváděn jako purkrabí v Děčíně, vlastnil také rozsáhlé statky na Boleslavsku. Měl čtyři syny: Havla, Chvala, Jaroslava a Markvarta. Nejstarší Havel byl majitelem Jablonného a stal se zakladatelem větve pánů z Lemberka, jeho syn Zdislav užíval přídomek ze Zvířetic. Havlově rodině ale bude věnována únorová přednáška, proto nebyla blíže představena. Bratr Havla z Lemberka Chval založil klášter ve Světlé nad Sázavou a o jeho dalších osudech není nic známo. Zato další z bratří Jaroslav z Hruštice (1234-1269) zplodil početné potomstvo. Syn Beneš užívá tvrz Dětenice (a stává se zakladatelem rodu Dětenských z Valdštejna), syn Havel staví hrad Rohozec (zde není zřejmé, zda zakladatelem není spíše Havel, syn Jaroslava z Lemberka), Vok sídlí na Rotštejně a Zdeněk na Valdštejně. Jejich potomci jsou pány s přídomky odvozenými právě od „rodných“ hradů. A nesmíme zapomenout ani na nejmladšího ze Markvarta II., stejnojmeného Markvarta III. z Března. On nebo jeho syn Beneš Veliký sídlí na hradě Vartenberk a zakládá tak další významnou rodovou větev Následně se přednášející věnovala vybraným výjimečným členům jednotlivých rodových větví. Představeni nám byli např. Jan z Michalovic, šampion rytířských turnajů a pán Děvína, Vikart z Polné, majitel Příšovic a Přepeří, Jan z Vartenberka, přítel Jindřicha z Lipé, moravský hejtman a tzv. druhý muž království v prvních letech vlády Jana Lucemburského, Čeněk III. z Vartenberka, místokrál na počátku husitských válek a proslulý opakovaný přeběhlík mezi katolickou a kališnickou stranou, nebo podnikavý Zikmund Děčínský, jemuž se po husitských válkách podařilo výrazně rozmnožit rodové majetky. Pozornost se zaměřila i na „černé ovce“ rodu: divokého Voka II. z Rotštejna, kořistníka Jana z Ralska nebo krutého a vypočítavého Oldřicha z Vartenberka. Připomenuty byly také vzájemné střety mezi příbuznými i pověsti vztahující se k některým z nich. Poslední část přednášky se zaměřila na místa v Libereckém kraji, jež nám Markvartice dosud připomínají. Slovem i obrazem připomněla nejen hrady – rodová sídla jednotlivých větví, ale i města, kláštery a kostely, které na svých panstvích Markvartici založili. A výčet to byl opravdu obsáhlý. Své vyprávění Jaroslava Šiftová doprovodila bohatou obrazovou prezentací, pro lepší orientaci doplněnou i o rodokmeny. Během hodiny a půl nás seznámila s historií rodu i jeho jednotlivých rodových linií, za což sklidila velmi zasloužený potlesk.
Za Společnost Jaroslav Slabý a Jaroslava Šiftová Společnost přátel historie města v únoru
Druhá letošní schůzka se uskutečnila v pondělí 12. února, kdy zasedací síň postupně zaplnilo 43 posluchačů. Byli jsme velmi mile překvapeni tak hojnou účastí, i když jsme museli přidávat i židle. Přivítal jsem všechny přítomné členy i hosty a zvláště pak našeho přednášejícího Jana Rucze. Na začátku představila Dr. Šiftová program dubnové exkurze po židovských památkách v Praze, který organizuje pro Akademii třetího věku. Zájemci se mohli přihlásit během přednášky. Na lednové přednášce představila Dr. Šiftová rod Markvarticů v našem kraji. Na tuto přednášku navázal Jan Rucz s tématem Havel z Lemberka a jeho rodina, kdy se soustředil na rodové linie a konkrétní členy rodu pocházející ze sňatku pana Havla z Lemberka a jeho manželky Zdislavy. V úvodu objasnil, že dodnes přetrvávají opakující se zprávy starších historiků, které jsou v dnešní době díky novým poznatkům, již přehodnocené. A právě na základě těchto nových informací založil Honza své povídání. Představil Havla, pravnuka zakladatele rodu Markvarta, který stejně jako jeho předci působil v královských službách a jeho stavební aktivity v Jablonném, Turnově a Kladsku. Jablonné zaznamenalo velký stavební rozvoj. Tvrz stávala pravděpodobně v jihovýchodním koutě náměstí proti kostelu sv. Kříže, který patřil k nejrozsáhlejším sakrálním stavbám v severních Čechách a nejstarším v našem regionu. Buduje též dominikánský klášter s klášterním kostelem sv. Vavřince. První písemná zmínka o městě je datována 22. února 1249 (letos tedy slavíme 775 let), kdy v Jablonném navštěvuje Havla olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, významný diplomat a politik na dvoře Václava I. a Přemysla Otakara II. Nedaleko Jablonného roste hrad, pojmenovaný dle erbovního znamení, Lövenberg. Byla vysvětlena i otázka rodového erbu. Hrad byl budován ve 40 letech 13. století, tedy v v době, kdy hrady budovali panovníci či církev. Představil také vlastní rekonstrukci hradu. Na základě bádání nyní víme, že Havel zemřel 1268 a pohřben byl pravděpodobně v rodové hrobce v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Manželkou byla Zdislava z Křižanova, jejíž původ ve stručnosti zmínil. Společně měli čtyři děti: Havla III (asi 1241-1270), Jaroslava II. Hrbatého (1243-1289), Markétu a Zdislava (po 1250-1318). Havel zemřel bezdětný. Čtyři synové Jaroslava II. dostali jméno po dědečkovi – Havel a lišili se přídomky: Beran, Huba (Houba), Ryba a Kanovník. Havel Beran dědí Lemberk, kde jeho syn Hašek místo ochrany obchodní stezky působí jako lapka a přepadává kupce. Na Lemberk je tedy vyslán s vojskem Jan Chudoba z Ralska, který Haška uvězní ve věži, kde roku 1399 umírá jako poslední člen pánů z Lemberka. Majetek přechází na bratrance Jarka ze Železnice. Poslední syn Havla a Zdislavy Zdislav založil novou rodovou větev pány z Lemberka a ze Zvířetic. Z této linie pochází další Havel (†1383), který získal Jablonné a zasloužil se o jeho rozvoj. Havlovi synové Jan, Havlík a Vilém drží Jablonné v nedílu. V této době došlo ke konfliktům mezi zdejším farářem a cisterciáckým klášterem v Hradišti. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vyslal do Jablonného komisi, které se účastnil i Jan Hus. Tito tři bratři získávají i Zvířetice a Jablonné prodávají roku 1383 Berkům z Dubé. Linie pánů ze Zvířetic vymírá roku 1559. Velmi obsáhlé, ale zajímavé a poutavé vyprávění obohatil bohatou obrazovou prezentací doplněnou pro přehlednost i rodokmenem. Dvě hodiny utekly jako voda a nikomu se nechtělo odcházet. Padlo ještě několik dotazů a Honza sklidil zasloužený potlesk. Zkrácenou verzi přednášky naleznete pod příspěvkem. Za Společnost Jaroslav Slabý
Havel z Lemberka a jeho rodina Jejich dětmi byli Havel III. (asi 1241–1270), Jaroslav II. Hrbatý (1243–1289), Zdislav (po 1250 – 1318) a Markéta. První jmenovaný působil na dvoře krále Přemysla II. Otakara jako Nejvyšší číšník a Nejvyšší podkomoří. Pokračoval ve stavbě Lemberka a zahájil stavbu dominikánského kláštera v Turnově. Jelikož zemřel roku 1270 bezdětný, veškerý majetek přešel na mladšího bratra Jaroslava II. (1243–1289). Ten se angažoval v bojích proti Otovi V. Braniborskému a pomohl Václavovi II. v návratu do Čech. Dokončil stavbu Lemberka a dominikánského kláštera v Turnově. Z jeho doby pochází první zmínka o tomto městě, kdy je roku 1272 psán jakožto Iaroslaus de Turnow. Patrně on se společně s králem Václavem II. zasloužil o založení johanitské komendy ve Světlé (Český Dub). Třetí z bratrů Zdislav (po 1250 – 1318) se také účastnil jednání s Otou V. Braniborským o vydání Václava II. do Čech, a záhy se stal Nejvyšším purkrabím pražským. Získal Jablonné, kde dostavěl dominikánský klášter, a statky v Pojizeří, kde nechal přestavět cisterciácký klášter v Klášteře Hradišti nad Jizerou a nedaleko si postavil vlastní sídlo – Zvířetice. Založil tak novou linii – pány z Lemberka a ze Zvířetic. V další generaci na počátku 14. století si členové rodu Markvarticů změnili společně erb na polcený zlato-černý štít (mimo Valdštejnů a pánů z Michalovic). Potomci Jaroslava II. Hrbatého z Turnova byli čtyři Havlové – Beran († po 1323), Huba († asi 1323), Ryba († po 1323) a tzv. Kanovník († 1366). Nejmladší Havel zastával v letech 1337–1365 úřad generálního převora české, slezské, moravské a rakouské provincie Řádu sv. Jana Jeruzalémského (johanitů) a získal velké zastání ve svém příteli a spolužákovi, pražském arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic. Zasloužil se o stabilizaci řádu a zajistil mu mnohá stará i nová privilegia. Jakožto velký podporovatel komendy ve Světlé (Českém Dubu) z ní učinil třetí nejbohatší komendu v celé provincii. Nechal zde dokonce v letech 1345 a 1357 uspořádat provinciální kapituly, přičemž na té druhé byl přítomen i sám císař Karel IV. Druhý nejstarší ze synů Jaroslavových byl Havel Huba (Houba) de Sytoweho († asi 1323). Ten získal Bradlec a Sytový. Jelikož však zemřel bezdětný, veškerý majetek získal mladší bratr Havel Ryba († po 1323). Ten mimo to vlastnil Světlou (Český Dub) a severní část Turnova, kde si založil nové sídlo – hrad Rohozec. Měl tři syny, Jaroslava, Ctibora a Markvarta, přičemž první dva jmenovaní zdědili Rohozec, který však brzy prodali Vartemberkům, a poslední jmenovaný získal Bradlec a Sytový. Bradlec však prodal již on a Sytový spolu s nově založeným Zbirohem pak prodali jeho potomci. Čtvrtý z Jaroslavových synů Havel Beran († po 1323) získal jakožto nejstarší syn hlavní rodové sídlo, tedy Lemberk. Mimoto se společně se svými bratry i celým rodem Markvarticů zúčastnil v letech 1316–1323 rodinné války o Turnov s Vokem ml. z Rotštejna. Havel Beran měl syny Ješka († 1392) a Haška († asi 1399), přičemž první zemřel bezdětný a druhý byl zajat na vlastním Lemberku sousedem Janem Chudobou z Ralska za své loupežné výpravy do Lužice. Byl uvržen do vězení, kde jakožto poslední člen rodu pánů z Lemberka patrně roku 1399zemřel. Jak již bylo řečeno výše, syn Havla a Zdislavy Zdislav (po 1250 – 1318) založil nový rod – pány z Lemberka a ze Zvířetic. V první generaci se jednalo o bratry Heřmana († 1321) a Markvarta († 1345), kteří spravovali Zvířetice i Jablonné společně. Zvířetice pak získal Markvartův syn Hašek († 1365), který byl diplomatem ve službách císaře Karla IV. Další z Markvartových synů Ješek († 1371) pak zastával v letech 1367–1372 úřad generálního provinciálního převora johanitů, přičemž v jeho testamentu se nachází první doložená zmínka o existenci špitálu ve Světlé (Českém Dubu). Do řádu johanitů zamířili i Heřmanovi († 1321) synové – Jarek a Ctirad († 1373) byli řádovými kněžími a Hereš († 1401) v letech 1397–1401 taktéž generální provinciální převor. Jediným z Heřmanových synů, který nebyl v řádu, a tudíž mohl dědit, byl Havel († 1383), který získal Jablonné a zasloužil se o jeho velký rozvoj. Jeho synové Jan, Havlík a Vilém († 1414) získali po svém strýci Haškovi Zvířetice, ale naopak celé panství Jablonné roku 1383 prodali Berkům z Dubé. Jediný Vilém († 1414) měl syny – Zdislava († 1427), Václava († 1425), Petra (1400–1446) a Jana († po 1433). První jmenovaný byl mistrem na pražské univerzitě spolu s Janem Husem, jehož byl stoupencem. V letech 1417–1418 zastával dokonce úřad rektora univerzity. Poté se stal na přímluvu královny Žofie Bavorské 28. proboštem litoměřické kapituly sv. Štěpána. Mladší Václav († 1425) působil jakožto regent mladého Čeňka z Vartemberka, zemřel však bez potomků. Třetí Petr (1400–1446) získal sňatkem s Eliškou z Vartemberka panství Bydžov a začal se psát jakožto Petr Zvířetický z Vartemberka. Petr byl také majitelem Zvířetic a veškeré tyto statky posléze zdědil jeho jediný syn Havel († před 1465). Nedržel je však moc dlouho, neboť mu je ukořistil bratranec Heřman († po 1478). Posledním z Vilémových synů byl Jan († po 1433), který měl právě syna Heřmana († po 1478), věrného stoupence krále Jiřího z Poděbrad, jenž Heřmanovi daroval na jeho žádost rodové statky Zvířetice a Bydžov, které tedy zajal bratranci Havlovi († před 1465). Heřman se tak začal též psát Zvířetický z Vartemberka. Heřman († po 1478) měl tři syny – Jana († před 1501), Petra († 1505) a Haška († 1544). Jan († před 1501) zdědil Zvířetice, ale jako bezdětný je odkázal Haškovi. Prostřední Petr († 1505) vlastnil Bydžov, který dal svým synům Havlovi († 1532) a Heřmanovi († 1549), kteří však zemřeli bezdětní, ale majetek stihli ještě za života prodat. Poslední z Heřmanových († po 1478) synů byl Hašek († 1544), hejtman hradeckého kraje, který sňatkem s Markétou Slavatovou z Chlumu a Košumberka získal Čestín Kostel. Z bratrova bydžovského panství získal statek Smidary a od Jana († před 1501) Zvířetice, které však prodal Sezimům z Ústí. Hašek († 1544) měl syny Michala († po 1551) a Zdislava († asi 1559). Michal zdědil statek Sobčice, který pak získala jeho vdova Lidmila Malovka z Pacova, přes niž přešel na Zdeňka z Valdštejna. Zdislav († asi 1559) zdědil Smidary a Čestín Kostel, přičemž Smidary směnil za dům v Praze pod Bruskou. Ačkoliv byl třikrát ženat, zůstal bez potomků, a tak jeho osobu patrně roku 1559 vymřel i rod pánů ze Zvířetic.
Jan Rucz
Společnost přátel historie města v měsíci březnu
V pondělí 11. března zaplnilo zasedací síň MěÚ 25 členů a příznivců Společnosti. Na programu bylo povídání Lenky Novákové „Toulky s nadhledem“. Lenka pravidelně vyráží na kole či pěšky nejen po okolí a vždy dokáže najít zajímavá a někdy i takřka neznámá místa. Své zážitky, dojmy a úchvatné záběry nám ve Společnosti pravidelně přibližuje. Tentokrát výběr padl na Lužické hory, které se svou rozlohou i nadmořskou výškou řadí sice mezi ta menší pohoří, ale pro svou malebnou skromnost mají mnoho ctitelů. Naším březnovým cílem byla vyhlídková místa, vyhlídkové věže a rozhledny, které Lenka navštívila a má k nim osobní vazbu a vzpomínky: např. zaboření se do rašeliniště. Génius Jára Cimrmann by řekl „nyní si vystoupáme nahoru a podíváme se dolů“. My jsme naštěstí nikam stoupat nemuseli. Lenka na těchto místech pořídila úchvatné fotografie, které nám poutavě přiblížila. Některá místa byla zachycena i z jiných úhlů, kdy nebylo možné ihned identifikovat, o jaký vrch jde. Nezůstávali jsme totiž pouze v Lužických horách, ale vyšlápli jsme si na okolní vyhlídky, ze kterých se naskýtají jedinečné pohledy na Lužické hory. Typickým příkladem je Hvozd, na kterém jsme naše putování zahájili. Jde o pátý nejvyšší vrchol Lužických hor z naší strany (druhý z německé). Všichni jej známe jako stolovou horu se siluetou rozhledny a hospody. Přes vrchol prochází státní hranice, takže v restauraci můžeme sedět doslova jednou nohou u nás a druhou u sousedů. Byl nám však představen i pohled na Hvozd z Hradčanské vyhlídky, kde tato typická silueta chyběla. Z Hvozdu se naskýtají pohledy na Klíč, Zelený vrch, Nový Bor, Jablonné, Jílový (Jezevčí) vrch též Limperk či Ralsko. Žitavský spolek Globus zde nechal roku 1892 vystavět kamennou rozhlednu, která se považuje za mladší sestru rozhledny na Jedlové. Z rozhledny se nabízí pohledy na Ještědsko-kozákovský hřbet s dominantním Ještědem, Ralskou pahorkatinu, Ojbin či na restauraci. V nejbližším okolí nám byly představeny např. Jánské kameny u Krompachu, Johnsdorf s tamní naučnou stezkou Mühlsteinbrüche v místech těžby mlýnských kamenů, vyhlídka Scharfenstein, Branshöhe (Spálená výšina), Jeptišky a řada dalších. Nad Petrovicemi jsme vystoupali na Sokol se zbytky hradu Starý Falkenburk, cestou jsme se občerstvili u Kočičí studánky a u pomníčku si připomněli zastřeleného lesního adjunkta Vincence Stoye, kterého zde roku 1878 zastřelil pytlák. Ani jsme nevydechli a již jsme byli na Tolštejně a ze zdejší zříceniny hradu se rozhlíželi do okolí. Odtud svižným tempem na třetí nejvyšší vrchol Lužických hor - Jedlovou. Cestou jsme minuli zajímavý nově renovovaný Třípanský sloup vymezující hranice českokamenického, tolštejnsko-rumburského a zákupského panství. Ve spodní části vrchu Jedlová se nachází opuštěný pískovcový lom, který se na mapách vyskytuje již roku 1860 a fungoval do 30. let 20. století. Zaměstnával na stovku horníků. Při vstupu do lomu je ve skále vytesán portrét malého děvčátka, o jehož původu se nepodařilo nic zjistit. Na vrcholu se tyčí 29 m vysoká kamenná rozhledna postavená roku 1891 horským spolkem Gebirgsverien. Ve stejném roce nechal Ferdinand kníže Kinský vystavět u rozhledny restauraci. Na občerstvení nebyl ani čas. Přes Bouřný, kolem Kaufmanova buku, Malou a Velkou Tisovou, Malý Stožec hop do Ralské pahorkatiny na Ralsko odkud se nám opět naskytly čarokrásné výhledy. Když už Ralsko, nešlo vynechat Skalní věž ve Vranově a Juliinu vyhlídku. Chybět pochopitelně nemohlo ani lákadlo turistů a vodáků průrva Ploučnice zvaná též Pekelný jícen Hromová rána či Čertova díra. Místo přilákalo i filmaře a mohli jsme ji spatřit např. v pohádce Princezna a písař. Odtud coby kamenem dohodil je Mimoň, kde jsme vystoupali na kostelní věž a kochali se z oken výhledy do všech světových stran. Nedaleko od Jablonného jsme se s Lenkou doslova prodrali na vrchol Tlustce, kam nevede žádná cesta. Zdejší muflony jsme sice nespatřili, ale podívali jsme se do okolí i na lom. Jedním kliknutím jsme se přenesli na skalní hrad Sloup, v jehož okolí se nachází spousta vyhlídkových míst i rozhledna Na Stráži s výhledem na skalní hrad. Na rozhlednu nebylo možné vystoupat, ale nedaleko je vyhlídková plošina poskytující rovněž nádherné výhledy po okolí. U Svojkova jsme si prohlédli Dědkovy kameny a vzhůru na Ortel. Dle psychotroniků jde o jedno z nenegativnějších míst u nás. Z 554 m vysokého vrcholu prý vycházejí negativní vibrace. Na vrcholu se prý nacházelo popraviště města Cvikova. Dokonalý kruhový výhled nabídl vrchol Klíče a již se putovalo dál. Zastavili jsme se na Popově skále, u Polesí jsme se rozhlédli z vyhlídky Havran a krátce si odpočinuli ve Světlé pod Ještědem na lavičce Šest obrozenkyň s portréty našich spisovatelek Boženy Němcové, Karolíny Světlé, Magdaleny D. Rettigové, Sofie Podlipské, Elišky Krásnohorské a Terezy Novákové. Odtud jsme se přesunuli do Liberce a křížovou cestou, kaštanovou alejí vystoupali ke kostelu Panny Marie U Obrázku odkud se naskytl pohled na vrchol Ještědu. Nebyla by to Lenka, kdyby toho nevyužila, a tak vzhůru na Ještěd. Byl leden 2024 a přes značnou námrazu se výstup podařil a mohli jsme se kochat záběry na Lužické hory, Jizerky i Krkonoše. Následovalo ještě několik kopců, vrcholků, vyhlídkových míst a plošin a pomalu jsme se přibližovali zpět k Jablonnému. Kilometry nikdo nepočítal, únavu nevnímal a díky úžasné obrazové prezentaci se pouze kochal. Děkujeme Lence za perfektní přípravu a budeme se těšit, až společně zase vyrazíme. Za Společnost Jaroslav Slabý Společnost přátel historie města v dubnu Ač kalendář ukazoval 8. dubna, všechny nás mile překvapilo slunečné letní počasí, kdy teploty stoupaly přes 20°C. V tomto nádherném počasí zaplnilo zasedací síň MěÚ v Jablonném postupně 26 posluchačů. Velmi rádi jsme mezi námi přivítali PhDr. Renatu Mauserovou, která si připravila zajímavé téma Valdštejnové v Máchově kraji, stopy Valdštejnů v krajině pod Bezdězem. Rod Valdštejnů je poslední žijící větví slavného rodu Markvarticů, ze které pocházel i Havel z Lemberka, manžel sv. Zdislavy. Doktorka Mauserová se výtečně připravila a začala od počátků rodu, a to komorníkem krále Vladislava II. Markvartem, který je považován za prvního z Markvarticů, jenž se řadí mezi nejstarší šlechtické rody. Mezi jeho potomky patří Jaroslav z Hruštice (bratr našeho Havla z Lemberka), královský purkrabí na hradech Königstein a Mladé Boleslavi. Jeden z jeho synů Zdeněk nebo Jindřich vybudoval hrad Valdštejn nedaleko Turnova. Na listině z roku 1280 je Zdeněk poprvé uveden s predikátem z Valdštejna. Rod se velmi záhy rozrostl do řady větví, které v průběhu dějin zanikaly, např. Brtnická či Hostinská. V 15. století se jedna z větví Brtničtí z Valdštejna dostala na Moravu, kde se zařadila mezi nejbohatší moravskou šlechtu. Větev brtnická vymírá v průběhu 17. století. Dle rodové legendy přivedl Jindřich z Valdštejna svých 24 synů před krále Přemysla Otakara II. Zpodobnění této legendy nalezneme na řadě valdštejnských sídel (Mnichovo Hradiště či Duchcov). Zajímavý je i rodový erb. Markvarticové užívali ve štítě lvici. Valdštejnové v 16. století přijali čtvrcený štít, v němž se střídali zlatí a modří lvi v polích opačných barev. Samostatnou kapitolou je erb císařského generalissima Albrechta z Valdštejna, který tento rodový erb užíval jako srdeční štítek. Adam z Valdštejna byl roku 1628 povýšen do hraběcího stavu, což se odrazilo i na rodovém erbu. Ten byl obohacen srdečním štítkem s císařským orlem uvnitř vavřínového věnce. Roku 1758 erb obohatily prvky z erbu pánů z Vartenberka, protože Valdštejnové přijímají do svého jména i vymřelou větev Vartenberků a rod nadále vystupuje jako Valdštejn-Vartenberk. Roku 1866 měl být císařem Františkem Josefem I. Arnošt Antonín František hrabě Valdštejn-Vartenberk povýšen za zásluhy do knížecího stavu. Ten ale nabídku odmítl s tím, že raději zůstane prvním hrabětem, než aby byl posledním knížetem. Ve vyprávění jsme pak pokračovali jednotlivými větvemi rodu a významnými osobnostmi. Jan Skalský († 1506) založil větev Arnau (Hostinskou), ze které pocházel nejznámější z Valdštejnů, císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna (1583-1634) a větev Hrádeckou, nejvýznamnějším členem této větve byl Adam ml. z Valdštejna (1570-1638). Strýc Jana Skalského Hynek (†asi 1482) založil větev Žehušickou a Hynek z Rukštejna († 1409) založil již zmiňovanou větev Brtnickou. Jejím nejvýznamnějším členem byl Zdeněk Brtnický z Valdštejna (1582-1623), kterým však tato větev vymírá. Adam ml. z Valdštejna (1570-1638) byl roku 1611 nejvyšším hofmistrem Českého království, dědí Komorní Hrádek a Lovosice, následně přikupuje panství Židlochovice, Dětenice, Loučen a Rožďalovice. V roce 1627 byl nejvyšším purkrabím české zemské vlády a za své služby byl roku 1628 povýšen do hraběcího stavu. V letech 1602-1633 si psal deník, který je svérázným a zcela autentickým svědectvím o každodenním životě české aristokracie 17. století. Deník vyšel v českém překladu v roce 1997 pod názvem „Deník rudolfínského dvořana“. Adam ml. měl 4 syny: Rudolfa (1592-1649), Maxmiliána (1598-1655), Jana Viktorína (1592-1649) a Karla Ferdinanda (1628-1660). Druhorozenému Maxmiliánovi (1598-1655) se dostalo špičkového vzdělání na tehdejších univerzitách v Římě, Sieně a Ingolstadtu. Vstoupil do císařské armády a v hodnosti plukovníka byl roku 1617 vojenským velitelem Prahy. Od roku 1625 byl nejvyšším štolbou arcivévody Ferdinanda. Jeho slavnější příbuzný Albrecht z Valdštejna si jej velmi oblíbil a měl jej jako svého syna. Maxmilián ustál pád Albrechta z Valdštjna a dokonce se mu podařilo získat i část jeho majetku. Od roku 1650 se stává nejvyšším komořím. Se třemi manželkami měl celkem 10 dětí. Pěti synům dopomohl k získání významných dvorských či církevních úřadů a pěti dcerám zajistil místa dvorních dam. Albercht z Valdštejna (1583-1634) za své služby v císařském vojsku získává Frýdlant, Liberec, Hrubou Skálu, Český Dub, Hořice, Semily, Mnichovo Hradiště, Doksy a Bělou pod Bezdězem. Roku 1624 vytváří Frýdlanstké vévodství s centrem v Jičíně. Zakládá v České Lípě augustiniánský klášter, jehož součástí byl výchovný ústav a církevní latinská škola. Chod kláštera zabezpečil výnosem z vrchnostenského pivovaru a Novozámeckých rybníků. Roku 1627 vydává zakládací listinu augustiniánského kláštera na Bezdězi. Řád augustiniánů měl však již klášter v Bělé a na kopec se jim nechtělo. Po bitvě u Lützenu 16.11.1632 z vděčnosti za záchranu svého života, povolal Albrecht na Bezděz benediktiny ze španělského Montserratu. Ti dorazili až po Valdštenově zavraždění v Chebu a přinesli na hrad sochu Panny Marie Montserratské, (tzv. Černou Madonu). Bezděz jako klášter fungoval až do josefínských reforem v 80. letech 18. století, kdy byl zrušen. Dr. Mauserová se následně zaměřila i na záchranu hradu Bezděz dalšími členy rodu Valdštejnů. Karel Arnošt z Valdštejna nakonec hrad v roce 1932 prodává za 2000 korun Klubu československých turistů. A právě Karel Arnošt byl posledním majitelem valdštejnského velkostatku v severních Čechách. Jeho rodina pak musela Čechy v roce 1945 opustit na základě Benešových dekretů. Tito Valdštejnové pocházejí z Hrádecké větve, jejíž potomci žijí dodnes. Poslední část přednášky se již věnovala Valdštejnům a jejich stopám, které zanechali v krajině pod Bezdězem. Dokské panství zakoupil roku 1680 Arnošt Josef (1654-1708) a na počátku 18. století byl zámek v Doksech barokně přestavěn. Valdštejnové měli ve velké oblibě divadlo a takřka na každém sídle se nacházel divadelní sál. Zmíněn byl sál v Mnichově Hradišti, kde v září 1833 hostil Kristián hrabě Valdštejn-Vartenberk (1794-1858) setkání korunovaných hlav, tzv. Svaté aliance: rakouský císař František I., ruský car Mikuláš I., velkovévoda saský Karel Bedřich a pruský korunní princ Bedřich Vilém. Valdštejnové si počátkem 20. století zvolili zámek v Doksech jako své rodinné sídlo a nechali zámek zmodernizovat. Do zámku byla zavedena elektřina, centrální vytápění a byly zde zřízeny dvě koupelny. Z významných představitelů byl připomenut Arnošt Antonín František de Paula (1821-1904), prezident společnosti Česká severní dráhy, prezident Pražské konzervatoře. Díky němu vede železniční trať Bakov-Česká Lípa přes Doksy. S jeho jménem jsou spojeny i železárny v Plzni, které Valdštejnové v roce 1869 prodali svému řediteli, mladému a velice perspektivnímu Emilu Škodovi. Rod Valdštejnů zanechal i další stopy v kraji pod Bezdězem: zasloužil se o zpřístupnění Velkého rybníka Máchova jezera) veřejnosti a položili tak základy k budoucímu rozvoji cestovního ruchu. Založili první vyšší lesnickou školu v Čechách, jíž Kristián poskytl svůj zámek v Bělé pod Bezdězem. Založili rozsáhlé obory Valdštýnsko, Klokočku a Strážov, pro svoz dřeva vybudovali úzkokolejnou tzv. Rečkovskou lesní dráhu. To vše nám přednášející představila. Valdštejnům patřil dokský zámek do roku 1945, kdy připadl státu. Od roku 2015 je v majetku města Doksy. Přednášku zakončila Dr. Mauserová rodovým heslem Valdštejnů Invita Invidia (Navzdory závisti). Své poutavé vyprávění obohatila bohatou obrazovou prezentací a sklidila zasloužený postlesk. Plni nových poznatků jsme po necelých dvou hodinách rozcházeli. Ještě jednou tímto děkujeme Dr. Mauserové za přednášku. Za Společnost Jaroslav Slabý
Společnost přátel historie města Jablonného v měsíci květnu
I přes letní teploty zaplnilo zasedací síň MěÚ v Jablonném v pondělí 13. května postupně 38 posluchačů. Pro letošní rok jsme se zaměřili na šlechtické rody. Na programu květnové schůzky byla původně přednáška Dr. Jaroslavi Šiftové o Ronovcích. Přednášející se však omluvila a proto došlo ke změně. Zaměřili jsme se na jednu z větví rodu Ronovců – Berky z Dubé. Tímto rodem se dlouhodobě zabývají historikové Martin Aschenbrenner a Jan Rucz, kteří mezi nás přijeli s tématem Berkové na Jablonném. V úvodu jsem přivítal členy i hosty a zvláště naše přednášející. Omluvil jsem Dr. Šiftovou a vyřídil její pozdravy. Poté jsem již předal slovo přednášejícím. Martin Aschenbrenner se zaměřil na starší dějiny rodu a Jan Rucz pak na novější. Své vyprávění obohatili bohatou obrazovou prezentací a nezbytným rodokmenem, pro snadnější orientaci. Kdo navštěvuje přednášky pravidelně, již ví, že bývalo u některých rodů zvykem dávat oblíbená jména a to i sourozencům. Jak nám Jan Rucz i Jaroslava Šiftová sdělili, měli Markvartici oblíbené jméno Havel. Nyní jsme se dověděli, že u Ronovců to byl Hynek (domácká podoba Jindřicha). Tato skutečnost značně komplikuje bádání. Oba přednášející se však svého úkolu zhostili výtečně a představili nám rod jako takový a zmíněni byli všichni příslušníci, kteří se vystřídali v držení Jablonného. Panství s malými výjimkami drželi od roku 1283 až do roku 1706. Město se během jejich vlády několikrát rozdělilo mezi jednotlivé členy rodu a opět spojovalo. To zobrazuje přiložená tabulka, kterou přednášející připravili. V posloupnosti byli zmíněni všichni, počínaje Hynkem Berkou, kerý je považován za zakladatele rodu, až po posledního mužského potomka Františka Antonína Berku, po kterém nám v Jablonném zůstala nepřehlédnutelná dominanta bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Připomenuty byly i zajímavé momenty v dějinách města, o kterých mnozí z nás neměli dosud ani ponětí. Všichni jsme se zájmem poslouchali a velmi neradi jsme se rozcházeli domů. Oba přednášející sklidili zasloužený potlesk. Požádal jsem přednášející o shrnutí jejich přednášky, které naleznete pod příspěvkem. Ještě jednou oběma děkujeme.
Za Společnost Jaroslav Slabý
Berkové na Jablonném Panský rod Berků z Dubé se oddělil od rodu Ronovců ve 14. století. Jeho zakladatel Hynek byl významným politikem doby Jana Lucemburského a Karla IV. V rodě se stalo zvykem dávat synům jméno Hynek, což byla domácká podoba jména Jindřich, a to i sourozencům. Orientace v rodě je tedy někdy obtížná. Jména, která zde uvádíme, jsou jména obvykle užívaná historiky a vycházejí z historických pramenů, kde i sami Berkové pro rozlišení jednotlivých osob používali různé jejich přezdívky či určité tvary jména. Svého staršího syna uvedl Hynek Berka z Dubé rovněž do politiky, mladší, Jindřich Jednooký, se věnoval správě svého majetku. Soustředil ve svých rukou deset panství na Českolipsku. Mezi nimi to bylo i panství Jablonné s městem Jablonné a vesnicemi Kněžice, Heřmanice, Markvartice, Česká Ves a Petrovice. Zakoupil jej mezi lety 1883 a 1386 od Haška z Lemberka, který ho oddělil od svého lemberského panství. V roce 1391 oddělil Jindřich Jednooký své starší tři syny, Hynka Dubského, Jindřicha st. a Jindřicha ml. A převedl na ně svá panství Milštejn a Jablonné (další tři syny pak podělil majetky v roce 1402, asi o dva roky později zemřel). Po krátké době se tito tři Berkové o majetek rozdělili – Jindřichové měli každý po polovině města Jablonné, jedno předměstí a několik vesnic (některé také rozdělené), Hynek Dubský si ponechal Milštejn. Po čase však od jednoho z Jindřichů koupil jeho polovinu Jablonského panství. Hynek měl za manželku Kateřinu z Lemberka, dceru Haška z Lemberka, posledního pána ze svého rodu. Zřejmě zde můžeme hledat počátky úcty ke Zdislavě z Lemberka, brzy se totiž v této větvi berkovského rodu začalo používat jméno Zdislav a Zdislava, jinak velmi výjimečné, později se s Berky pojí i úsilí o její svatořečení, a tak začala být v novověku považována za členku tohoto rodu. Během husitských válek vystřídaly obě poloviny Jablonného několik majitelů z různých dalších větví rodu Berků, ale i jednoho Vartenberka. Obě poloviny spojil ve svých rukou v roce 1447 Jindřich Berka z Dubé, syn Hynka Dubského a Kateřiny z Lemberka. Již jeho starší, časně zemřelý bezdětný bratr Jaroslav zachovával na počátku husitských válek věrnost Zikmundovi Lucemburskému a v tom pokračoval i Jindřich. Po husitství byl stále věren právoplatným králům, Albrechtovi II. Habsburskému a Ladislavu Pohrobkovi, a v době nezletilosti druhého z nich pomáhal Jiřímu z Poděbrad udržet pořádek v zemi a dostat se do postavení správce země. Ve druhé polovině 40. let se také oženil s Jiřího sestrou Eliškou/Alžbětou. I po zvolení Jiřího za krále pokračoval v jeho podpoře a zastával významné úřady (karlštejnský purkrabí, nejvyšší hofmistr a podkomoří královny, přísedící komorního soudu). To mu umožnilo znovu rozšířit rodový majetek, za husitství ztenčený, a usiloval také o hospodářskou prosperitu svých panství. Například pro Jablonné zařídil u krále nové vydání ztracených privilegií. Stál na králově straně i době, kdy bylo Jiřího postavení otřeseno konfliktem s papežem a zemřel nedlouho před Jiřím (1469-1470, Jiří 1471). Rozsáhlý majetek pak spravovali tzv. v nedílu jeho synové Jaroslav, Jiří, Jan a Petr, kteří sídlili na hradě Lipý v České Lípě, již učinili centrem svých držav. První dva bratři našli uplatnění v soudnictví (působili porůznu u tří nejvýznamnějších soudů země – zemského, dvorského a komorního), Jan se dobře oženil na Moravu a zastával obdobné funkce tam (podílel se např. na formulování Vladislavského zřízení zemského). Petr pak zřejmě spravoval společný majetek. První zemřel asi v roce 1493 Jaroslav, znatelně starší než jeho zbylí bratři, a když asi v roce 1501 následoval Jan, rozdělili si v roce 1502 zbylí dva bratři a potomci těch zemřelých majetek. Každý získal čtvrtinu České Lípy s jedním předměstím, čtvrtinu hradu (resp. nyní již zámku) Lipý a část panství. Jablonné připadlo Jiřímu a po jeho smrti v roce 1514 jeho sedmi synům, z nichž však po čtrnácti letech zbyli jen dva a ti panství prodali Zdislavu Berkovi z Dubé. Nový majitel, pokud víme, první, který nosil jméno Zdislavy z Lemberka, se narodil nejpozději v roce 1480, ale spíše dříve, Jaroslavu Berkovi z Dubé. V roce 1502 získal svůj podíl z majetku spolu s bratrem Adamem, avšak asi po třech letech ho prodali. Další zprávu o Zdislavovi máme pak až z roku 1515, kdy byl přísedícím komorního soudu, pokračoval tedy v tradici svých nedávných předků. O tři roky později koupil od svých bratranců panství Zákupy, ale jen doživotně. V té době však už začal jeho vzestup do nejvyšších pater zemské politiky, při němž nejdříve spolupracoval s vlivným Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, ale přežil ve svém postavení jeho pád i opětovný návrat. Při volbě nového panovníka v roce 1526 se přiklonil k Ferdinandovi I. Habsburskému, jakmile zjistil, že má největší naději být zvolen, výrazně ho pak podpořil a stál v čele poselstva, které jelo výsledek volby novému králi do Vídně oznámit. Zastával pak nejvyšší úřady v království (nejvyšší zemský sudí, zemský fojt v Horní Lužici, později nejvyšší hofmistr, předseda komorního soudu a místodržící) a úměrně tomu rozšířil i svůj majetek: 1528 koupil od bratranců Jablonné, 1532 Zákupy dědičně, dále Milštejn a ¼ České Lípy, 1542 získal od krále do zástavy Mělník, 1543 další ¼ České Lípy a 1549 několik vesnic na Mělnicku. Ani z jednoho ze svých tří manželství však neměl potomka, takže než ve vysokém věku v roce 1553 zemřel, rozdělil majetek svým příbuzným. Z nich měl nejblíže ke svým bratrancům, od nichž původně Jablonné koupil, Jindřichovi a Kryštofovi. První z nich v době Zdislavovy smrti již dlouho nebyl naživu († 1541), a tak se Zdislav postaral o jeho děti, Kryštofovi odkázal Jablonné a jeho mladšímu synovi Zdislavovi Mělník. Žádal ale, aby poručníci tehdy ještě malého Zdislava toto dítě odebrali rodičům a nechali ho řádně vychovávat. Příčinou nejspíš mohl být Kryštofův příklon k luterství. Nicméně Kryštof odešel na onen svět již za rok či dva a majetek zdědili jeho synové Jindřich a zmiňovaný Zdislav, za nějž však vládl jeho starší bratr. Teprve v roce 1565 dosáhl mladý Zdislav zletilosti, převzal Mělník a s bratrem se rozdělili o Jablonné. V Mělníce již „starý“ Zdislav vystavěl luxusní renesanční zámek, takže mladý Zdislav mohl žít tam, vyvstala však otázka, kde bude po rozdělení majetku bydlet Jindřich. Ten tedy nechal zrušit tři poddanské usedlosti, které tvořily vesnici Krotenful (vzniklou snad někdy koncem 14. stol.) a dal si tam postavit zámek Nový Falkenburk. Dnešní stavbě stejného jména však tehdejší zámek nebyl podobný, jednalo se snad o dvoukřídlou stavbu, či o dvě nesouvisející menší budovy, z nichž se snad dochovala jen nějaká zeď v přízemí. Jindřich spravoval po časné smrti svého bratra majetek za jeho sirotky, z nich se dospělosti dožil jen Jan, hospodařil zřejmě dosti dobře a koupil si také sousední panství Lemberk. Podporoval i rozvoj města, jemuž uděloval různá privilegia, dokonce povolil i vznik spolku lukostřelců a vítěze každoroční střelecké soutěže zbavil poddanských povinností. Již v roce 1589 podělil svého nejstaršího syna Kryštofa penězi na úhradu jeho dluhů a dalšími, z jejichž úroků měl žít, a tím mu jaksi předem dal dědictví; Kryštof pak již neměl mít podíl na otcovském majetku. Další syn Volf zemřel velmi brzy (1599), sotva se mu stačily narodit dvě děti, Jindřich Volf a Eliška Volfomina. Vdova po Volfovi, Helena Lažanská z Bukové, se pak musela na tchánovi soudně domáhat výživného pro sebe a pro své děti. Jindřich však nakonec svůj díl Jablonného prodal Hozlaurům a přenesl na ně i povinnost platit na svá nezletilá vnoučata. Hozlaurům se zde však nedařilo, a tak prodali v roce 1610 svou polovinu Jablonného moravským Berkům – Ladislavovi, po němž ji zdědil jeho syn Jan Jetřich. Roku 1600 zdědil horní polovinu Jablonného Jindřich Volf Berka z Dubé a o 23 let později zakoupil dolní polovinu od Jana Jetřicha, resp. jeho poručníka Lva Buriana Berky z Dubé za 35.000 kop míšeňských grošů. Mimoto koupil také panství Nemyslovice s Mělnickým Vtelnem, Suchdol či tvrz Petrovice u Prahy. Díky sňatku s Magdalenou Kateřinou ze Žerotína získal statek Malešov. Jindřich Volf započal v Jablonném s násilnou rekatolizací, s čímž mu pomohl císařský komisař Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat s armádou. Poté co město přepadli a obsadili opakovaně roku 1632 různé armády, nejprve švédská, pak saská a nakonec císařská, bylo nutné začít s rekonstrukcí Jablonného a staveb v něm. Za časů Jindřicha Volfa se od roku 1630 stalo Jablonné významným centrem farmaceutického průmyslu v Evropě, a to díky těžbě tzv. terry sigillaty, tj. velmi vzácné hlinky sloužící k léčebným terapiím ve formě pilulek, pastilek, ale i zdravotnického nádobí, které s jablonskou značkou dodnes zdobí expozice mnoha evropských muzeí. Jindřich Volf Berka z Dubé byl členem českého místodržitelského sboru a dvorského soudu, ba dokonce prezidentem české komory. Za věrnost císaři byl roku 1640 Ferdinandem III. povýšen do říšského hraběcího stavu jako hrabě Hovora. Roku 1650 byl pohřben do krypty jablonského dominikánského kostela sv. Vavřince. Z prvního manželství měl dva potomky. Nejstarším dítětem byla dcera Eliška Barbora, která se provdala za Karlíčka z Valdštejna, těžkého alkoholika a hazardéra, který ji nesmírně zadlužil a sužoval život. Po jeho smrti se provdala navzdory protestům rodiny za neurozeného irského důstojníka Johanna Bernarda O’Bern. Dále měl Jindřich Volf z prvního manželství syna Františka Karla Hovoru Berku, který zdědil statky Malešov a Petrovice, kterých se však záhy rodina zbavila a nedlouho na to zemřel. Z druhého manželství měl Jindřich Volf tři potomky – dvě dcery a syna. První Marie Kateřina zemřela ještě jako dítě. Prostřední Marie Terezie vstoupila jako sestra Eleonora do řádu voršilek a stala se abatyší kláštera na Hradčanech. Poslední byl František Antonín, avšak ten byl v této době ještě nezletilý. Proto se regentkou panství stala vdova po Jindřichu Volfovi Eleonora Marie Popelová z Lobkowicz. Ta se roku 1658 provdala za nejvyššího kancléře Království českého Jana Hartvíka z Nostitz, zakladatele falknovské větve. Právě z Falknova (dnešní Sokolov) řídila správu Jablonského panství až do roku 1672. Tehdy se správy ujal již zletilý syn František Antonín hrabě Hovora svobodný pán Berka z Dubé, který získal kromě Jablonného a Nemyslovic také pozůstalost po Lvu Burianu Berkovi, tedy fideikomisy Rychmburk a Dačice, o něž rozpoutal 70letý soudní spor s Fürstenbergy. Mimoto získal po soudních přích s hradeckým biskupstvím statek Úhřetice (Chrast). Za jeho časů mělo Jablonné přibližně 6.000 obyvatel a 360 hospodářství. Vévodilo zde zemědělství, popř. textilní odvětví. Hlavním sídlem i nadále zůstával zámek Nový Falkenburk, který se za jeho časů stal významným centrem středoevropského uměleckého sběratelství. S jeho jménem je spjata zejména stavba klášterního kostela sv. Vavřince, kterou roku 1699 zahájil jakožto pomník svého rodu. Ačkoliv roku 1706 ve své závěti odkázal své aloidní statky včetně jablonského nevlastnímu bratrovi Antonínu Janu z Nostitz, tak je záhy odkoupila dědička berkovského fideikomisu, vzdálená příbuzná Františka Beatrix Kinská rozená Berková z Dubé, a to právě proto, aby mohla dostavět onen pomník rodu Berků z Dubé - kostel sv. Vavřince. Ovšem ani ona se dostavby nedožila. Tu dovedl do konce až její nevlastní bratr Václav Vojtěch hrabě Bruntálský z Vrbna, přičemž její osobou se setkáváme s Berky z Dubé v Jablonném naposledy. Velmi výraznou památkou na ní jsou sochy po obvodu morového sloupu na náměstí, které nechala vyrobit ve slavné kosmonoské dílně u bratří Jelínků či sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Zdislavy před dnešní bazilikou (původně však u Pilského rybníka), na jejichž podstavcích jsou právě erby Františky Rozálie Beatrix BErkové. Tím skončily dějiny Berků z Dubé na Jablonném a tím i nejvýznamnější kapitola dějin města Jablonného.
Martin Aschenbrenner a Jan Rucz Společnost přátel historie města v měsíci červnu Také v poslední předprázdninové schůzce, v pondělí 10. června, jsme se zaměřili na pokračování vyprávění o šlechtických rodech. Po Markvarticích přišli na řadu Ronovci. Starobylý rod výrazně ovlivňující naše dějiny byl hojně zastoupen v severních Čechách. Mile nás překvapila i účast, neboť zasedací síň MěÚ postupně zaplnilo 39 posluchačů. Hanka Janďurová informovala o přípravách výstavy, která přes prázdninové měsíce zaplní prostory Loveckého zámečku Pachtů z Rájova. Informace budou zveřejněny ve Zpravodaji města. Velmi rádi jsme mezi námi přivítali naši čestnou členku Jaroslavu Šiftovou. Ta poděkovala za pozvání a vyřídila pozdrav od její maminky a naší členky Ludmily Opltové. V úvodu přiblížila tematickou exkurzi U3V TUL za židovskými památkami Prahy, která se uskutečnila 26. 4. 2024 a účastnilo se jí i 22 členů a členek naší Společnosti. Vyprávění doprovodila obrazovou prezentací z fotografií účastníků exkurze. Fotografie je možné na požádání přeposlat. Shrnutí této vydařené exkurze naleznete níže.
Poté se již přešlo na Ronovce. „Naše Jára“ se tohoto nelehkého úkolu zhostila opět na výbornou. Na úvod představila tento starobylý a mocný rod jehož název je odvozován od erbovního znamení – ostrve (něm. die Ronne). Věnovala se i sídlům nazvaným podle erbu majitelů: Rohnau u Žitavy, Ronovec či Ronov, který nalezneme u nás hned třikrát (nad Sázavou, u Brna i na Českolipsku). Plynule přešla na bájné i historicky doložené předky a jednotlivé rodové větve. Připomněla významné příslušníky i rodová sídla v našem kraji. Své vyprávění doplnila bohatou obrazovou prezentací. Se zájmem jsme poslouchali jedinečný výklad, který jsme odměnili zaslouženým potleskem. Dr. Šiftová připravila shrnutí své přednášky, které naleznete níže. Ještě jednou všichni děkujeme za vynikající přednášku a posíláme pozdravy do Liberce naší člence Ludmile Opltové. Za Společnost Jaroslav Slabý Členové a přátelé SPHM na cestách za poznáním krás staré Prahy V pátek 26. dubna 2024 se 22 členek, členů a přátel Společnosti vydalo za poznáním vybraných pražských památek. Jejich zájem neoslabila ani povinnost dopravit se do matičky Prahy individuálně, mnozí si přivstali, aby byli na místě srazu včas, některé nasazovaly v metru zdraví, ale popraly se s eskalátory a dorazily s dobrou náladou, byť notně potlučené. Exkurzi pořádala Jaroslava Šiftová pod hlavičkou U3V TUL, proto celou skupinu tvořili nejen zájemci z Jablonného, ale také studenti – senioři z Liberce. Sešli jsme se v hojném počtu 52 lidí na Staroměstském náměstí a naše první kroky vedly do Židovského města. Zde jsme nejprve ve Vzdělávacím centru ŽM absolvovali zajímavou přednášku „Židovské zvyky a tradice“. Díky poutavému výkladu lektora jsme se seznámili se základními rysy judaismu, s obřadními předměty i kořeny židovských svátků. Víme, jak se píše Tóra, k čemu slouží jad, co je mezuza či talit, kdo je mohel, proč se slaví pesach nebo chanuka i kdy se troubí na šofar. Mnohé předměty jsme si mohli „osahat“, žádná otázka nezůstala nezodpovězena. Vyzbrojeni teoretickými znalostmi jsme pak s lektory vyrazili za poznáním vybraných objektů Židovského muzea. Prohlídku jsme zahájili v Pinkasově synagoze, dnes velmi působivém památníku obětem šoa, zastavili jsme se u historické mikve a pak naše kroky vedly na starý židovský hřbitov. Zde na nás dýchla tajemná atmosféra místa, poznali jsme jeho historii, viděli nejstarší náhrobek Avigdora Kary, pahorek Nefele i náhrobní kameny z Vladislavovy ulice. Víme, co je tumba a komu byla stavěna, podle symbolů na náhrobku poznáme hrob kohena, levity i rabína. Nechybělo ani zastavení u nejslavnějšího hrobu rabiho Jehudy Löwa. Okolo domu pohřebního bratrstva Chevra kadiša jsme pak zamířili do Klausové synagogy, v níž je instalována stálá výstava židovských obřadních předmětů. A tak jsme v praxi obdivovali bohaté „šaty“ a korunky Tóry, sederové talíře, svatební chupu a mnoho dalšího. Naše další kroky vedly k židovské radnici a odtud do Staronové synagogy, nejstaršího, dosud funkčního obřadního místa s minulostí sahající až do 13. století. Obdivovali jsme gotické praporce s Davidovou hvězdou, starobylý svatostánek aron ha kodeš, bimu i křeslo rabiho Löwa. A taky prý je na půdě schovaný Golem, ale toho jsme neviděli. Stateční účastníci pak ještě navštívili zvenku nenápadnou Španělskou synagogu. Její maurský styl je nádherný, kdo neviděl, neuvěří! Po náročné prohlídce Židovského města čekal účastníky jen velmi krátký oddych spojený s občerstvením. Již za hodinku jsme se znovu všichni sešli na Staroměstském náměstí a vydali se za dalšími staroměstskými klenoty. Naším prvním cílem byl chrám Matky Boží před Týnem. Měli jsme neuvěřitelnou protekci – mohli jsme vstoupit do uzavřeného kostela a celý jsme jej měli pro sebe. Usedli jsme do lavic, „naše Jára“ nám stručně představila historii místa a upozornila na zajímavé prvky v interiéru. Pak už jsme si sami mohli v klidu prohlédnout Týnskou Madonu, gotické sedile zdobené „hlavičkami“ krále Václava IV. a jeho manželky, náhrobky Tychona de Brahe i Šimona Abelese, Škrétovy oltářní obrazy i Lejskův baldachýn nad bývalým hrobem biskupa Mirandoly. Obdivovali jsme i květinovou výzdobu, někteří využili příležitost a zapálili prosebné svíčky. Další zastávkou bylo Staroměstské náměstí. Shromáždili jsme se u mariánského sloupu a seznámili se s dějinami náměstí a radnice, ale i s osudy jednotlivých zajímavých paláců a měšťanských domů. Poté jsme vyrazili k františkánskému klášteru a bazilice sv. Jakuba Většího. Také tady nás čekalo příjemné překvapení. Otec Goryl nám ukázal klášterní ambit, a zatímco jsme si tu stručně představili dějiny a význam kláštera, „vypudil“ z baziliky turisty, a tak jsme i tento nádherný prostor mohli obdivovat v naprostém klidu. Byli jsme fascinováni osudy chrámu, jeho nádhernou barokní výzdobou, oltářními obrazy Petra Brandla, varhany, monumentálním náhrobkem Václava V. z Mitrovic i mumifikovanou „ručičkou“ nenechavého zloděje. A Otec povídal a povídal… Mnozí už museli prchnout na autobus, ale i přesto se našli stateční jedinci, kteří se s průvodkyní Járou zastavili ještě v malebném Ungeltu a poslechli si vyprávění o tomto krásném koutu Prahy. Poté už se opravdu všichni rozjeli k domovu, plni nových poznatků, zážitků a objevů. Děkuji Vám za statečnost a zájem, milí výletníci. Jaroslava Šiftová Ronovci a náš kraj Ronovci, jeden z nejvýznamnějších a nejvznešenějších šlechtických rodů Českého království přemyslovské a lucemburské éry, výrazně ovlivňovali nejen dění v zemi, ale také v našem kraji. Právě zde si budovali většinu svých rezidenčních sídel, zde se „utvářely“ rodové větve, odtud pocházely nejvýraznější ronovské osobnosti. Pojmenování Ronovci je běžně užíváno až od 19. století, ale již ve středověkých pramenech nalézáme zmínky o pánech s erbovní figurou „die Ronne“, dvou černých zkřížených ostrví (osekaných větví), a také o několika hradech nazvaných právě podle erbu majitelů (Rohnau u Žitavy, Ronovec, Ronov nad Sázavou, u Brna i na Českolipsku). Kde ale hledat počátky rodu, kdo byl jeho „praotcem“, kdo jej proslavil? Podle Václava Hájka z Libočan (jeho informace je však nutné brát s velkou rezervou) odvozovali Ronovci svůj původ od bájného Hovory, myslivce, který s nasazením vlastního života v roce 1003 zachránil knížete Jaromíra před potupou a byl za to nejen bohatě odměněn, ale i povýšen do šlechtického stavu. Podle jiné Hájkovy pověsti byl zakladatelem rodu statečný rytíř Berkovec. Ten v roce 1004 poskytl knížeti Oldřichovi úkryt na svém pevném hradě Dřevíč a později pomohl Přemyslovcům dobýt Prahu obsazenou Poláky. Za to dostal od knížete kraj „na sever od Labe“, základ ronovského dominia. Dalimilova kronika uvádí jako prvního držitele erbu s ostrvemi jakéhosi Chvala, statečně hájícího zájmy knížete Bedřicha v bitvě u Prahy (1179). Jiné prameny považují za zakladatele rodu Smila Boženova, jenž podle Kosmovy kroniky stál na straně biskupa Jaromíra v jeho sporu s bratrem, knížetem Vratislavem (1068), v dalších se objevuje zmínka o bájném Hronovi. Za historicky doloženého předka rodu ale můžeme považovat až Smila Světlického, oblíbence Přemysla I. Otakara, opakovaně zmiňovaného v pramenech z přelomu 12. a 13. století. Objevuje se jako svědek na několika královských listinách, je uváděn jako kastelán Kladska, v roce 1205 dokonce s přídomkem z Tuháně (bohužel nevíme, zda z té na Českolipsku). Smil byl otcem tří dětí: dcera Scholastika byla jeptiškou v doksanském klášteře, synové Častolov a Jindřich převzali po otci důležité úřady na dvoře Přemysla I. Otakara a Václava I. Častolov byl nejvyšším maršálkem a nejvyšším lovčím, Jindřich královským purkrabím v Budyšíně. V době domácí války krále Václava I. se synem Přemyslem (pozdějším panovníkem) stáli jako jedni z mála na králově straně. Jako výsluhy za věrné služby získali rozsáhlá území v dolním Poohří, na Vysočině, na Litoměřicku a v okolí Žitavy (od roku 1238 užívali přídomek „de Sittavia“). Jindřichovi synové Smil a Častolov drželi v době Přemysla II. Otakara rozsáhlá území ve východních Čechách a na Českomoravské vrchovině a stali se „zakladateli“ ronovských větví pánů z Lichtenburka, Ronova a Přibyslavi. Častolovovi synové zůstali na Žitavsku a v severních Čechách. Zde vybudovali rozsáhlé ronovské dominium. Nejstarší Jindřich (Hynek), dvořan králů Václava I., Přemysla II. Otakara i Václava II., sice ztratil Žitavu, ale v téže době mu připadly hrady Honštejn (Sasko) a Frýdlant (Českolipsko) a také nedaleká Dubá, rezidenční sídlo, které dalo název další rodové větvi. Jindřichovi potomci drželi na přelomu 13. a 14. století významné dvorské a zemské úřady a i díky nim dál rozšiřovali svá dominia. Nejmladší Albrecht, purkrabí na Přimdě a nejvyšší komorník, držel statky v Poohří, ale jeho výchozím sídlem byl Frýdlant u Dubé (a po něm se i psal). Měl šest synů, a protože se jeden z jeho potomků označoval druhým jménem Škopek, je Albrecht považován za zakladatele větve Škopků z Dubé. Jindřichův prostřední syn Čeněk zemřel pravděpodobně bezdětný. Nejvýznamnější pozici jistě zaujímá nejstarší Hynek. Byl nejvyšším komorníkem, nejvyšším purkrabím a zemským hejtmanem v Polsku. Jeho majetkem byly některé východočeské a moravské državy, Honštejn, ale především hrady a panství v severních Čechách: Dubá, Frýdlant, Jestřebí, Kuřívody i donedávna královský Bezděz a Houska. Již z minulé přednášky víme, že tento Hynek měl syny Půtu a tři Hynky. Zatímco Půta zdědil majetky ve východních Čechách (větev Adršpachů z Dubé), synové Hynek Žák, probošt a olomoucký biskup, a Hynáček z Housky zemřeli bez dědiců. Nejvýrazněji se do dějin zapsal nejstarší z bratří Hynek Berka, dvořan Jana Lucemburského, zemský hejtman a nejvyšší purkrabí, zakladatel Hradčan a především „otec“ nejslavnější větve Berků z Dubé. Vraťme se však k Jindřichovým bratrům, mladším synům Častolova ze Žitavy. Druhorozený Čeněk (jeho místo v rodu se nedá přesně doložit, protože stejně jako Hynků i Čeňků najdeme mezi Ronovci mnoho a často není jasné, do které generace patřili) byl pravděpodobně spoludržitelem hradu Lipý, později mu asi připadla východní část lipského panství (Libchava, Stružnice, Volfartice, Žandov). Jeho syn Záviš, užívající přídomek ze Stružnice, si buduje nový rezidenční hrad Klinštejn a po něm se později i píše. Stává se tak zakladatelem větve pánů z Klinštejna. Jeho potomci pak tuto větev ještě rozštěpili, na historické scéně se tak v polovině 14. století objevují klinštejnští páni ze Žandova, v 15. století i Kokořínští a Škvorečtí z Klinštejna. Pro náš region patří k nejdůležitějším nejmladší „Častolovec“ Chval, dvořan Přemysla II. Otakara, pán na Oybině a Lipém, zakladatel rodové větve pánů z Lipé. Přídomek z Lipé jako první užívá jeho (snad) syn Čeněk, zakladatel města Lípa a otec dvou významných mužů: Čeňka a Jindřicha. Zatímco starší Čeněk, královský strážce lesů, buduje při obchodní stezce do Lužice další rezidenční sídlo – hrad Pirkštejn (Sloup) a stává se tak „otcem“ větve pánů z Pirkštejna, mladší Jindřich, nejvyšší maršálek, podkomoří a zemský hejtman, sídlí na hradě Lipý. Tohoto Ronovce jistě není nutné představovat, všichni známe osudy „prvního muže království“, všichni jsme slyšeli o jeho hrdinné obraně Kutné Hory, o jeho lásce ke královně vdově Elišce Rejčce, o střetech s Eliškou Přemyslovnou i o ambivalentních vztazích velmože a krále Jana Lucemburského. Jindřich z Lipé byl vynikající diplomat a válečník, ale také muž, který dokázal své politické pozice využít k hromadění majetku, jejž mnohdy získával zcela bez skrupulí a v rozporu s jím samým propagovanými rytířskými mravy. S manželkou Scholastikou z Kamence měl nejméně osm dětí. Dcery Kláru a Elišku provdal za přední české šlechtice, Markéta a Kateřina byly řádovými sestrami. Svým synům Jindřich zajistil dědičný úřad nejvyššího maršálka Českého království a obdařil je četnými majetky, většinou na Moravě. Držby v severních Čechách (Českolipsko) většinou odprodal svým příbuzným nebo vyměnil s králem (Žitavsko) za moravské statky. Další generace pánů z Lipé jsou proto výrazněji spojeny s Moravou, je však třeba říci, že výjimečné postavení na královském dvoře si tato ronovská větev udržela až do doby vlády Jiřího z Poděbrad. A jaký byl význam Ronovců pro náš kraj? Bez nadsázky lze říci, že právě jim a Markvarticům vděčíme za trvalé osídlení regionu. Oba rody si uvědomovaly význam území vzhledem k jeho geografické poloze i obchodním trasám, které tudy vedly. První „ronovské“ generace dokázaly využít svých kastelánských úřadů k zisku prvních držav na Žitavsku i v jižních a východních částech Českolipska, díky výsluhám získávaly pak další území podél obchodních cest a ta jim umožnila vytvořit v našem kraji již v první polovině 13. století rozsáhlé, dědičně držené dominium. O jeho rozkvět se pak postarala podpora vnější kolonizace v příhraničních oblastech a snaha rodu maximálně využít strategický význam i přírodní podmínky k všestrannému rozvoji držav. Ronovci v našem kraji vybudovali desítky hradů: založením i architekturou výjimečný vodní hrad Lipý, využívající Ploučnici a její mokřady jako přirozenou obranu sídla, skalní hrady Sloup, Jestřebí či Milštejn, rezidenční Oybin, Frýdlant, Klinštejn, Bernštejn nebo Vřísek i obranné hrady Ronov, Milčany či Tolštejn. Do své držby brzy získali královské hrady Bezděz a Houska (přestože je Přemysl II. Otakar budoval mj. proto, aby omezil nebezpečně rychle rostoucí moc rodu). Kde nestály ronovské hrady, tam byly alespoň tvrze, plnící správní, obrannou i rezidenční funkci (Žandov, Volfartice). Žitava měla v době správy rodu vlastní mincovnu, na svém panství založili Ronovci také řadu ekonomicky i správně významných měst, např. Dubou, Kuřívody, Holany nebo Cvikov a především ve své době největší poddanské město v Čechách (Českou) Lípu. Jaroslava Šiftová
Společnost přátel historie města v měsíci září Během prázdnin probíhala v Loveckém zámečku Pachtů z Rájova výstava Sbíráš, sbírám, sbíráme, která skončila 14. září. Velký dík patří celému organizačnímu týmu, pod vedením Hany Janďurové, který celou výstavu připravil a všem, kteří se podíleli na přípravách, hlídání i následné likvidaci a vrácení exponátů zpět majitelům. V knize návštěv se objevila spousta pochval a jedna dorazila i od Společnosti přátel města Chrastava e-mailem. Musím pochválit Vaši sběratelskou výstavu .... S Janou SPHMCH jsme v sobotu byli v Jablonném , a moc se mě tam u Vás líbilo . spousta krásných exponátů za všech možných oborů . Instalace je krásně nábaditá - plot na hrnečky ,,, hranice s čarodějnicema ... truhlářská dílna .... Určitě jste tam strávili spoustu času...Povedlo se Vám ... Přeji Vám hodně dalších akcí.......Zdravím Zdeněk Šimek Poprázdninová schůzka připadla na 9. září. Z organizačních důvodů byl začátek posunut na 18 hodinu. Tento posun neodradil celkem 26 posluchačů, kteří zaplnili zasedací síň MěÚ. Jsme velmi potěšeni, že zájem o naše přednášky přetrvává a účastní se i řada hostů nejen z Jablonného. V úvodu jsem přivítal přítomné posluchače a informoval jsem o připravovaném zájezdu do Doks, který se uskuteční v sobotu 5. října. Vzhledem k cenám pronájmů autobusů, byli osloveni členové, kteří by byli ochotni jet auty a vzít i ostatní. Přesný program bude zveřejněn na webových stránkách. Také v září se pokračovalo ve vyprávění o šlechtických rodech. Tentokrát byl vybrán rod Habsburko-Lotrinský. Velmi rádi, jsme mezi námi přivítali historika Martina Aschenbrennera, který se věnuje především dějinám Zákup a je autorem i řady publikací. V dnešní přednášce se věnoval osobnostem panovnického rodu, které se nějakým způsobem zapsaly do dějin našeho kraje. Své vyprávění zahájil Josefem II. (* 13. 3. 1741 - † 20. 2. 1790). Císař, český a uherský král, nejstarší syn Františka I. Štěpána a Marie Terezie navštívil několikrát severních Čechy. Od roku 1765 jako spoluvládce své matky měl na starosti armádu a s tím souvisí i jeho cesty do severních Čech, které se týkaly především vojenských záležitostí (přípravy opevnění či obhlídky bojiště), ale i života civilního obyvatelstva (po průchodu vojsk či hladomoru). Josef II. neměl v severních Čechách majetky, ale zajímal se o zdejší dění. Ne vždy se dal na svých cestách poznat, ale díky své dobrotě a především zrušení nevolnicktví v paměti lidí. Dodnes jej připomíná Císařský buk ve Velenicích či jeho sochy ve Stráži pod Ralskem a Kunraticích u Cvikova. V další části pak ve stručnosti vysvětlil zisk majetků Habsburků v Čechách na počátku 19. století. Šlo o osm panství, mezi které patřilo panství Zákupy a Horní Police na Českolipsku a Ploskovice na Litoměřicku. Další panství se nacházela především ve středních Čechách kolem Kladna. Pokračoval osudy Marie Luisy (*12. 12. 1791 - † 17. 12. 1847) a jejího syna Napoleona II. (zvaný Orlík) po porážce Napoleona I. Rozhodnutím Vídeňského kongresu roku 1815 se Marie Luisa stala vévodkyní z Parmy. Syn však zůstává u dědečka ve Vídni a získává titul vévody. Hledalo se vhodné panství. Původní návrh na Buštěhrad byl z jazykových důvodů zamítnut a zvoleny byly Zákupy. Po smrti Marie Luisy připadly toskánské statky v Čechách Ferdinandu I. „Dobrotivému“ (*19. 4. 1793 - † 29. 6. 1875) syn Františka II. (I.) a jeho druhé manželky Marie Terezy Neapolsko-sicilské. Ten si po své abdikaci roku 1848 vybral Pražský hrad jako své sídlo a jako letní sídla byly zvoleny Zákupy a Ploskovice, které pro něj byly upraveny, a pravidelně je navštěvoval. Po jeho smrti získává majetky František Josef I., který již má své oblíbená sídla, ale i tak několikrát navštívil Zákupy. Ty navštívil i korunní princ Rudolf a v letech 1881-1883 je s manželkou Štěpánkou využíval jako své letní sídlo, při svém vojenském působení v Praze. Z manželství se narodila pouze jediná dcera arcivévodkyně Alžběta Marie (*2. 9. 1883 - † 16. 3. 1963) „rudá arcivévodkyně“. Po sebevraždě korunního prince se následníkem trůnu stává arcivévoda Karel Ludvík (*30. 7. 1833 - † 19. 5. 1896) mladší bratr císaře Františka Josefa I., otec arcivévody Františka Ferdinanda d´Este či arcivévody Otty (otec posledního císaře Karla I.). Po jeho smrti získává jeho třetí manželka Marie Terezie z Braganzy (*24. 8. 1855 - † 12. 2. 1944) jako letní sídlo zámek Zákupy a užívala jej až do roku 1901. V zámeckém parku zřídila tenisové kurty, kde hrála tenis a po parku se projížděla na kole. Roku 1889 převzala za nemocnou či nepřítomnou císařovnu Alžbětu roli první dámy. Za jejího pobytu se zde v roce 1899 uskutečnily vojenské manévry za účasti císaře Františka Josefa I. Z manévrů se dochovalo poměrně dost fotografií, které byly na přednášce prezentovány. Na konci manévrů 2. 9. 1899 navštívil císař i Jablonné. Marie Terezie podporovala svého nevlastního syna arcivévodu Františka Ferdinanda v jeho nemoci i v „boji“ o svou lásku Žofii Chotkovou. Po císařském souhlasu a renunciačnímu aktu nabídla zámek v Zákupech novomanželům k uspořádání svatby. Ta se uskutečnila v úzkém rodinném kruhu 1. 7. 1900. Marie Terezie též aktivně připravovala sňatek arcivévody Karla (pozdější císař Karel I.) se svou neteří Zitou a pár podporovala i v době jejich vyhnanství na Madeiře. Se severními Čechami, konkrétně se zámkem v Ploskovicích, je spojena arcivévodkyně Alžběta Marie (*2. 9. 1883 - † 16. 3. 1963) jediná dcera korunního prince Rudolfa a Štěpánky Belgické. Po sebevraždě otce převzal opatrovnictví dědeček František Josef I. neboť vztah s matkou byl velmi chladný. Císař svou vnučku vydatně podporoval a povolil jí i nerovnorodý sňatek s princem Ottou Windischgraetzem. S manželem pobývali v létě 1904 v Zákupech a v letech 1905-09 se usídlili na Ploskovicích. Manželství bylo nešťastné a aféry obou manželů byly stále zdrojem klepů nejen na císařském dvoře. Rozvod byl možný až po pádu monarchie. Manželství bylo rozvedeno roku 1924 a začal několikaletý spor o děti. Oporu našla u sociálního demokrata Leopolda Petzenka a sama nakonec vstoupila do sociálně demokratické strany a účastnila se demonstrací a shromáždění. Získala díky tomu přezdívku „Rudá arcivévodkyně“. Své poutavé a zajímavé vyprávění doprovodil Martin Aschenbrenner bohatou obrazovou prezentací, která se i přes drobné technické problémy podařila celá odprezentovat. Na závěr sklidil zasloužený potlesk. Za Společnost Jaroslav Slabý Habsburkové a severní Čechy
Z panovnického rodu Habsburků zanechal první výraznou stopu v severních Čechách císař Josef II. Z různých důvodů sem totiž uskutečnil několik cest: 1) V roce 1766 se jel podívat po místech spojených se sedmiletou válkou. Dostal se tak 30. června do zdejšího okolí, když z Hrádku dojel přes Rynoltice k Lemberku (dochovala se historka o setkání se zahradníkem) a přes Janovický les do Zdislavy. 2) V roce 1771 zjišťoval situaci v době hladomoru, který však teprve začínal, zasáhl tehdy horské oblasti a z nich lidé putovali do nížin, kde hledali jídlo. Často však cestou umírali. Tehdy Josef II. v říjnu přijel na faru do Doks, kde přespal a pokračoval do Mimoně a Stráže pod Ralskem a všude rozděloval peníze. 3) V roce 1778 vykonal před válkou o dědictví bavorské a v jejím průběhu čtyři cesty, aby se přesvědčil o obranných opatřeních a vydal k tomu různá nařízení. V okolí Jablonného se pohyboval v květnu a červnu, nejdříve s generálem Laudonem, povolaným do čela vojska z penze, generálem Lacym a svým bratrem Maxmiliánem. 4) V roce 1779 po válce o dědictví bavorské jel obhlédnout různá bojiště. Tehdy přijel 17. září i do Jablonného, kde přespal na poště (tuto událost pak připomínala tabulka v ložnici, kde spal). Své cesty sem tedy Josef II. uskutečnil ještě za matčina života, kdy po otcově smrti vládl spolu s ní a zabýval se zejména vojenskými záležitostmi. Často se pohyboval jen s nepatrným doprovodem, zastavoval lidi a vyptával se jich na okolí, poměry, starosti apod. Někdy se dal poznat, jindy ne. Vzniklo o tom mnoho historek, které se pak další nejméně století povídali mezi lidmi, a některé z nich mají povahu pověstí – nedokážeme totiž určit, co si lidé přimysleli. Každopádně zůstal Josef II. u obyčejných lidí oblíben, jak kvůli zájmu o jejich život, tak zejména kvůli zrušení nevolnictví. U příležitosti jeho stého výročí, v roce 1881, vznikla, i v následujících letech, řada jeho památníků. Ty jsou dodnes dochovány ve Stráži pod Ralskem a v Kunraticích v podobě litinových soch císaře, vyrobených v železárnách v Blansku. Na počátku 19. století získali Habsburkové v severních Čechách i nezanedbatelný majetek. Koncem 18. století totiž v důsledku napoleonských válek přišla toskánská větev Habsburků o svůj stát v Itálii. Jednou z náhrad, které jim tehdejší císař František II. vyjednal, bylo převzetí tzv. falcko-bavorských statků v Čechách. Jednalo se o komplex osmi panství, který se vytvořil během 17. a 18. století a nyní patřil bavorským vévodům. S nimi se jednalo v letech 1803-1805 a výsledkem byla dohoda, že bavorský vévoda předává své statky v Čechách toskánskému velkovévodovi Ferdinandovi III. a ten za to převezme jeho dluhy. Mezi zmíněných osm panství patřilo také panství Zákupy (se zákupskou a krompašskou částí) a Horní Police na Českolipsku a Ploskovice na Litoměřicku. Další panství se nacházela především ve středních Čechách kolem Kladna. Jestli sem někdy toskánští velkovévodové zavítali, není jisté, v úvahu ale přichází pouze doba do konce napoleonských válek (1815). Pak totiž dostali zpět Toskánsko a vrátili se tam. Svá panství v Čechách, nazývaná nyní „toskánská“, spravovali na dálku. Po porážce Napoleona se ovšem také jednalo o osudu jeho manželky Marie Louisy, dceři císaře Františka II., a jejího syna, který se zrodil ze svazku s Napoleonem. Pro Marii Louisu bylo určeno parmské vévodství v severní Itálii, ale Napoleona II. (Orlíka, jak ho nazývali) si císař nechal pro jistotu u sebe a do budoucna mu nikdo nechtěl svěřit žádnou vládní pravomoc, proto nepřipadalo ani v úvahu, že by zdědil po matce Parmu. Císař se domluvil s toskánskými Habsburky, že až jeho vnuk, nyní přejmenovaný z Napoleona II. na Františka Josefa Karla, dospěje, získá toskánské statky. Už nyní mu však měl náležet titul s nimi spojený. Přiměřenou úrovní se zdál být titul vévodský a centrem vévodství byly určeny Zákupy. Orlík však zemřel v jedenadvaceti letech ve Vídni. Jeho matka zemřela koncem roku 1847. Podle smluv po její smrti připadla Lucca k Toskánsku, a protože Orlík již nebyl naživu, toskánské statky v Čechách získal jako svůj osobní majetek vládnoucí císař. Tím byl syn císaře Františka a bratr Marie Louisy Ferdinand V. Dobrotivý, který vládl jako rakouský císař pod jménem Ferdinand I. Ihned začala komise s předávacími pracemi toskánských statků, ale protože se postupovalo velmi důkladně, trvala jí práce více než rok. To už se císař Ferdinand, v důsledku revoluce, vzdal 2. prosince 1848 trůnu a přesídlil na Pražský hrad. Tento pobyt měl být původně dočasný. Když mu ale byly připsány toskánské statky (přebírací listiny podepsal na podzim 1849, zapsány mu byly oficiálně 31. prosince téhož roku), rozhodl se prohlásit Pražský hrad za své trvalé sídlo. Ze zámků na svých nově získaných statcích si zvolil zákupský a ploskovický za letní sídla. Díky Ferdinandovu rozhodnutí byly oba zámky nově opraveny, vyzdobeny a zařízeny, a můžeme si je prohlédnout i dnes. Císař i jeho manželka Marie Anna Savojská byli známi svou zbožností a dobročinností, což obojí se prolínalo, protože péče o chudé a nemocné byla tehdy stále ještě ve značné míře v rukách církve. Přispívali tedy na chudé, nemocné, ale i lidem postiženým požáry či povodněmi. Císař Ferdinand navštěvoval Zákupy až do roku 1874, následujícího roku začátkem léta zemřel. Dědicem statků se stal vládnoucí císař František Josef I. Ten měl pochopitelně již dávno svá zavedená letní sídla v Rakousku, ale i Zákupy několikrát navštívil. Jednou sem zajel ještě za svým strýcem, v roce 1860. Již rok po Ferdinandově smrti uspořádal v Zákupech schůzku s ruským carem Alexandrem II. o otázkách Balkánského poloostrova (8. července 1876). Tam totiž v té době zuřila srbsko-turecká válka a zároveň měly obě velmoci o Balkán zájem. V Zákupech nesepsali žádnou dohodu, něco o schůzce však víme ze záznamů ministrů zahraničí obou států, Gorčakova a Andrássyho, kteří na ní také byli přítomni. Záznamy se sice ve více bodech rozcházejí, ale hlavní myšlenku vyjadřují oba stejnou – prozatím zachovat neutralitu a v případě vítězství kteréhokoliv z obou válčících států nedopustit jeho zesílení. V Zákupech byl tehdy přítomen i syn Františka Josefa I. korunní princ Rudolf, který právě konal studijní cestu po monarchii a ta jej právě v té době zavedla do nedalekých končin. Do Zákup přijel den před schůzkou, 8. července s oběma monarchy poobědval, a když se odebrali ke konferenci, pokračoval ve své cestě. Korunní princ Rudolf využíval zákupský zámek také jako letní sídlo. Bylo to v letech 1881-1883, kdy jako důstojník působil u vojenské posádky v Praze a zároveň se oženil. S manželkou, belgickou princeznou Štěpánkou, bydlel na Pražském hradě, kde navštěvovali v jejím apartmá vdovu po císaři Ferdinandovi císařovnu Marii Annu, a na léto jezdili právě do Zákup. Rudolf se tam věnoval hlavně svému oblíbenému lovu, jak v lesích náležejících k velkostatku (zejména na Borečku, kde žili tetřevi), tak na sousedních velkostatcích, kam ho zvala tamější šlechta (např. Valdštejnové do Doks, kde na Máchově jezeře lovil vodní ptáky). V roce 1883 přijel již jen na jaře, sám, na lov. Jeho manželka totiž čekala dítě a v létě byl Rudolf přeložen do Vídně. Rudolfovo manželství se nevydařilo, a když se začátkem roku 1889 rozhodl k sebevraždě, přizval si k tomu svou mladičkou milenku Marii Vetserovou. Protože se Štěpánkou měl pouze jednu dceru a neměl ani žádného bratra, následníkem trůnu se po jeho smrti stal mladší bratr císaře Františka Josefa I. arcivévoda Karel Ludvík. Jeho starším synem byl známý František Ferdinand d´Este (příjmení získal od vymřelé modenské větve Habsburků, která Modenu zdědila po rodu Este a po níž podědil značný majetek). Když se tento nervózní mladík léčil s tuberkulózou v Egyptě, přijel tam za ním otec, nevlastní matka, bratr a obě nevlastní sestry. Pokračovali pak do Palestiny, kde Karel Ludvík zemřel, a František Ferdinand se tak sám stal následníkem trůnu. Vdově po Karlu Ludvíkovi (jeho třetí manželce) Marii Terezii z portugalského vládnoucího rodu Braganza poskytl císař František Josef jako letní sídlo právě zákupský zámek. Se svými dvěma dcerami, které se zrodily z manželství s Karlem Ludvíkem, Marií Annunciatou a Alžbětou Amálií, jezdila do Zákup v letech 1897-1901. Do doby jejích pobytů spadají také dvě větší události. V roce 1899 se v okolí konaly armádní manévry, na které přijel císař, který s arcivévody Rainerem a Františkem Salvátorem bydlel na zámku, a František Ferdinand d´Este, jenž se však ubytoval v soukromém domě v České Lípě (čp. 5 na náměstí, náležel obchodnické rodině Sommerů). V roce 1900 se v zákupském zámku oženil František Ferdinand d´Este s hraběnkou Žofií Chotkovou, která mu nebyla ani zdaleka rovna rodem, a tak si musel povolení tohoto sňatku na císaři vyvzdorovat. Musel se ovšem zavázat k tomu, že jeho manželka se nikdy nestane plnoprávnou císařovnou, a vzdát se nástupnictví svých budoucích dětí. Nebylo proto žádoucí, aby svatba vzbudila pozornost. Do Zákup na ni sice přijelo několik novinářů, ale z císařské rodiny byla přítomna pouze ženichova nevlastní matka Marie Terezie z Braganzy a její dcery, jeho nevlastní sestry, které všechny pobývaly přes léto v Zákupech. František Ferdinand a jeho budoucí manželka tam přijeli 30. června, druhý den ráno byli oddáni a hned po obědě odjeli. Poslední habsburskou návštěvou v Zákupech byla zmiňovaná jediná dcera korunního prince Rudolfa arcivévodkyně Alžběta. Kvůli ztrátě otce rozmazlovaná i samotným císařem, prosadila si sňatek s hrabětem Ottou Windischgrätzem, jehož teprve potom císař povýšil na knížete. V Zákupech strávili léto v roce 1904, ale v dalších letech bydleli, a to i v zimě, v Ploskovicích. Teprve po roce 1909 se přestěhovali do Vídně. Také jejich manželství ztroskotalo, Alžběta se později provdala ještě jednou, za obyčejného učitele, a po 1. světové válce zůstala v Rakousku, kde se pod manželovým vlivem přidala k sociální demokracii; proto dostala přezdívku „Rudá arcivévodkyně“.
Martin Aschenbrenner
|
