V sobotu 22. května se uskutečnil plánovaný výlet do Žitavy. Tomuto výletu předcházela dvoudílná přednáška historika Ladislava Smejkala o Žitavsku na konci loňského roku. Díky sponzorskému daru pana Hartmana jsme místo cesty vlakem přes Liberec cestovali autobusem. Čas, který jsme ušetřili, byl využit k návštěvě kláštera Marienthal. Touto cestou děkujeme panu Hartmanovi za umožnění tohoto zájezdu.  

Sobotní ráno nás všechny nemile překvapilo silným deštěm. I přesto se na zastávce v ulici Zdislavy z Lemberka sešlo 36 účastníků. Přítomné přivítal předseda Společnosti pan Jaroslav Oplt a pozdravil našeho vzácného hosta a průvodce pana Smejkala. Krátce po 8 hodině jsme vyrazili směr Žitava. Jaroslav Slabý připravil stručnou historii Žitavy s plánkem a všem účastníkům ji rozdal. Jakmile jsme se přehoupli přes hraniční hvozd počasí se umoudřilo a dokonce vysvitlo i sluníčko, které nás provázelo po celý den.

Průvodce pro nás připravil bohatý a velmi zajímavý program. Prohlídku města jsme zahájili u špitálního kostela sv. Jakuba založeného na popud Karla IV. roku 1303. Kostel leží na druhém břehu řeky Mandavy za hradbami města, neboť zde existoval špitál pro malomocné. U kostela se spojovaly obě obchodní stezky z Čech (od Jablonného a od České Lípy) a kupci zde měli možnost bezpečného odpočinku, opravy vozů a napojení koní. Kostel poskytoval zázemí i pro poutníky k hrobu sv. Jakuba v Santiagu de Compostela. Od kostela jsme přešli kolem hostince Černý medvěd a bývalého kina (Schamburg) do tzv. Zeleného kruhu (Grüner Ring) – urbanistické umělecké dílo vybudované na místě bývalých hradeb na přelomu 19. a 20. století, doplněné bustami významných osobností (např. Christian Weis). Poslední připomínku bývalého městského opevnění tvoří řeznická bašta u níž jsou květinové hodiny z roku 1904 a zvonkohra z roku 1966. Od řeznické bašty jsme se vydali mimo historický střed města ke kostelu naší paní (Frauenkirche). Tento evangelicko luteránský kostel patří k nejcenějším a nejstarším sakrálním památkám města. Obklopen je hřbitovem se starými, bohatě zdobenými náhrobky.  Vzápětí následoval další skvost – kostel sv. Kříže. Byl postaven pod vlivem pražské parléřovské huti počátkem 15. století. Téměř čtvercový půdorys (strana cca 16 m) je zaklenut na jediný pilíř, čímž se stal největším jednosloupovým kostelem v Německu. Kostel byl poškozen za třicetileté i sedmileté války, ale vždy byl péčí žitavských obnoven. Druhá polovina 20. století přinesla kostelu silný úpadek a před zničením jej zachránila jen skupina nadšenců. Roku 1990 převzalo kostel město Žitava a umístilo zde jeden ze svých skvostů - Velké žitavské postní plátno, pro které byla vyhotovena speciální vitrína (jde o největší vitrínu pro jediný předmět).

Velké žitavské postní plátno (6,8 x 8,2 m) obsahuje 90 biblických výjevů od stvoření světa po poslední soud. V době půstu plátno zahalovalo oltář, aby věřícím přibyl k tělesnému půstu i půst duchovní. Plátno věnoval roku 1472 žitavský obchodník s kořením Jakob Gürtler hlavnímu žitavskému kostelu - kostelu sv. Jana, kde bylo používáno až do roku 1627. Po několika požárech a drancování upadlo plátno v zapomnění a věřilo se, že bylo zničeno.  Roku 1840 bylo plátno neuvěřitelnou souhrou náhod objeveno za regálem v knihovně žitavské radnice. Od roku 1842 do roku 1876 bylo vystavováno v Drážďanech a poté vráceno zpět do Žitavy, kde bylo ještě několikrát vystaveno. Koncem 2. sv. války bylo plátno společně s jinými exponáty odvezeno do bezpečí na hrad Ojbin. Zde bylo nalezeno ruskými vojáky, kteří jej používali na zakrytí přírodní sauny. Náhodným chodcem bylo plátno v silně poničeném stavu a v několika kusech nalezeno a vráceno zpět do depozitáře žitavského muzea. Bez nároku na finanční odměnu byl v letech 1994-95 v restaurátorské dílně nadace Abegg-Stiftung ve Švýcarsku vytvořen z 16 nalezených jednotlivých částí plátna znovu jednotný celek. 12. června 1999 bylo plátno vystaveno v upraveném kostele sv. Kříže.  

Další zastávkou byl františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla, kde dnes sídlí městské muzeum. Klášter s kostelem sv. Petra a Pavla byl založen roku 1244. Za husitských válek zde nalezla útočiště česká kapitula. Po skončení husitských válek byl kostel přestavěn. Klášter zanikl v pol. 16. století se smrtí posledního mnicha. Renovován byl v letech 1658-1662 na popud starosty Heinricha von Hefftera. Dnes je v prostorách kláštera umístěno městské muzeum s Malým postním plátnem a dalšími expozicemi.

Malé postní plátno z roku 1573 (4,3 x 3,4 m) patří společně s Velkým postním plátnem k pokladům textilního umění evropského významu. Jde o jediné postní plátno tzv. typu Arma Christi (nástroje Kristova umučení) v celém Německu. Na světě existuje pouze šest exemplářů postního plátna tohoto typu. Znázorňuje monumentální scénu ukřižování, kterou rámuje přes 40 pašijových symbolů (Arma Christi). Plátno bylo zhotoveno neznámým umělcem podle předlohy lutyšského umělce Lamberta Lombardského pravděpodobně k zakrytí nového vyřezávaného oltáře (vysvěcen roku 1572) v kostele sv. Jana. Roku 2005 bylo plátno restaurováno rovněž firmou Abegg-Stiftung ze Švýcarska a následně vystaveno.

U muzea vzniklo i skupinové foto, za které děkujeme paní Materkové. Od muzea se šlo směrem ke kostelu sv. Jana. Cestou jsme si prohlédli bývalý minoritský klášter. V jeho budovách později sídlilo proslulé žitavské gymnázium, kde studovala i řada šlechticů a měšťanů z českých zemí. O založení gymnázia se zasloužil především žitavský purkmistr Mikuláš Dornspach, který pocházel z Moravské Třebové. Jeho renesanční dům z roku 1553 se nenachází nedaleko.

 Historie farního kostela sv. Jana Křitele (Johanniskirche) sahá až do 13. století, kdy zde byla roku 1230 zbudována pro maltézský řád románská bazilika. Následně byl kostel rozšířen v gotickém slohu. Při obléhání města a následném velkém požáru roku 1757 kostel do základů vyhořel. V letech 1766-1770 byl znovu postaven, ale díky stavebním problémům jej dokončil až roku 1837 C. A. Schramm podle plánů Karla Fridicha Schinkela.

Po prohlídce kostela sv. Jana jsme se Tkalcovskou ulicí vydali ke kostelu Nejsvětější Trojice, lidově zvaný „Weberkirche“ (Tkalcovský). Postaven byl za hradbami města v letech 1488-1500, poškozen za třicetileté války a roku 1659 rekonstruován. U kostela se nachází hřbitov i s náhrobky českých exulantů. Poslední zastávkou bylo Johanneum (název podle saského krále Johanna) postavené v letech 1869-1871 jako ubytovna pro městské vzdělávací zařízení. Dnes zde sídlí Christian-Weise-Gymnázium. Pan Smejkal nás ještě upozornil na tzv. mamutí strom, jehož stáří se odhaduje na 25 miliónů let a u pomníku žitavského starosty Haberkorna (zakladatel tzv. Zeleného kruhu) nám popsal městský znak a vysvětlil jeho historii.

Následoval rozchod a pauza, kterou většina využila k návštěvě kostela sv. Kříže a prohlídce velkého žitavského postního plátna. Po prohlídce jsme se sešli opět u muzea a vydali se na hlavní náměstí (Marktplatz). Zde jsme si prohlédli Rolandovu kašnu z roku 1585 a hotel U zlatého slunce, ve kterém přenocoval císař Napoleon Bonapart po návštěvě Jablonného. Náměstí dominuje novorenesanční radnice postavená podle plánů K. F. Schinkela v letech 1840-1845. Vedením stavby byl pověřen architekt A. C. Schramm. U vchodu se nachází dvě velké pískovcové skulptury od sochaře K.G. Beyera. Levá "Sophia" představuje bohyni spravedlnosti, pravá "Themis" bohyni moudrosti. 50 m vysoká věž na levé straně je upravený zbytek původní budovy radnice, která byla zničena požárem r. 1757.

Poslední zastávka v Žitavě byla na Novoměstském náměstí (Neustadt), které zdobí Labutí (1710) a Herkulova (1708) kašna, s dominantní sedmipodlažní Solnicí (Salzhaus, Marstall) z roku 1511. Budova sloužila nejen jako solnice, ale také jako zbrojnice, sýpka či stáje pro koně. V roce 1730 získala charakteristickou mansardovou střechu. Od 19. století byla budova využívána jako správní budova, depozitář muzea, divadlo či městský archiv. Dnes zde sídlí veřejná knihovna Christian-Weise Bibliothek.

Následoval přesun k autobusu a odjezd do ženského cisterciáckého opatského kláštera Marienthal v Ostritz.  Klášter patří k nejstarším ženským cisterciáckým klášterům v Německu. Členky řádu cisterciáků zde podle pravidel sv. Benedikta „Ora et labora“ (modli se a pracuj) žijí již více než 770 let. Klášter založila roku 1234 česká královna Kunhuta Štaufská s podporou svého manžela krále Václava I. a až do husitských válek byl podřízen zájmům Českého království a pražské diecéze. Během husitských válek byl klášter několikrát vypleněn husitskými vojsky a řádové sestry utekly do Zhořelce, kde v řádovém domě působily 30 let, než se opět vrátily zpět do Marienthalu. Další škody utrpěl klášter za třicetileté války. Pražským mírem roku 1635 se Ferdinand vzdává Lužice. Pražský arcibiskup si však vymohl, aby kláštery v Lužici zůstaly pod ochranou pražské arcidiecéze. Po ničivém požáru roku 1683 byl klášter obnoven ve stylu českého baroka a podobu impozantního uzavřeného klášterního komplexu si uchoval až do dnešní doby. V 19. století byla snaha klášter zrušit, proto zde roku 1838 vznikl sirotčinec a škola, kde sestry samy vyučovaly. Zánik hrozil klášteru i během druhé světové války. 7. května 1945 zabránila abatyše a konvent odstřelu kláštera tím, že odmítly uposlechnout příkaz SS k vyklizení. Konec války přinesl změnu hranic a řeka Nisa se stala hraniční řekou. Klášter tak přišel o třetinu majetku. V roce 1955 zde byl otevřen domov pro duševně choré, čímž se klášter opět zachránil od zrušení. Od roku 1992 zde funguje Mezinárodní centrum setkávání.

 V 16 hodin jsme po prohlídce kláštera vyrazili zpět domů. Pan Smejkal nám byl skvělým průvodcem a dověděli jsme se řadu nových informací. Na závěr pak sklidil zasloužený potlesk. Uznání však zaslouží i všichni naši členové, kteří (ač bylo předem avizováno, že půjde o náročný zájezd) se zúčastnili a zájezd zvládli.  

                                                                                                   Za Společnost Jaroslav Slabý

Společnost v červnu

Historie Rynotlic.pdf (93 KB)  

Dva měsíce prázdnin a dovolených utekly jako voda a po této pauze zahájila Společnost opět svou činnost. Rada Společnosti však pracovala i o prázdninách. Již v červenci bylo dohodnuto navázat na přednášky Renaty Černé o rodu Gallasů a Clam-Gallasů, kteří vlastnili panství Lemberk a uspořádat zájezd na Frýdlantsko, kde tyto rody měly také své državy. Nikdo z nás tehdy netušil co přinese srpnové počasí.  I přes tuto přírodní pohromu jsme zájezd nakonec uskutečnili. Velkou zásluhu na tom má předseda Společnosti Jaroslav Oplt, který obětavě projel celou oblast, našel průjezdné silnice i možnost občerstvení. Rovněž objednal a domluvil prohlídky a zajistil autobus. Společně s paní Noskovou pak vedli evidenci přihlášek na tento zájezd.

Po těchto přípravách se v sobotu 12. září sešlo na zastávce v ulici Zdislavy z Lemberka celkem 45 účastníků (27 členů a 18 hostů). Mile překvapeni jsme byli nejen vysokou účastí, ale i skutečností, že na zájezd dorazila i mladší generace. Před osmou hodinou přijel autobus firmy Chlup ze Cvikova a krátce po osmé hodině jsme vyrazili směr Frýdlant. Pan Oplt v autobuse přivítal všechny přítomné členy i hosty a popřál i dvou Maruškám k jejich svátku. Seznámil nás rovněž s programem zájezdu.

Naším prvním cílem byl hrad a zámek Frýdlant. Dvouhodinová prohlídka byla obohacena v zámecké kuchyni. Zde se pekli koláčky, které jsme měli možnost ochutnat. Po prohlídce nás na nádvoří přivítal osobně Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vévoda frýdlantský, zaháňský, hlohovký a meklenburský. Pochopitelně jsme přítomnost pana vévody využili k fotografování.  Následoval nákup suvenýrů a drobné občerstvení a před polednem jsme opouštěli Frýdlant.  Pan Oplt nezapomněl objednat i krásné slunečné počasí, takže bundy brzo nahradily sluneční brýle.

Druhou zastávkou bylo městečko Hejnice, kde byla i delší pauza na oběd. Ve 14 hodin nás přivítala průvodkyně a provedla nás poutní bazilikou minor Navštívení Panny Marie. Během prohlídky jsme si prohlédly i Clam-Gallasovskou hrobku, kde je pohřbeno 31 členů tohoto rodu. Po prohlídce interiérů baziliky jsme si prohlédly i přiléhající ambity.  Z oken jsme mohli vidět spoušť, kterou napáchala říčka Smědá při nedávných záplavách.

Naše další zastávka měla být v Lázních Libverda. Z důvodu záplav a oprav jsme Libverdou pouze projeli k našemu dalšímu cíly – Obřímu sudu. Od restaurace jsme vyrazili na vyhlídku „Pekelské sázky“. U sochy čerta udělal pan Oplt skupinovou fotku. Po úžasné vyhlídce jsme se vrátili zpět k restauraci Obří sud. Někteří vyrazili ještě na další vyhlídku „Dobrého ducha MUHU“ a jiní se občerstvovali. Po půl páté jsme vyrazili zpět do Jablonného.

Plni nových dojmů a poznatků jsme před šestou hodinou dorazili do Jablonného. Všichni účastníci zájezd zvládli na výbornou. Velký dík náleží panu Opatovi za přípravu.  

Nyní stručná historie navštívených míst.   

Za Redernů panství vzkvétalo a Redernové přistoupili k přestavbě hradu na renesanční zámek. Hlavní stavební práce proběhli za Melchiora z Redernu v letech 1582-1602. Melchior z Redernu se do dějin zapsal jako cestovatel a vojevůdce. Stal se prezidentem císařské vojenské rady a polním maršálem. Syn Melchiora z Redernu a Kateřiny (rozené Šlikové) Kryštof se v letech 1618-1620 aktivně účastnil stavovského povstání. Roku 1621 musel odejít do exilu, kde roku 1624 zemřel.

Frýdlantsko získává Albrecht z Valdštejna, který jej roku 1624 povyšuje na velkovévodství a činí z něj titulární centrum svého panství. Na Frýdlantu však pobývá zřídka neboť skutečným centrem panství byl Jičín.

Po Valdštejnově zavraždění v Chebu roku 1634 získal frýdlantské panství císařský vojevůdce Matyáš Gallas. Frýdlant se stal strategickým opěrným bodem a několikrát byl dobyt saským a švédským vojskem. V letech 1645-1649 byl objekt opět v držení Švédů, kteří značně zdokonalili jeho opevnění. Teprve po skončení třicetileté války se mohli Gallasové ujmout zpět svého majetku. Po smrti Filipa Josefa Gallase připadly gallasovské statky synovci Anny Marie Kristiánu Filipu Clamovi, který dle závěti ke svému jménu přijal i jméno Gallas. Tím do dějin vstupuje rod Clam-Gallasů.

Po požáru zámku roku 1676 a 1684 došlo k raně barokním přestavbám. Další přestavby prodělal zámek v druhé polovině 18. století a ve století devatenáctém. Zámecké interiéry s rozsáhlými sbírkami zpřístupnili Clam-Gallasové roku 1801 veřejnosti.  Od roku 1945 je zámek ve vlastnictví státu.   

 V 16. století byly v okolí otevřeny doly na železnou rudu a v 19. století vzniklo v obci a jejím okolí několik textilních továren. V obci bývala také porcelánka. Na město byly Hejnice povýšeny 31. července 1917.  

Za vlády Marie Terezie a Josefa II. chrám chátral a byl takřka vyrabován. Teprve počátkem 20. století byl na náklady Františka Clam-Gallase chrám opraven a došlo k obnovení tradičních poutí. Roku 1950 byli vyhnáni františkáni a chrám opět chátral. V roce 1990 došlo za nového faráře Miloše Rabana k celkové rekonstrukci kláštera a jeho přeměně na „Mezinárodní centrum duchovní obnovy“. Klášter znovu vysvětil 5. ledna 2001 velvyslanec Vatikánu arcibiskup Giovanni Coppa. 

 OBŘÍ SUD

Obří sud je výletní restaurace nedaleko Lázní Libverda v Jizerských horách umístěná ve skutečném dřevěném sudu, ke kterému byla později přistavěna další budova. Sud je sám o sobě 11 m vysoký a 14 m dlouhý. S myšlenkou postavit atraktivní pohostinství v podobě velkého sudu přišel koncem 20. let minulého století Stefan Hausmann z blízkého Přebytku. 16. srpna 1930 bylo Okresním úřadem ve Frýdlantu vydáno stavební povolení. Projekt zpracoval frýdlantský stavitel Anton Lux. Dvanáct tesařů, šest zedníků a tři truhláři zvládli do zimy tesařské práce a Obří sud byl slavnostně otevřen 1. února 1931 a sloužil především lázeňským hostům. Jedná se o jedinou památku tohoto typu v celé České republice, neboť stavba, která byla předchůdcem a původní inspirací tohoto objektu - Obří sud na Javorníku v sousedním Ještědském pohoří - shořela 20. září 1974 a nebyla již obnovena. V sudu se v současné době nachází výletní restaurace s možností ubytování ve čtyřech pokojích.

                                                                        Za Společnost Jaroslav Slabý

Krátce po smrti otce vydal Ferdinand svůj první manifest, ve kterém uvedl celý svůj titul: "My, Ferdinand První, z boží milosti císař rakouský; král jeruzalémský, uherský, český, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimirský a ilyrský; arcivévoda rakouský; vévoda lotrinský, salcburský,štýrský, korutanský, kraňský, horno a dolnoslezský; velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, knížecí hrabě habsburský, tyrolský,... etc."  

 Na začátku našeho setkání jsme minutou ticha vzpomněli náhlého odchodu naší členky paní Evy Kopřivové. Následně pan Oplt tlumočil pozvání Společnosti přátel historie města Chrastavy, kteří v letošním roce oslaví již 20. výročí svého vzniku. Chrastavská Společnost byla vzorem pro vznik naší Společností, která v letošním roce oslavila již 10 let.  Všichni jsme se usnesli, že na oslavu pojedou členové rady.  Na závěr pan Oplt informoval přítomné, že pravidelné předvánoční posezení s nadílkou se uskuteční v pondělí 13. prosince od 17 hodin v restauraci u Jarkovských.

 Poté se slova ujal již Jaroslav Slabý. V úvodu představil tzv. pomocné vědy historické, které slouží ke zkoumání a kritickému hodnocení pramenů historických věd. Mezi tyto pomocné vědy se řadí i heraldika, která se zabývá studiem erbů a znaků. Ač je heraldika jen jednou z pomocných věd je její záběr natolik široký, že toto téma bylo rozděleno.

Tato první část se věnovala obecnému úvodu do heraldiky. Přítomné jsem seznámil s definicí této pomocné vědy historické a jejím vývojem. Následně jsem se již věnoval erbu jako takovému. Přítomní se dověděli že erb se skládá s hlavních (štít, přilba, točenice nebo helmoví korunka a klenot) a vedlejších (heraldické ozdoby a odznaky stavu a hodnosti) částí. Seznámil jsem je rovněž s používanými tinkturami a základními pravidly heraldiky. Vše bylo doprovázeno názornou prezentací. Čas při přednášce letěl jako voda a v půl sedmé jsme se obohaceni řadou nových informací rozcházeli do svých domovů.

 S rodovou, městskou či církevní heraldikou se seznámíme na některé z dalších schůzek.

                                                                        Za Společnost Jaroslav Slabý